Nulové šance normálního muže

Rudolf Chlad a Jan Kopička jsou znepokojení současnou situací a nechtěli si to nechat pro sebe. Bývalý politik (jednu dobu poslanec TOP09) z Karlových Varů a chebský podnikatel, nyní oba na penzi, tak vyrazili minulý týden ventilovat svoje obavy do Prahy na dva semináře do Poslanecké sněmovny: jeden o rizicích migrace a další o „nejutlačovanější a nejzanedbávanější menšině dneška – bílém, heterosexuálním, pracujícím muži“.

Seminář nazvaný Šance normálního muže ve věku politické korektnosti uspořádal spolupracovník Václava Klause Ladislav Jakl společně se sociologem Petrem Hamplem a někdejším místopředsedou hnutí Úsvit Jaroslavem Novákem. Pětihodinovou debatu v jedné z kaváren Poslanecké sněmovny zakončili symbolickým založením myšlenkového směru, který Jakl nazval „maskulinismem“ a který má bránit zájmy mužů bílé rasy, kteří jsou heterosexuální orientace a pracují. Jak přesně tyto zájmy budou bránit, není zatím jasné, měl by se o to postarat i založený Nadační fond na podporu práv bílého heterosexuálního muže.

Bílé muže Chlada a Kopičku to však příliš neuspokojilo. „Slyšeli jsme tam strašné věci, co se chystají  v Evropské unii a jinde,“ říkají a myslí tím třeba kvóty na zastoupení žen ve vedení firem. Nevadí, že kvóty neplatí a nezdá se, že by pro ně byla v EU v dohledné době podpora. Jak jinak jsou utlačováni? „Nám už je tolik, že nějaké ohrožení necítíme,“ kroutí hlavou. „Ale jde nám o naše děti a vnoučata. Na ty už to může dopadnout. My vidíme dopředu.“ A co přesně na ně může dopadnout? „Třeba skrze výchovu ve školách, kde budou kluky nutit k tomu, aby už nebyli kluky.“

Pravěká přirozenost

Následné odpoledne se nese v podobném duchu a na dvou základních tezích: na rozdíl od žen, homosexuálů či příslušníků etnických menšin, jejichž zájmy prosazují vlivné lobbistické organizace, dnes bílé hetero muže nikdo nebrání a nikdo nepřipomíná jejich zásluhy a význam. A za tuto neuspokojivou situaci může všudypřítomná „genderová ideologie“, jejíž vedoucí představitelé si ve schopnosti ohlupovat masy nezadají s nacisty či komunisty.

Bílý muž je podle řečníků v dnešní společnosti utlačován kupříkladu tak, že nejsou dostatečně zdůrazňovány jeho zásluhy o evropskou civilizaci, kterou vybudoval, je násilně nucen do domácích prací a péči o děti - do rolí, které jsou v rozporu s jeho „pravěkou přirozeností“, dokonce prý snižují jeho mužnost a hladinu testosteronu. Přestaly být naopak oslavovány „tradičně chlapské“ hodnoty jako čest a odvaha. Klesá mu tudíž sebevědomí i kvalita spermatu. Hrozí mu „genocida“ z rukou migrantů, kterou společně plánují „levičáci a muslimové“.

Zatímco ženám je vše dovoleno, muži jsou vystaveni útokům feministek, které se „stále ještě považují za ženy“. Trpí výchovou pracujícími matkami, nespravedlivým hodnocením ve škole, které zvýhodňuje dívky, či neférovým přístupem soudů. „Ženy válcují muže ve vzdělávacím systému a na trhu práce,“ říká třeba Simona Weidnerová z Institutu pro sociální a ekonomické analýzy. „Muži nejsou utlačováni jen naší civilizací, ale také přírodou,“ dodává spisovatelka Věra Nosková.

Ano, kvalita spermií skutečně klesá, muži mají větší problémy se zdravím a více páchají sebevraždy, ale zatím nevíme přesně, jak hnutí za práva žen či menšin a „genderoví ideologové“ zařídili, že muži mají problém s plodností.  Ani jak přišli další řečníci na to, že feministky a feministé „odmítají mateřství“, když podstatný díl návrhů směřuje právě k podpoře nejen matek, ale i otců – viz třeba nedávno schválená otcovská dovolená.

Není třeba odpovídat

Nevíme ani, z čeho vychází Weidnerová, když mluví o tom, že ve školách „dívky dostávají jedničky za to, že nezlobí“ a „chlapci dostávají horší známky za to, že se pořád na něco ptají“, případně jak přišla na to, že „manažerky strkají děti do ohrádek“.  Kde zjistila, že zavírají děti do ohrádek víc než „nemanažerky“? Doplňující otázky ovšem není možné položit, konkrétně Weidnerová odmítá s autorkou těchto řádků mluvit, protože během semináře „seděla u stolu s feministkami“.  A když autorka těchto řádků může konečně jednu otázku položit, odmávne ji Petr Hampl slovy, že na ni „není třeba odpovídat“.

Jak komu. Jen účastníkům semináře je zřejmě jasné, že zásluhy mužů dnes nejsou nijak připomínány. Dějiny umění či vědy i velké dějiny jsou stále zejména dějinami mužů a role žen začala být více připomínána až nedávno. To ovšem spisovatelka Nosková nechce dopustit: podle ní „stále trpělivě čekáme na to, čím naši kulturu a civilizaci něčím nápadně významným obohatí ženy“. Což je zvláštní přinejmenším proto, že tato věta padá z úst spoluzakladatelky a bývalé šéfka Klubu skeptiků Sisyfos, který má za cíl šířit poznatky současné vědy a podporovat kritické myšlení.

S přehlíživým postojem k ženám v dějinách není sama - konzervativní aktivista Michal Semín o významné francouzské filozofce a spisovatelce Simone de Beauvoir mluví výhradně jako o „souložnici Sartra“.  A přestože účastníci semináře oslavují ženy coby matky a pečovatelky, ani rození dětí a péče o ně se podle nich zjevně nepočítá mezi zásluhy o společnost.

Publicista Benjamin Kuras pak sice postaví přednášku na kritice „protivných a  vulgárních ženských“ - a to zejména těch, které se účastnily protestního pochodu po inauguraci Donalda Trumpa nebo ho přímo organizovaly. Nelze si nicméně nevšimnout, s jakým požitkem sám vyslovuje slovo „k..da“, které během několikaminutové řeči zopakuje asi třicetkrát.

Když tak Ladislav Jakl na konci zdůrazňuje, že cílem setkání nebylo „dědkovsky vzpomínat na staré časy“, je třeba mu dát za pravdu. Ani nostalgie totiž neznamená naprostou ztrátu kontaktu s realitou.