Se Zdeňkem Kalvachem o stárnutí, podpoře starých rodičů, případně péči o ně

Zdeněk Kalvach

(*1951) nastoupil po promoci na FVL UK v roce 1977 jako sekundář na 3. interní kliniku VFN Praha, od roku 1988 tamtéž vedl lůžkové oddělení až do léta roku 2007. Atestoval z vnitřního lékařství a nástavbově z geriatrie. Od roku 1985 působil i jako odborný asistent, vyučoval geriatrii na 1. a 2. LF UK a gerontologii na FTVS a na PedF UK, jako externí spolupracovník i na Škole veřejného zdravotnictví a na katedře paliativní medicíny IPVZ.

Je místopředsedou České geriatrické a gerontologické společnosti ČLS JEP, členem Rady vlády pro seniory a stárnutí populace a byl členem Výboru pro biomedicínu a lidská práva. Jeho odbornou prioritou je vytvoření akutních geriatrických nemocničních oddělení v rámci schválené, ale dosud nerealizované koncepce oboru geriatrie a z ní plynoucí diferencované geriatrické medicíny. Vedle odborných prací pravidelně publikuje i fejetony a úvahy na zdravotnická témata.

Pro všechny potenciální kandidáty je klíčové, jak se vlastně v této roli co nejrychleji zorientovat. Zatímco na péči o dítě se každý těší a více či méně pečlivě se na ni připraví, péče o rodiče přichází náhle a zastihuje pečovatele nepřipravené. Nepřipravená je zatím ovšem i společnost jako celek. „Co bylo nejtěžší? Těžko říct. Těžké bylo ze začátku všechno,“ vzpomíná paní Helena. „Zpětně mě ale doslova štve, že jsem na všechno musela přijít sama a postupně. V nemocnici mi neporadili, náš lékař mi neporadil. Nechci, aby někdo dělal mou práci za mě, ale stačila by možnost promluvit s někým, kdo má stejné zkušenosti. Jde o maličkosti, drobné vychytávky, které vám ale ze začátku hrozně ulehčí život. Třeba jak naplánovat den a rozvrhnout síly, jak nejsnáze člověka obrátit na bok, jak se vyhnout těm věčným otlakům a proleženinám a tak.“ (Z článku v Respektu 50/09.)

(On-linerozhovorrozhovorjehodinový,je tedy časově ohraničen, proto výběr dotazů a také rozsah odpovědí je na dotazované osobnosti. Rozhovory podléhají pravidlům diskusního fóra uvedeným v obchodních podmínkách. Vámi vložené dotazy se zobrazí s malým časovým zpožděním.)  

:15OndřejDobrý den,
stárnutí populace a nízká porodnost se nyní skoro v celé Evropě projevuje jako velký problém. Většina současných důchodových systémů však na toto není připravena. Ač se do řešení tohoto problému téměř žádnému z politiků nechce, v budoucnu této otázce budeme muset čelit, jinak přijde ekonomický kolaps. Zajímalo by mne, jaký postup k zastavení či obrácení tohoto trendu byste doporučoval Vy ?10:57Zdeněk KalvachNejsem ekonom (rozhodující pro podstatu řešení) ani politik (rozhodující pro taktiku, strategii a realizaci tohoto řešení), takže přes veškerou klíčovost financování penzijního systému pro život ve stáří, je toto téma na okraji mé lékařsko gerontologické odborné kompetence. Nicméně alespoň několik poznámek.
Demografický tlak na penzijní systém s nutností jeho reformy je (může být, měl by být, musí být?) součástí rozsáhlých změn souvisejících s civilizačním vývojem a s evolucí lidské společnosti. Neřešitelnost vzniká především při zúžení problému na „neufinancovatelnost přibývání penzistů“ v modelu nastaveném např. hranicí odchodu do důchodu v polovině 19. století“ think tankem“ kancléře Bismarcka. Jenže jaké jsou rozdíly ve zdravotním a funkčním stavu, životní prognóze, povaze práce, pracovních podmínkách atd. mezi tehdejší dobou a dneškem? Z hlediska demografie jde nejen o stárnutí populace, ale taká o nástup dlouhověké společnosti – lidé nejen žijí ve stáří déle (hrozba pro penzijní systémy a –nebezpečný, nekorektní, diskriminační, eugenický výraz – „zátěž, břemeno“ společnosti), ale také jsou déle zdatní, práceschopní, zvláště když nejde o těžkou manuální práci. Větším problémem se stává zajištění pracovních příležitostí, zaměstnatelnosti starších lidí, kteří usilují o ekonomickou produktivitu, seberealizaci, výdělek. Zatím se práceschopnost ve většině profesí prodlužuje, zatímco věková zaměstnatelnost zkracuje.
