Současné Rusko je kriminální stát, na jehož počátku byla revoluce v roce 1917

Abychom pochopili současné Rusko, musíme znát jeho historii, a především pak revoluční rok 1917, kdy se z absolutistické monarchie stal komunistický stát. Ve své nové knize Rusko 1917. Katastrofa, která nyní vyšla česky, to tvrdí známý historik Andrej Zubov, podle něhož je současný autoritářský režim Vladimira Putina přímým následovníkem 70 let trvající komunistické totality. „Ruská federace je pokračováním komunistického státu s jeho kominternou, represemi, absolutní negací vlastnických práv. Rusko je kriminální stát, na jehož samém počátku byla revoluce v roce 1917. A jak k ní došlo, to je tématem mé knihy,“ říká v rozhovoru pro Respekt.

Podle historika, který je k Putinovu režimu velmi kritický, sice dnes Kreml působí navenek silně, ale ve skutečnosti je vnitřně slabý a velmi se obává jakýchkoli sociálních, politických či reformních společenských  hnutí. Projevem této slabosti je podle Zubova i skutečnost, že všechny historické revoluce jsou dnes v Rusku líčeny negativně. „Pokud jde o revoluci z roku 1917, současná kremelská vláda na ni vytvořila nový pohled. Spočívá v tom, že revoluce byla špatná, ale především car Mikuláš II. byl špatný panovník, protože byl slabý a nedokázal ruskou říši udržet. Až Stalin dokázal dát Rusko opět dohromady a obnovit jeho imperiální sílu. V tomto pojetí je Stalin pozitivní historickou postavou, zatímco Lenin negativní,“ popisuje profesor Zubov.

Podle něho historie zároveň ukazuje, že po obdobích totality přicházejí vždy reformy, byť to tak těsně před koncem často nevypadá - a podobná situace prý nastane i po konci Putinovy vlády. „Ihned po Stalinově smrti nastaly obrovské změny. Stejně tak po smrti cara Mikuláše. Po dlouhých autoritativních vládách jsou změny nevyhnutelné - i někdejší spolupracovníci a přátelé diktátorů se snaží změnit život země a postoj ke světu,“ říká Zubov.

 Ve své knize se zabýváte dvěma revolucemi, únorovou a říjnovou, které se odehrály v roce 1917 v tehdejším carském Rusku. Proč jste se ji rozhodl napsat?

Když se v roce 2017 blížilo sté výročí revoluce, připravoval jsem cyklus přednášek na toto téma pro nezávislý deník Novaja Gazeta, s nímž spolupracuji. Měl jsem osm přednášek, v nichž jsem posluchačům popsal vývoj revoluce z roku 1917. Revoluce je zvláštní věc. Vzdělanci a badatelé často říkají, že revolucím rozumí, ale není to pravda.  My vědci nevíme, proč se revoluce odehrály v určitý moment, a ne třeba v jiný okamžik, který by se pro to z našeho pohledu jevil jako vhodnější či pohodlnější. Ale revoluce se odehrávají, kdy se jim zachce - a my vždy až zpětně analyzujeme, proč k nim došlo zrovna v danou chvíli. Předpovědět, kdy k revoluci dojde, je takřka nemožné.

Ani revoluci v roce 1917 tedy nikdo nečekal?

Vladimir Uljanov, tedy Lenin, ještě v lednu roku 1917 ve Švýcarsku mladým internacionalistům řekl, že jeho generace revoluci nezažije, ale oni se jí možná dočkají. A měsíc poté v Rusku k revoluci došlo. Rozhodl jsem se tedy analyzovat, jaké měla příčiny a proč na konci revoluce, která v únoru začala jako demokratická, v listopadu vznikl totalitní stát přetrvávající po příštích 70 let. Pak se na mě obrátil jistý vydavatelský dům v Moskvě, že by chtěli přednášky vydat, k čemuž došlo v roce 2019. Česko je nyní první zemí, kde vycházejí v překladu, což je pro mě ctí.

