Až naši zestárnou

„Dobré ráno, tati, jak se ti dneska spalo?“ ptá se Helena Stašková, když jako obvykle v sedm ráno vchází do pokoje. Na odpověď nečeká, políbí ležícího starého muže na čelo a zkontroluje mu plenu. „Výborně, dneska není potřeba zabalit znovu,“ prohodí a bez zbytečných okolků dodává: „Pojď, pomoz mi dostat tě na vozík, jde se snídat.“

Takovéhle ráno se v rodinném domku na brněnském Králově Poli odehrálo zhruba už patnáctsetkrát. Vystudovaná agronomka Helena Stašková (57) se tu stará s manželem o svého otce Františka, kterému bude zanedlouho devadesát let. Vše začalo před čtyřmi lety, kdy stařecká demence postoupila natolik, že před jeho dcerou stály dvě možnosti: buď hledat pro otce místo v domově se soustavnou péčí, nebo ji zajistit ve svém domově sama. Rozhodla se pro to druhé. „Dřív nebo později – nejspíš by záleželo na naší ochotě uplácet – bychom pro tátu místo našli,“ zasměje se sarkasticky paní Helena. „Mohlo by to tam být hezké, personál vynikající, mohla bych ho vídat denně, o tom není pochyb. Ale jeho dcera jsem jednou já a jsem přesvědčená, že u nás mu je nejlíp,“ vysvětluje své rozhodnutí.

Zařadila se tím do rostoucí skupiny Čechů, kteří se rozhodli část svého života spojit s péčí o své staré nemohoucí rodiče. Jak postupně zjišťují, není to rozhodně snadný a pro mnohé ani příjemný úkol.

Denní a pak hned noční
Pro lepší představu zůstaňme ještě chvíli v domku rodiny Staškových. Po snídani a ranní hygieně se pan František usazuje v křesle, naproti němuž běží ztlumená televize. „Kdyby měl něco slyšet táta, my dva bychom neslyšeli nic,“ vysvětluje paní Helena s pousmáním. Půl hodiny přitom trvá pečlivé rovnání molitanových polštářů, na nichž pan František sedí, a především mazání kůže vyživujícím krémem. „Hlavně se vyhnout byť jenom počátkům proleženin,“ hrozí se paní Helena.

Křeslo starého pána je umístěné na dohled od kuchyňské linky, a tak zatímco Helena připravuje oběd a poklízí byt, může „rozprávět“, jak tomu sama říká. Nahlas, zřetelně a o všem – o počasí, o tom, co vyprávěla kamarádka včera v kavárně, kam přes den chodí, o rodinné dovolené v Jizerských horách v roce 1962. Když se nemusí starat o hrnce, sedí vedle Františka a nahlas čte – dopoledne detektivky, večer patří příběhům se sluhou Jeevesem.

Za celé dopoledne pronese pan František sotva pár slov. „Většinou nepoznám, jestli táta přesně ví, co mu říkám a co mu čtu. Ale je to vlastně jedno, vím, že mě slyší, a to je hlavní. Lepší než sedět v tichu.“ Pro navození maximální pohody a vyvolání vzpomínek slouží i vybavení Františkova pokoje: paní Helena sem s manželem přestěhovala z rodičovského bytu vše, co šlo. „Myslím, že ze začátku to pomohlo. Jestli to pomáhá i teď, jestli je tu tatínkovi pořád útulně, těžko říct. Ale i kdyby ne, nic se tím nezkazilo.“

Autor je spolupracovníkem Respektu.

Celý článek najdete v Respektu 50/09.

Na téma prodlužující se délky života, stárnoucí populace, možností a způsobů podpory zestárlých rodičů a prarodičů, i mezigeneračního dialogu, můžete 10.12. od 11:00 diskutovat s geriatrem Zdeňkem Kalvachem.