Klaus skončil

Mýlí se ti, kteří události posledních dnů a hodin považují za katastrofu ohrožující tuzemskou demokracii a celý polistopadový vývoj. Náhlý pád Klausovy vlády v důsledku odhalených machinací kolem financování ODS je sice nepříjemná, ale v demokracii nijak neobvyklá událost. Pravdu má prezident, když říká, že politický systém země nestojí a nepadá s osobou Klause, Zemana či Havla. Je tomu právě naopak: důvodem k depresi by bylo, kdyby Václav Klaus i po odhalení černého financování své strany zůstal premiérem. Takto je po posledních událostech nejsmutnější zprávou stav samotné ODS. Ta bez ohledu na všechna poslední odhalení vyslovila Václavu Klausovi prostřednictvím své výkonné rady de facto důvěru, když jej v sobotu v noci vyzvala, aby do mimořádného kongresu strany setrval v jejím čele. Vzkaz, který tím voličů vyslala, zní: pokud bude tato strana ještě vůbec schopna své proměny, nebude tomu tak v nejbližší době.

Systém, nebo náhoda

Fakta o hospodaření ODS, která v posledních dnech vyplula na povrch, jsou skutečně zdrcující. Nejsilnější vládní strana měla a má v rozporu se zákonem přístup k tajnému kontu v cizině, na které posílali peníze - v řádu stovek milionů korun - dosud neznámí sponzoři. Tyto peníze ODS samozřejmě nevedla ve svém oficiálním účetnictví. A jako by toho nebylo dost, poslední hodiny ukázaly, že předseda strany je lhář. Zarputilost, s jakou navzdory opačným výrokům řady vysokých funkcionářů ODS do poslední chvíle tvrdil, že o ničem neví a že žádné konto neexistuje, skutečně vyráží dech.

Přes všechnu svou razanci je skandál teprve na počátku. Zatím totiž neznáme jednu zásadní věc: je švýcarský tajný účet vrcholkem ledovce, tedy dílkem rozsáhlého korupčního schématu, který jako rakovina bují v celé české politice, nebo jde „jen“ o ojedinělý případ? Pro politickou stabilitu země by bylo relativně optimistické zjištění, že konto vzniklo na základě „vděčnosti“ za jedno (popřípadě dvě) závažná privatizační rozhodnutí. Někdo v ODS pak skutečnost, že dárce chtěl zůstat v anonymitě, vyřešil zřízením tajného zahraničního účtu, a od té doby žádného stranického funkcionáře nenapadlo, jak tento horký brambor zlegalizovat. Druhá možnost je daleko strašlivější: konto funguje už několik let a své příspěvky sem posílá každý, kdo potřebuje od špiček ODS nějakou větší službičku.

I první varianta samozřejmě znamená obrovskou ostudu. Šlo by však o skandál, ke kterému občas dochází všude na světě. V USA je například v současné době vyšetřován prezident Clinton, neboť jeho strana dostala prostřednictvím nastrčených firem finanční podporu od čínských komunistů. Podobné aféře čelí i Tony Blair, jehož strana dostala milion liber od Bernieho Ecclestonea, který později „náhodou“ získal pro Formuli 1 výjimku na tabákovou reklamu. Do kategorie těchto skandálů pak podle všeho zatím patří i případ Lájos Bacs alias Milan Šrejber i nevyjasněné kauzy ostatních politických stran (viz téma na str. 9). Co když se ale ukáže, že v případě ODS jde o celý systém financování pomocí korupce? Pak bude ve hře minimálně důvěra v celou ekonomickou reformu a privatizaci.

Nikdo, nikdy, nic

Základní otázka těchto dnů však zní jinak: jak je možné, že se většina členů výkonné rady ODS i přes to všechno postavila za Václava Klause? Jak je možné, že téměř všichni regionální představitelé strany demonstrativně podpořili předsedu, který nedokáže srozumitelně vysvětlit nesrovnalosti stranického hospodaření?