Pojetí penzionování a financování penzijních systémů tak souvisí s pojetím vzdělávání a zaměstnanosti ve znalostní (informační) společnosti s vysokým podílem informačních a komunikačních technologií, různých forem poradenství, práce ve službách. Jde o obecné pojetí pracovní doby a pracovní kariéry, střídání produktivní práce se vzděláváním, což vytváří pracovní příležitosti pro seniory. Další otázkou je nastavení a udržení výše penzí tak, aby umožnili důstojnou existenci a „vlastnění sebe“, což vede i k myšlenkově zajímavým úvahám o penzích a „všeobecném příjmu“ libertariánů.
Penze by měly být vícezdrojové – „státní“ základ, privátní penzijní připojištění (s garancí jeho nevytunelovatelnosti  - pády penzijních fondů, nedávno, tuším, např. v Číně, jsou absolutní osobní katastrofou), osobní úspory (odložená spotřeba ve stáří jako jeden z pilířů silver economy), vlastní výdělečná činnost (včetně seniorských podnikatelských projektů a „práce pro obec“), kompenzace skutečného (nefixlovaného) zdravotního postižení včetně zavedení ošetřovatelského pojištění pro náklady na tzv. dlouhodobou péči nad rámec všobecného zdravotního pojištění.
S tím nepochybně souvisí i přístup ke stáří, k životu ve stáří s převzetím vlastní zodpovědnosti včetně „ekonomické přípravy na stáří“. Zúžení tohoto evolučního komplexů „nových možností, nových výzev, nových rizik“ na tradeunizaci penzistů s bojem o malé posuny hranice rigidního odchodu do penze nebude stačit. Navíc demografická panika kolem růstu mandatorních výdajů, posilovaná „odborářskými protesty penzistů“ může rozbít mezigenerační solidaritu a prohloubit ageismus (věkovou animozitu). Bohužel čas běží a v ČR bude ke kriteriím historického hodnocení jednou patřit i to, jak vlády v 90. letech, v době nejpříznivější demografické situace pro výplaty penzí a podpor, využily přebytky ve výběru průběžně financovaného penzijního systému na vytvoření rezerv (kapitalizujících se fondů) či jiných předpokladů (strukturálních) pro nadcházející demograficky horší časy – jako že nevyužily.:12Kamil SedlákDobrý den!
V naší republice nyní „frčí“ témata jako nedostatek školek, skloubení budování kariéry s péčí o děti, vzdělanostní společnost apod. Čím dál tím méně se však staráme o svoje žijící předky. Nezřídka se za vrchol péče o zestárlé rodiče považuje zajištění místa v dobrém penzionu. Čím je naše společnost bohatší a „vyspělejší“, tím víc přesouvá své seniory do péče profesionálů. Dříve jsme s nimi normálně žili pod jednou střechou, nyní (přestože jsme bohatší, vyspělejší a vzdělanější) na ně nemáme ve vlastním domě/bytě prostor, čas, nervy… Myslíte si, že se dožijeme doby, kdy pomoc prarodičů se starostí o vnoučata nebo život s rodiči pod jednou střechou nebude vnímána jako neschopnost zorganizovat si samostatně vlastní život, ale naopak jako vrchol tolerance, prostě prestižní záležitost?11:03Zdeněk KalvachJá jsem „evoluční optimista“, takže doufám, že ano – že před námi (ovšem jak daleko) jsou harmonické vztahy, že jako civilizace nejsme exulanti ze „ztraceného ráje“, ale že přes všechny hrozné omyly a problémy se suneme pozitivně dopředu. Přes všechny bolestné opačné případy se kvalita života seniorů včetně lidí se ztracenou soběstačností zlepšuje – vybavenost jejich domácností je lepší, i dnešní osamělé „koukání na televizi“ doma po úspěšné operaci šedého očního zákalu je lepší než dřívější osleplé sezení v prázdné sednici, kdeže jsou ještě nedávní penzisti z důchoďáku v hubertusu a důchodkách, nepotvrdilo se, že mobily prohloubí prokletí osamělosti, naopak posílily jistotu kontaktu atd. Historické výminky asi mnohdy nebyly vůbec nic moc, mnohdy měly velmi blízko k dnešnímu domácímu zanedbávání a zneužívání, navíc tehdejší ovdovělí, bezzubí, „chorobami stižení“ výminkáři podělkující po domě se zřejmě jen zřídka dožívali 60 let. I když by vztahově dnes mohlo a mělo být lépe, není historicky vůbec tak zle, pokud si minulost neidealizujeme.