V knize píšete, že revoluci v Rusku považujete za možná nejdůležitější událost 20. století.

Revoluce změnila život nejen v Rusku, ale po celém světě. Když evropské země a Spojené státy viděly, jaké následky může mít revolta nižších částí společnosti, rozhodly se zlepšit životní podmínky chudších vrstev a zintenzivnili sociální politiku. Ve Velké Británii se k moci dostala Labour Party a její vláda měla i podporu starých tradičních elit, které chápaly, že alternativou by byla revoluce. Demokratická strana v USA, která v tamním kontextu zastupuje socialistickou stranu, také velmi posílila. Elity vyspělého světa pochopily, že musí změnit přístup k sociální politice a dovolit nižším částem společnosti se zapojit se do politického procesu - dát lidem z dělnického nebo rolnického prostředí více peněz a také příležitostí. Revoluce byla strašákem, negativním příkladem, který nikdo nechtěl následovat.

To ale nebyl jediný její dopad na světové dění.

Dalším aspektem bylo, že revoluce zafungovala v některých ohledech jako impuls ke vzniku dalších totalitních systémů. Jen pár let po ní vznikly v Evropě dvě takové velké nové síly – nejdříve italští fašisté a poté němečtí nacisté, kteří se dostali se k moci na konci 20. a začátku 30. let. Tyto síly pak rozpoutaly druhou světovou válku. Italský diktátor Mussolini často říkal, že Lenin byl jeho vzorem. Vždyť Mussolini byl původně socialistou, v Itálii byl šéfredaktorem velkých socialistických novin. Lenin a bolševici pro něho byli příkladem, jak je možné získat veškerou moc a vyměnit elity. Vznik těchto režimů byl tedy druhý celosvětový dopad ruské revoluce. A třetím dopadem, který se týkal i tehdejšího meziválečného Československa, byla ruská migrace. Řada vzdělaných Rusů, kteří se v propuknuvší občanské válce zapojili do bílého hnutí a ocitli se na straně poražených, emigrovala do Evropy. Intelektuální síla těchto lidí byla velká a v mnoha zemích nabídli své schopnosti vědě i každodennímu životu: stali se z nich výzkumníci, podnikatelé, lékaři, učitelé. Pro svět tedy měla revoluce řadu pozitivních dopadů, když nepočítáme vzestup italských a německých fašistů.

A pro Rusko?

Pro Rusko naopak znamenala strašné věci. Všechny národy nově vzniklého totalitního zřízení byly postupně rozdrceny. Národní elity Tatarů, Ukrajinců, Jakutů nebo turkických národů střední Asie byly komunistickým režimem uvězněny v koncentračních táborech nebo rovnou popraveny v sídlech NKVD. Režim, který tyto národy povraždil, pak vládl dalších 70 let a v mnoha ohledech přetrvává dodnes. V mnoha částech někdejšího ruského impéria po rozpadu SSSR dál vládnou polototalitní režimy nostalgické po komunistické minulosti. Těmi nejvýznamnějšími jsou Ruská federace a Bělorusko. Ačkoli s rozpadem SSSR došlo v některých nástupnických státech k ideologickým změnám, totalitní styl vlády pokračuje i v Kazachstánu, Ázerbájdžánu a v určitém stylu vlády oligarchie i na Ukrajině. V těchto částech bývalého ruského impéria nedošlo k principiální dekomunizaci.

Jak taková dekomunizace vypadá?

