Uvalili jsme daň na cigarety a alkohol. Tak proč ne na maso?

Přestože je senátor ODS Tomáš Jirsa přesvědčen, že jeho nedělní biftek nemůže přece nikomu způsobit žádnou škodu, vědci si myslí, že nemá pravdu. Kromě zvířat samotných škodí láska k masité dietě i Zemi a začínají se objevovat hlasy, že je nutné s tím něco dělat. Třeba maso zdražit, aby časté konzumenty trochu přešla chuť.  V Německu před týdnem navrhli poslanci napříč politickým spektrem přeřadit maso ze zvýhodněné sedmiprocentní sazby daně z přidané hodnoty do sazby devatenáctiprocentní (v Česku je aktuálně DPH na maso patnáct procent).  Oficiálním důvodem návrhu je snaha snížit celonárodní spotřebu masa, zlepšit životní podmínky chovaných zvířat a přispět k ochraně životního prostředí.

Německo v těchto úvahách není samo - Dánsko a Švédsko zvažují stejný přístup. Pokud se rozšíří, mohl by, jak píše Vox, omezit rozsah jednoho značného a zbytečného utrpení. K uspokojení současného vyšponovaného zvyku na dennodenní masitou dietu jsou každoročně v průmyslových velkochovech zpracovány miliardy zvířat, které kvůli tlaku na co nejnižší cenu masa žijí v podmínkách tak příšerných, že v řadě států platí zákony zabraňující veřejnosti, aby se o nich dozvěděla plnou pravdu.

Chov zvířat na maso navíc patří mezi enviromentálně nejničivější lidské aktivity: spotřebovává kvanta vody, půdy a energie, přičemž armády zvířat produkují obrovské množství metanu. Podtrhuje to hlas odborníků z nejčerstvější zprávy OSN: pro úspěch boje se změnou klimatu je klíčové změnit náš přístup k nakládání s půdou a k produkci potravin.

Věc je tudíž jasná: i když je maso zatím příjemně levné, jeho konzumace má svoje skryté náklady. Kdo si ho dopřává často a ve velkém, škodí klimatu i svému zdraví, na jehož nápravu pak společnost vydává velké částky. Uvalení daně na škodlivé věci tohoto typu se nazývá „daň z hříchu“.  Dnes ji známe u alkoholu a cigaret, někde i u slazených limonád. Oponentura proti jejímu zavedení se často vedla s argumentem, že jde o omezování osobní svobody, a u masa to zřejmě bude stejné. Dá se to ovšem i otočit; ano, ve hře je osobní svoboda, ale úplně jinak. „Člověk, který sní 180 kilo zvířecího masa ročně,“ napsal James Hamblin v časopise The Atlantic (průměrná spotřeba v Česku je 80 kilo na osobu a rok), „šlape ostatním po životním prostředí, a daň z masa je proto třeba chápat jako nástroj ochrany osobní svobody. Nadměrná konzumace masa by neměla být ilegální, nicméně lidé, kteří se pro ni rozhodnou, by měli za dopad svého rozhodnutí na ostatní zaplatit.“

Jiná kritika daně z masa upozorňuje na možné ekonomické škody, které jejím zavedením utrpí majitelé zvířecích chovů. Část stoupenců daně proto navrhuje, aby její výtěžek sloužil ke kompenzaci postižených farmářů v přechodném období, kdy si budou hledat jiné možnosti obživy.

Další námitka říká, že daň z masa může dopadnout na nemajetné vrsty a připravit je o zdroj dostupných a nezbytných kalorií. Odpověď na tuto hrozbu experti hledají v odpovídajícím vyladění daňového nástroje. Vox pro ilustraci zmiňuje studii amerického National Bureau of Economic Research, která se snaží o kalkulaci „optimální daně z hříchu“ tak, aby její dopad nedopadal nejtvrději právě na nízkopříjmové konzumenty.