A k řešení stávajících problémů, zmíněných v dotazu, by mohlo přispět i vyváženější rozvrstvení rolí v podpoře znevýhodněných starých lidí s podílem jich samých (možnosti, kompetence a vůle ke smyslu), obce, v níž žijí, rodiny, regionu-státu a profesních organizací. Je nezbytné prolomit bariéry, aby se různé podpory nevylučovaly, ale doplňovaly – aby nešlo o to, jestli rodina, nebo profesionálové, ale o rodinu doplňovanou profesionální podporou. O tom jsou projekty tzv. dlouhodobé péče zakotvené na komunitní úrovni, řekněme skandinávského typu. A podíl domácí rodinné péče souvisí jak s obecným vytvářením podmínek (vícegenerační domy, bezbariérové prostředí) tak se změnou životního stylu, s návratem dění domů – místo dojíždění do fabrik s dětmi ve školkách, s penzisty v domovech důchodců a s umírajícími ve špitálech, domácí výchova, domácí práce, domácí seberealizace (dům, obec), domácí ošetřování a třeba domácí hospicová péče. A v neposlední řadě jde i o jistou restauraci rodiny (stejně jako obce) – nejen morálně povinná péče, nejen generační půjčka na oplátku, ale obnovení rodiny (obce) jako historické pospolitosti s dlouhými kořeny, kde rodiče a prarodiče jsou spojnicí s minulými generacemi, součástí „tradice rodu“.:09HonzaDobrý den!S měnící se věkovou strukturou naší populace očekávám velký mezigenerační problém v oblastí vztahů (mezi starší a mladší generací) - podíl starých lidí se bude jistě výrazně zvyšovat. V mnohých očích to jsou lidé senilní, v lepším případě částečně dementní, úplně nebo částečně „out“. Na důchody těchto lidí musíme vydělávat, tito lidé příliš zatěžují státní kasu, zdravotní systém atd., jak neustále slýcháme z médií. Již v dnešní době můžeme pozorovat projevy nenávisti, opomíjení a pohrdání starými lidmi, snahy uzákonit eutanázii a třeba po nějaké době etablovat hypotézu „už jsi starý, často tě něco bolí, usneš a bude ti dobře…“ Pokud se domníváte, že toto hrozí, jakým způsobem byste tomuto vývoji zabránil? Neměla by se naše vyspělá společnost snažit těmto trendům zabránit? Nebude to daleko větší problém než soužití s národnostními menšinami? Zabývá se tím Rada vlády, pan ministr Kocáb nebo nás to nepálí? Nebo se bojím zbytečně? Pěkný den!11:05Zdeněk KalvachUvedené hrozby jsou reálné a zneklidňují nejen u nás – připomínám např. televizní film německé RTL „Rok 2030 – povstání seniorů“. Demografická panika a protiseniorská animozita až diskriminace (ageismus) existují, známé jsou případy petic proti výstavbě domova důchodců (nechceme úložiště uranu, skládky ani „důchoďáky“). Jak ukázaly v roce 2005 dvě zajímavé a kvalifikované analýzy mediálního obrazu seniorů v ČR velmi závažná je negativní role médií ve stereotypizaci obrazu stáří. Vzhledem k tomu, že „senioři“ (ovšem koho tím myslíme?) jsou „nejpočetnější menšinou“ – pokud je jako takové vyčleníme, jsou i největší výzvou vůči menšinovým politikám.