Jde především o navrácení ukradeného majetku. Vy žijete v Česku, kde po pádu komunismu došlo jak k restitucím, tak k lustracím komunistů. V Rusku, Bělorusku, Kazachstánu, ale ani v Gruzii, Arménii nebo na Ukrajině nic takového nenastalo. Z bývalých sovětských republik proběhla systémová dekomunizace jen v bývalých pobaltských republikách - Litvě, Estonsku a Lotyšsku. Část sovětského Ruska tedy v mnoha ohledech nadále přežívá. Když je dnes Česko a celá Evropa v konfliktu s Ruskou federací a vidí v ní kriminální stát, je to zcela realistické vnímání situace. Ruská federace je pokračováním komunistického státu s jeho kominternou, represemi, absolutní negací vlastnických práv. Rusko je kriminální stát, na jehož samém počátku byla revoluce v roce 1917. A jak k ní došlo, to je tématem mé knihy.

V ní popisujete, že revoluce začala jako demokratický proces obrody odspoda, kdy městští dělníci, venkovští rolníci, ale i městská buržoazie požadovali více práv a svobod a ukončení krvavé války. Dělníci ve městech cítili také existenční tíseň, komunismus nicméně neměl v Rusku velkou podporu a pro většinu lidí ani nebyl cílem revoluce. Jak tedy došlo k tomu, že na konci revoluce byl komunistický stát?

Hlavním důvodem byla nízká úroveň vzdělání nižších vrstev. Pouze dvě třetiny mužů uměly číst, lidé nechápali politickou a společenskou realitu. Když jim bolševici slíbili darovat veškerou půdu, továrny i majetek a ukončit válku, přidali se na jejich stranu a ignorovali demokratickou opozici, jako například tzv. Kadety, kteří se snažili dosáhnout demokratického a sociálního státu legálním způsobem. Lidé uvěřili bolševické propagandě placené Německem, které mělo zájem na revolučním rozvratu Ruska a jeho odstoupení od válečného konfliktu. Nezapomínejme, že k revoluci došlo během první světové války, kdy Rusko stálo na straně Dohody. Lidé v Rusku, stejně jako jinde v Evropě, byli válkou unavení, nechtěli dál bojovat, chtěli se vrátit do svých domovů. A bolševici jim slíbili, že to splní, zastaví válku a ještě jim k tomu navrch přidají půdu velkých statkářů. Ale byla to lež. Když bolševici dosáhli moci, hned další den, tedy 8. listopadu, ohlásili znárodnění veškeré půdy v Rusku. Takže žádný soukromý majetek, ale vložení veškerého majetku do rukou státu. A po deseti letech zakázali i užívání této země soukromým osobám a založili centralizované kolchozy a sovchozy.

Bylo nízké vzdělání hlavní příčinou, proč lidé bolševikům uvěřili? Nebyla to také všeobecná frustrace vrchností, kterou lidé nenáviděli?

Já myslím, že hlavní příčinou byla opravdu nízká vzdělanost obyvatel, ale zároveň i nízká duchovní úroveň ruského lidu. Většina světa má tendenci vnímat carské Rusko jako velmi náboženskou a tradiční zemi, ale tak tomu v době revoluce nebylo. Většina obyvatel se hlásila k ortodoxní tradici, ale ne ke křesťanským hodnotám. Morální úroveň Rusů byla velmi nízká. Komunistické ideály hlásající odebrání půdy jiným lidem byly velmi snadno přijaty. Například buddhističtí Kalmykové si majetek jiných lidí přivlastnit odmítli a v občanské válce se přidali na stranu bílých, ale ruští rolníci vyvlastňování ihned přijali. Před několika lety v Česku v nakladatelství Argo vyšla kniha o historii Ruska ve 20. století, kde jsme se s kolegy zabývali i morální úrovní jeho obyvatel. Koho to zajímá víc do hloubky, může si ji přečíst.

V nové knize popisujete, že jednou z klíčových výhod bolševiků bylo, že uměli využít násilí. Po dobytí Zimního paláce proběhly volby do ústavodárného shromáždění, v nichž komunisté nezvítězili, ale i tak se brzy poté chopili moci. Udělali to pomocí propagandy, násilí a zastrašování. Využili k tomu mimo jiné organizaci Čeka, která se stala předchůdkyní KGB a jejíž členové už na podzim roku 1917 vyslýchali, mučili a popravovali politické odpůrce. To byla tedy nejspíš také důležitá příčina vítězství bolševiků.