Prostudujeme-li pečlivě pasáž usnesení výkonné rady týkající se aféry švýcarského konta, zjistíme, že se zde říká jediné: žádný stranický orgán nedal souhlas k vytváření zahraničních kont a žádný ze současných představitelů strany nemá k jakémukoliv zahraničnímu kontu podpisové právo. Přeloženo do srozumitelného jazyka to znamená, že peníze ve Švýcarsku sice jsou, ale takříkajíc neoficiálně. Jeden by tedy řekl, že už toto by mělo členům výkonné rady stačit k tomu, aby Václava Klause okamžitě vyzvali k demisi z jeho stranické funkce. Proč se tedy tak nestalo?

Odpovědí existuje několik, žádná z nich však není zrovna optimistická. Jedni v postupu výkonné rady jistě uvidí důkaz zkorumpovanosti celé ODS. Takový pohled je ale zjednodušující. Další budou vše vysvětlovat tím, že výkonná rada jednala pod tlakem posledních událostí, navíc v atmosféře, kdy pod okny běsnil dav Klausových příznivců. (Odcházejícímu Janu Rumlovi stačili shromáždění stoupenci Václava Klause jenom poplivat kabát, Ivana Pilipa už musel vyvést do bezpečí kordon policistů.) Těžko ale uvěřit, že by byl nejvyšší stranický orgán ODS složen převážně z lidí podléhajících hysterickým emocím, kteří se spokojí s evidentně polovičatým vysvětlením. Věc je složitější: reakce většiny členů výkonné rady je dána především jejich „bolševicky“ ideologickým viděním politiky jako mocenského boje. Politiku jako by vnímali především jako bitvu o to, zda s Klausem, nebo proti němu, a nikoliv jako permanentní soutěž různých myšlenkových konceptů, které se především ucházejí o důvěru voličstva.

Předčasné volby

Co bude v dalších dnech a týdnech, je těžké odhadovat. Nicméně šance, že pod jiným premiérem zůstane zachována současná vládní koalice, se zmenšuje každou hodinu. Něco takového by totiž bylo možné pouze v případě, že by Klaus sám odešel ze scény a ODS, respektive že by se její poslanecký klub postavil za Ivana Pilipa či Jana Rumla jako příštího premiéra. Pokud tedy nedojde v příštích hodinách k dalšímu dramatickému zvratu, lze očekávat, že ústředním bodem příštích dnů bude otázka termínu předčasných voleb. Ty mohou být po dohodě demokratických stran vypsány buďto v nejbližším možném termínu, tedy v březnu či dubnu příštího roku, nebo spolu s volbami komunálními a senátními až na podzim 1998. V takovém případě by ale pravděpodobně musela vzniknout jakási odbornická vláda s omezeným udržovacím programem a podporou většiny parlamentu.

Pokud jde o ODS, o její budoucnosti rozhodne mimořádný kongres svolaný na 13. prosince. Klaus zatím svoji opětovnou kandidaturu na post předsedy nevyloučil, přičemž většina lidí z ODS očekává, že kandidovat bude. O jeho motivech je asi zbytečné spekulovat, nicméně faktem je, že tváří v tvář politické realitě neobstojí argument, že bývalý premiér je vlastně sympatický tvrdohlavec, který se ani v nejhorších chvílích nevzdává. Není to pravda. Tím, že Klaus sám neodešel, zablokoval ODS a de facto celé občanské pravici možnost pokusit se pod novým předsedou znovu důstojně nabrat dech.

Naděje racionálně uvažujících příznivců ODS se tak v tuto chvílí vážou k jedinému jménu - Ivan Pilip. Nejen proto, že je to člověk, který dnes jako jeden z mála prakticky naplňuje principy liberálního programu strany. Kromě mravenčí práce na privatizaci bank a deregulaci cen i snahy o pořádek na kapitálovém trhu má také dostatečnou ambici. Takže i přesto, že samozřejmě i on nese za celý skandál svůj díl odpovědnosti, neboť o existenci švýcarských peněz věděl už minimálně měsíc, je dnes jedinou politickou figurou, která může Klause vyzvat k boji o předsednický post. Žádné lepší řešení nemá ODS v tuto chvíli po ruce.