Pokud by byly senioři či jejich část vnímáni jako postproduktivní nemocná společenská zátěž, nemohou se neozvat eugenické nálady, jejichž součástí byl vždy tzv. rozumný, tedy vstřícný vztah k eutanázii. Právě proto je v podmínkách obavy ze stárnutí populace zřejmě nejméně vhodná doba k diskusím o její případné povolení. Je však nutné intenzivně pracovat na rozvoji, kultivaci a bezpečnosti oborů pracujících s nemocnými, křehkými a možná umírajícími lidmi jako jsou geriatrie, gerontologie, paliativní medicína, sociální a zdravotní služby. Jejich struktura a pojetí často vznikly v podmínkách madé společnosti 19. první poloviny 20. století, takže neodpovídají dobře demografické struktuře dnešní společnosti ani potřebám života v pokročilém a/nebo křehkém stáří.
Zásadní je také potřebná změna obrazu stáří ve společnosti i v hlavách mnoha stárnoucích a starých lidí – často jde o jakýsi fenomén Makropulos, o bezradnost člověka, rodiny, společnosti s dlouhým životem. Je třeba vytvářet podmínky a nalézat smyslupnost, aby nemohl být považován za „nadbytečný“, „neproduktivní“ – jde o franklovskou podporu smyslu života s omezením. A konkrétně je třeba odmítat úvahy o eutanázii a „přestárlosti“.:24Olga RichterovaSpis jen poznamka: Mamka se uz tretim rokem stara o babicku s Alzheimerem. Zbytek rodiny pomaha, ale vetsina tihy lezi na ni. Zatim se mi zda, ze to zvlada naprosto obdivuhodne - mozna i proto, ze to je maminka taty, tedy jeji tchyne. (Na geriatrii, kam s babickou chodi, je pry jedina pecujici osoba starajici se o tchyni.) Chvilemi jsem mela i pocit, ze vyrovnani s babiccinou nemoci bylo tezsi pro tatu jakozto jejiho syna…11:07Zdeněk KalvachU rodinného pečování často chybí žádoucí míra odstupu – jsme osobně ve vztahu hluboce angažováni, bojíme se choroby svého blízkého, nechceme jej ztratit, snažíme se popírat různá zhoršení, snažíme se u Alzheimerovy choroby zadržet mizející osobnost, „zlobíme se“ na nemocného, že nám v tom nepomáhá, že se zbytečně poddává své nemoci.. Obvykle pečujícím rodinným příslušníkům chybí profesionální konzultace, supervize a psychoterapeutická podpora, která by jim pomohla zmenšit úzkost, posílit jistotu, zvládnout smutek. Proto může být „o trochu“ méně osobní – i když velmi vstřícný, láskyplný – přístup snachy či zetě klidnější a mnohdy tak i pro nemocného přínosnější než emočně vypjatá a leckdy bizarně konfrontační péče dcery či syna, kteří mnohdy prožívají pocit viny, třeba za nedostatek času, někdy se vlastně „zlobí“ na nemocného rodiče, že „jim chce umřít“.:47MajdaDobry den.