Samozřejmě. Bolševici neměli morální principy. Jediným cílem bylo získat moc a udržet ji ve svých rukou. Když prohráli volby, tak po jednom dni zasedání ústavodárného shromáždění v tomto způsobu vládnutí odmítli pokračovat, ukončili ho a potlačovali demonstrace na jeho obranu. Ústavodárné shromáždění přitom bylo ideou ruského demokratického hnutí po mnoho předchozích desetiletí. Lidé o něm snili, mělo se stát základem nového demokratického Ruska. A když toto ústavodárné shromáždění konečně vzniklo a začalo fungovat s bolševickou menšinou jako svou součástí, bolševici nařídili jeho rozpuštění a obrátili se proti těm, kteří chtěli usilovat o demokracii. V Rusku i Bělorusku nyní vidíte, že násilí je pro tyto režimy stále hlavním principem vládnutí.

Jak je vůbec v současném Rusku zobrazována revoluce 1917? Co se o ní učí děti ve školách, jak o ní referuje státní televize, jaké filmy se o ní točí?

To je velmi zajímavá otázka. Za komunismu byla bolševická revoluce popisována jako velmi pozitivní událost a její celý název zněl Velká říjnová socialistická revoluce. Dnešní režim Vladimira Putina se jakýchkoli sociálních a politických hnutí, jakékoli revoluce bojí. A nejedná se jen o tu z roku 1917, ale i o revoluci Jemeljana Pugačova v 18. století nebo o revoluce v 19. století. Každá revoluce je dnes popisována jako negativní. Pokud jde o revoluci z roku 1917, současná kremelská vláda na ni vytvořila nový pohled. Ten spočívá v tom, že revoluce byla špatná, ale především car Mikuláš II. byl špatný panovník, protože byl slabý a nedokázal ruskou říši udržet pohromadě. Revoluce tedy byla špatná, ale byla především důsledkem slabé moci panovníka. Až Stalin dokázal Rusko opět dát dohromady a obnovit jeho imperiální sílu, byť za použití komunistických sloganů, které se od tradičních carských hodnot lišily.

Takže Stalin je ten dobrý?

Ano, v tomto aktuálním pojetí je Stalin pozitivní historickou postavou, zatímco Lenin negativní. Lenin je pozitivní postavou jen mezi komunistickou opozicí Gennadije Zjuganova. Ale pro lidi kolem Putina je Lenin špatný, protože byl německým špehem, který způsobil revoluci - a Stalin dobrý a silný sjednotitel. Vyhrál mocenský souboj s dalšími bolševiky, z nichž mnozí byli Židé, což odráží dnešní antisemitismus současných vládních kruhů, a obnovil ruský stát. Revoluce tedy celkově není pozitivní, ale obnovení silného ruského impéria Stalinem je líčena jako dobrá věc.

V knize popisujete, že v současné společnosti je duch říjnové revoluce stále přítomen. Co tím duchem myslíte a kde ho vidíte?

Je to poměrně složitá otázka, ale pokusím se ji vysvětlit. Pokud vím od svých českých přátel, během komunismu většina lidí v Československu s nostalgií vzpomínala na předkomunistické období, kdy vládli Masaryk s Benešem, na zlatý věk, kdy se zemi ekonomicky dařilo a byla nezávislá. Stejná situace byla za komunismu i v Polsku, v pobaltských republikách a větší části východní a jihovýchodní Evropy. Ale ve většině bývalého Sovětského svazu byla situace jiná. Ve 20. a 30. letech se do budování komunistického státu zapojili obyčejní lidé a od té doby se počítali za jeho součást. Pouze malá část intelektuálů cítila sounáležitost s předrevolučním Ruskem. Například i bojovník za lidská práva a nositel Nobelovy ceny Andrej Sacharov sice považoval Stalina za zločince, ale Lenina obdivoval. Stejně tak Gorbačov. Oba byli sovětští muži, věřili, že je potřeba vrátit se k Leninovi, aby se situace zlepšila. Chtěli se tedy vrátit k nejhorší části ruských dějin.