Pane doktore, dost casty problem je u starych lidi s inkontinenci, ktera je vyrazuje dost zasadne ze spolecenskeho zivota. Jak se k takovemu problemu kdy se stary clovek vyhyba kontaktum s druhymi postavit?11:15Zdeněk KalvachVyhýbání se kontaktu, „abych neztratil(a) tvář“, stud za zdravotní, funkční či jen involuční změny je poměrně častý gerontologický jev. Obecně vyžaduje zaprvé psychoterapeutickou podporu a motivaci a zadruhé, jako každé znevýhodnění „selekci, optimalizaci a kompenzaci“. Selekci činností, do kterých se chce člověk s dotyčným handicapem pustit či ke kterým je motivován (nevhodné by bylo např. dlouhé cestování bez zastávek), optimalizaci podmínek (např. úprava pitného režimu, nepoužívání močopudných diuretik, pokud nejsou opravdu nezbytná, zkrácení časových jednotek akcí pro seniory apod.) a kompenzaci problému (např. používání vhodných hygienických a zdravotních pomůcek, jejichž kvalita dnes opravdu umožňuje bezproblémový společenský život). Bohužel se mnoho starších lidí, zvláště žen, u nichž jsou některé formy inkontinence velmi běžné, s tímto problémem stydí jít i k lékaři (či narazí na jeho nevstřícnost) - zbytečně pak nejsou využity léčebné postupy, které někdy mohou situaci dramaticky zlepšit. Vždy by proto měla proběhnout konzultace s urologem, urogynekologem či s geriatrem.:24Radek ZikaJak se má člověk nejlépe rozhodnou, když chce pro svého rodiče tu nejlepší péči? Má vše konzultovat s ošetřujícím (praktickým) lékařem? Kde najít potřebné rady? Podle čeho rozhodnout jestli se o rodiče postarat sám, nebo zvolit pečovatelský dům, domov důchodců, platit pomoc profesionální pečovatelky… ?11:23Zdeněk KalvachV ČR bohužel stále chybí diferencovaná geriatrická medicína poskytující akutní intervence, vyšetření funkčního stavu geriatrických pacientů a jejich typických multikauzálních problémů (instabiliota, pády, problémy s pohyblivostí, v jiném dotazu zmíněná inkontinence, poruchy paměti, případně náhlé stavy zmateniosti), konsiliární pomoc jiným lékařským odbornostem i poradenství pečujícím rodinám. Geriatrie je u nás bohužel stále převážně ztotožněna s ošetřovatelstvím a s následnou péčí v LDN.
Konkrétně je třeba se poradit s praktickým lékařem a případně jej požádat o kontakt na geriatra. Pokud neví, lze se obrárit např. na Českou geriatrickou a gerontologickou společnost, na některou s proseniorských organizací či wevových stránek (např. www.zivot90.cz, www.pecujici.cz, www.pecujdoma.cz apod.) a nebo na zdravotního radu, že nelze získat potřebnou péči a informaci. Systémově je třeba usilovat o vzkříšení české geriatrie a o rozvoj tzv. integrované dlouhodobé péče, která by na komunitné úrovni zajišťovala integrovanou podporu zdravotními i sociálními službami včetně poradenství. To je ale záležitost politických rozhodnutí a občanských signálů, že opravdu existuje neošetřené „území nikoho“.:19M. DemčákováDovolím si citaci z článku: „Zpětně mě ale doslova štve, že jsem na všechno musela přijít sama a postupně. V nemocnici mi neporadili, náš lékař mi neporadil. Nechci, aby někdo dělal mou práci za mě, ale stačila by možnost promluvit s někým, kdo má stejné zkušenosti. Jde o maličkosti, drobné vychytávky, které vám ale ze začátku hrozně ulehčí život. Třeba jak naplánovat den a rozvrhnout síly, jak nejsnáze člověka obrátit na bok, jak se vyhnout těm věčným otlakům a proleženinám a tak.“
Kde se člověk dočká kvalifikované rady? Existuje u nás nějaký „manuál“? Cobyste člověku právě postavenému před takovou situaci radil? Předem děkuji za odpověď. Mirka Demčáková11:30Zdeněk KalvachČástečně jsem odpověděl v předchozím dotazu. Bohužel opravdu současný stav s výrazným „negativním kompetenčním konfliktem“, kdy tato problematika vlastně nikomu nepatří, nikdo za ni není zodpovědný, způsobuje vysokou míru nejistoty, úzkosti, strádání klientů/pacientů, časové ztráty pečujících a mnohdy vše vede ke zbytečnému umístění v ústavu, protože „doma to prostě nejde“. Jenže často „nejde“ za této míry nepodpory, neinformování, chybějícího poradenství a supervize. V zahraničí se říká, pečujte o rodinu, aby mohla pečovat o nemocného. U nás se leckdy mravokárně vztyčuje nad nepodpořenou, vyčerpanou, dezorientovanou a provinilou rodinou prst, proč že se nestará. Doporučuji výše zmíněné informační zdroje - navíc i agentury home care a místní LDN poradensky, a občansko „spotřebitelský“ tlak na „zodpovědné činitele“.:09Romana S.Nedávno proběhla médii informace o tom, že v nemocničních zařízeních - těch státních - byly zrušeny teplé večere v rámci úspor a šetření, jhak to jako odborník hodnotíte?11:38Zdeněk KalvachStravování geriatrických pacientů v různých zdravotnických zařízeních (nemocnice, LDN) je v ČR mnohdy (ne všude a ne vždy) problematické nejen pokud jde o „studené večeře“. Jde o kvalitu a požitelnost potravy (evergreen nerozkousatelně tuhého masa), o odnášení nesnězených porcí, s jejichž snězením nikdo znevýhodněnému člověku nepomohl (evergreen neposazení ležícího člověka, položení jídla k ochrnuté či infuzí znehybněné paži apod.), o nereagování na mnohodenní nechutenství a lačnění bez přiměřené nutriční podpory (má být zahájena do 72 hodin, jinak dochází k devastaci již tak geriatricky chabých svalů jako k jedné z hlavních příčin nemocničního „rozležení“ pacienta s jeho následnou nepropustitelností domů. Nedodržuje se požadavek příjmu 1.5 g bílkovin na kg tělesné hmotnosti a den (např. 7.5 dkg masa denně u 50 kilového člověka), což urychluje seniorské chátrání svalů (tzv. sarkopenie). A samostatným problémem je neúčelnost stravovacích provozů, kdy leckde (ne všude!) jsou studené večeře a jiné úspory reakcí na „tunelování“ kuchyňských zdrojů.
Takže odborně: jako samozřejmost sledování nutričního stavu křehkých geriatrických pacientů s včasnou nutriční intervencí.:31EulálieVěříte, že jako odborník dokážete sám sobě zařídit „dobré“ stáří? Bojíte se svého stáří?11:43Zdeněk KalvachŘekl bych, že existuje profesionální slepota, pod svícnem bývá tma (čímž netvrdím, že jsem svícen a světlo světa), doma není nikdo prorokem a kovářova kobyla chodí nejhůře okuta. Takže nejspíše ne. A pochopitelně se bojím jakkoliv a kdykoliv navozených a nezvládnutých atributů také „bolestného stáří“ (ztráty smyslu, osobní identity, osamělosti, kompetentnosti).:25Hanka S.Podobně jako jedna z žen z článku, pečujících o své rodiče, řeším stále ten velký problém a současně i dilema, jak probudit svou maminku z naprosté letargie. Nic ji již nebaví, všichni její kamarádi a kamarádky jsou již pryč, nikam se jí nechce, má pocit, že je tu již „přesčas“.
Všechny denní pravidelné práce zvládám (vzládáme) bez obtíží, ale stašně moc mne ubíjí ta občasná beznaděj… Snažím sse číst odborné knihy na toto téma, připravuji četbu, hry, cvičení, ale stále se mi nedaří maminku vytrhnout z letargie a pasivity. Máte s tím jistě bohaté zkušenosti, poraďte co dál?12:00Zdeněk KalvachMyslím, že jde o klíčový problém gerontologie (ale také třeba paliativní péče či péče o lidí se závažným zdravotním postižením). Podpora i zdravotní péče včetně velmi sofistikovaných metod by měly být uplatňovány „v kontextu života“, k podpoře jeho smyslu u konkrétního člověka. Máme být léčeni, abychom maximálně žíli, nežijeme však proto, abychom byli maximálně léčeni. Nezbytným předpokladem je však i obdobná vůle na druhé straně, u pacienta/klienta. I on musí mít vůli ke smyslu a motivaci. Kde mizí, stává se i sebepodpůrnější péče samoúčelem. U „nespolupracujících“, rezignujících, apatických blízkých lidí či klientů je třeba znovu přehodnotit motivacem, krátkodobé perspektivy, udělat inventuru toho, oč tomu konkrétnímu člověku jde, nač se těší, z čeho chce a může mít radost i toho, co jej deprimuje, proč rezignuje. Je mnohdy třeba posílit kompetence - „tak si vyhov, nemusíš číst, když nechceš, jít ven, když nechceš, ale řekni, co chceš“ a nebo jen sledovat, jak si člověk vyhoví, když je po určitou dobu, několik dní či týdnů ponechán svým rozhodnutím. Dále je třeba maximálně optimalizovat podmínky pro činnosti a znovu zhodnotit úroveň kompenzace deficitů i léčby dyskomfortu (např. bolesti). Pokud tato laická a vztahová úroveň nedostačuje, je na místě konzultace o farmakoterapeutickém pokusu - ověření efektu vysazení tlumivých léků či nasazení antidepresiva. U některých apaticko hypobulických forem demence (apatie, ztráta rozhodovací schopnosti, vůle) mohou pomoci u nás málo využívaná centrální analeptika (pacient však nesmí být úzkostný). U některých lidí je pak třeba přiznat právo na únavu, uzavírání se do sebe, ztrátu zájmu o dění (fenomén známý i z paliativní péče). A konečně existují i vztahové „hry“ s pečujícími lidmi, zvláště blízkými příbuznými, které někdy někteří pacienti „občas zlobí a provokují“ - třeba svým nezájmem, který vyvolá bouřlivou reakci.
Doporučuji poradu s psychoterapeutem (u nás málo využívaná možnost), geriatrem či psychioatrem.:42František MihálekSouhlasíte s uvedenou informací, že počet Čechů, kteří se rozhodli postarat se o své rodiče sami roste? Dá se tomu věřit? Kolem sebe naopak vidím stále více lidí, kteří dají přednost odložení svých rodičů do nejrůznějších ústavů a zařízení (ať již z jakýchkoliv důvodů).12:11Zdeněk KalvachJá pochopitelně také vím o řadě lidí v dlouhodobé ústavní péči, včetně případů ošklivého „odložení do ústavu“ včetně zbavení bytu, majetku, návštěv v ústavu s jediným cílem - vyzvednout si penzi. Ale celkově bych se přikláněl k tomu, že počet rodin zajišťujících péči roste a určitě je to většina. Míra laické pomoci (péče, podpory), kterou si v Česku poskytujeme v rámci rodin i sousedství je obrovská (pochopitelně ne vždy a všude) - jen máme i v této oblasti často takové negativistické vidění světa, posilované zhusta mediálně s utužováním představy, „kam to ten svět spěje“. Myslím, že je to falešný obraz. A důležité je, že se mnohé rodiny nestarají nikoliv proto, že nechtějí, ale proto, že nemohou či neumějí. Opakovaně jsem zažil diametrální změnu přístupu k propuštění nemocného domů např. po mozkové mrtvici, když se s rodinou probral postup ošetřování, výběr kompenzačních pomůcek a kontakt na podpůrné organizace - což se vracíme k úvodním otázkám. Rodiny potřebují podporu, informace, občasný zástup (respitní péče), dobré komunitní služby, ocenění a v některých případech přiměřené prostředky na péči a budou se převážně starat. a to s pocitem satisfakce. Ostatně dlouhodobou ústavní péči vyžadují dnes asi 4 % seniorů (ve věku nad 80 let stále jen 20 %), ostatní mohou, přejí si a mají žít autonomně s podporou rodin a chráněného (podporovaného) prostředí - ostatně i to je důležité: aby rodina mohla podporovat, podílet se na péči, aniž by hned bylo nutné řešit situaci trvalým sestěhováním s prolomením autonomie.:31MagdaPřiznám se, že mne doslova ze židle vyhodilo sdělení, že pracovníci sociální správy posuzují žádosti o státní příspěvek na péči bez toho, aniž by vůbec s člověkem přišli do osobního kontaktu, což paní Filipová vysvětluje tím, že anonymita zajišťuje objektivnost posouzení a rozhodnutí. Tohle je normální?12:21Zdeněk KalvachUrčitě by nemělo být. Respektive finální rozhodování může a možná má být anonymní - spravedlnost je přeci zobrazována „slepá“, aby soudila podle váhy důkazů, nikoli podle vzhledu a sympatičnosti souzených, posuzovaných. Ale nebyrokratické, neanonymní, neformální musí být posouzení funkčního stavu, skutečných životních poměrů posuzovaného člověka. A to se obávám, že se dnes děje velmi neodborně a necitlivě - nejen pro formalismus některých lidí činných v tomto procesu, ale mnohdy pro odbornou posuzovací neujasněnost a needukovanost i praktických lékařů, kteří se ztrácejí v problematice multikauzálních geriatrických syndromů a geriatrické křehkosti bez „indexové choroby“. Mnozí neumějí popsat a pojmenovat chorobné změny křehkého starého člověka, takže z nouze ctnost vypl%nují do papírů aterosklerozu, demenci, i jkdyž mnohdy nejsou v popředí. I když se situace zákonnou novelizací od l.l.2010 změní, může ještě dlouho trvat, že radikálně vyléčený člověk „s rakovinou“ příspěvek dostane, zatímco výrazně nesoběstačný starý člověk s řadou kombinovaných obtíží, ale bez „úctyhodné choroby“ přijde zkrátka. Je třeba posílit funkční geriatrické hodnocení a zlepšit ucelenou podporu křehkých geriatrických pacientů, což zahrnuje i účelnější posudkovou činnost. A poznámka na závěr: problém formalismu, byrokratizace je už asi 60 let zhoubou české společnosti obecně. A ve zdravotně sociální oblasti tak např. místo sester pro komunitní práci v terénu, které by prováděly depistáž a dispenzarizaci křehkých rizikových lidí zvláště žijících osaměle (např. v období chřipkové epidemie či extrémních mrazů), máme "jen sociální pracovnice pracující s papíry na úřadech.:53anonymDobry den. Jak se v ceske spolecnosti vede rozvoji neziskovych organizaci? Existuji podpurne vladni programy? Existuji napriklad denni centra s aktivitami pro seniory a jine soc mensiny, na jejichz chodu se podili napriklad studenti fyzioterapie, soc prace, psychoterapie apd. jako soucast povinnych stazi/ dobrovolnych cinnosti? Existuji HR agentury zprostredkovavajici pracovni prilezitosti pro seniory?12:35Zdeněk Kalvachneziskovým organizacím se dle mého názoru vede v Česku již řadu let nedobře. I organizace posklytující zdravotně sociální služby jsou chápány jako jakási zájmová činnost (když vás to baví, tak se tím bavte, občas vám nějak přispějeme), místo aby byly chápány jako zajišťovatel závažných veřejných potřeb. Stát by měl vytvářet dlouhodobé finanční podmínky a/nebo seriozně nakupovat jejich služby, nikoli vléci dotační řízení a zroku na rok se zpožděním posílat prostředky na krátkodobou činnost. Únava i dysgustace těchto organizací dramaticky narůstají. Jejich posílení, včetně odpisů daní a účelového určení daní, stejně jako posílení role obcí jsou (dle mého názoru)nezbytné podmínky ke zlepšování života znevýhodněných starých lidí, zvláště při jejich výrazném přibývání. I tento demografický vývoj by měl být chápán jako dramatický apel na decentralizaci společnosti (státu), nikoliv být zneužit jako argument k posilování státu, který „nejlépe ví“, nejlépe přerozdělí. Nikdy tomu tak nebylo a zřejmě být nemůže.
Přitom máme velmi dobrý Národní program přípravy na stárnutí populace (www.mpsv.cz) se všemi moderními prioritami a přístupy včetně docenění role neziskových organizací či pečujícícíh rodin. Jenže, jak bývá v Česku zvykem, skutek utek, takže národní hra na jakoby. Podpůrné seniorské organizace existují - např. v Praze Život 90 nebo Rada seniorů ČR. Je třeba, aby se posilovala jejich role v rámci senior advocacy, poradenství a ochrany zájmů seniorů (obě zmíněné instituce přistupují odlišným metodickým i „politickým“ způsobem). O zprostředkování práce pro seniory nevím, ale je to velmi nosné téma, stejně jako podpora malých podnikatelských projektů pro seniory (senior jako podnikatel) na místní úrovni.