Byla tu nějaká výjimka?

Jedním z mála lidí, kteří nostalgicky vzpomínali na předrevoluční a předkomunistické Rusko, byl Alexandr Solženicyn, který si tu dobu zároveň trochu idealizoval. Říkal ale, že před revolucí bylo Rusko normální stát. Jeho úhlavním nepřítelem byl každopádně Lenin. Po odchodu do exilu žil ve Švýcarsku a ve svém pokoji měl pověšený portrét Lenina, aby nezapomněl, proti komu bojuje. Ale většina lidí byla spolu se Sacharovem pro komunismus, sovětský život pro ně znamenal dobrý život. I dnes je nejpopulárnějším člověkem v Rusku hned po Putinovi zmiňovaný Stalin a pak Brežněv. Nikdo nevzpomíná na cara Mikuláše II. ani na Alexandra II., reformátora a osvoboditele rolníků. Všichni tito muži jsou zapomenuti. Jedním z mých úkolů a povinností je pomoci lidem v Rusku bojovat s touto ztrátou paměti a donutit je si připomenout historii Ruska. Ne jako nějaký ráj, ale jako historickou realitu.

S nadsázkou řečeno, z vašeho pohledu je tady smyslem ruských obyvatel Učit se, učit se, učit se…

Ano, máte pravdu, to byly Leninovy principy a slova. Ale byla to zároveň i velká lež. Lenin veškerý předrevoluční systém vzdělávání zrušil. Lidé předtím mohli chodit na gymnázium, kde se jim dostalo dobrého všeobecného vzdělání, naučili se jazyky, literaturu, historii. Lenin to zničil a vytvořil systém, který nevytvářel vzdělané lidi, ale lidi s jednoduchými znalostmi, kteří jsou použitelní jen pro život v totalitní zemi. Lidi, kteří dokážou číst komunistické noviny, pracovat, používat zbraně. Ale nejsou připraveni na moderní, zodpovědný a složitý život. Proto princip učit se, učit se učit se musíme znovu vytvořit. A moje povinnost jako učitele je lidem dát skutečné znalosti historie, filosofie, literatury.

Říkáte, že chcete veřejnost vzdělat, v knize píšete, že cítíte optimismus ohledně budoucnosti. Ale zatím se spíše zdá, že ruská společnost je stále méně demokratická. Opoziční síly jsou velmi slabé. V Dumě neexistují žádné skutečně opoziční strany. Opozice mimo parlament je systematicky ničena. Alexej Navalnyj je ve vězení a jeho síť spolupracovníků je v těchto dnech rozbíjena, nezávislá a kritická média jako třeba Meduza jsou označována za zahraniční agenty, demonstrace jsou zakázané a účast na nich je pokutována stále vyššími částkami. Současně jsme svědky toho, že prezident Putin vytvořil novou ústavu, která mu umožní vládnout až do smrti. Vidíme celkové utahování šroubů. Kde tedy vidíte naději na demokratičtější budoucnost, o níž píšete ve své knize a mluvíte v rozhovorech?

Realitu současného Ruska jste popsal velmi přesně. Ale na začátku rozhovoru jsem vám řekl, že revoluce je vždy nepředvídatelná věc. Vzdělanci ani experti ji nedokážou předpovědět. Žijeme v zajetí iluze nekonečné stability. Myslíme si, že život, jaký žijeme dnes, bude pokračovat dál navždy, i když je třeba špatný. Takže když dnes vidíme situaci v Bělorusku, Rusku nebo Kazachstánu, máme pocit, že to tak bude navždy. V jedné ze svých knih o ruských dějinách popisuji konec 40. let v Rusku. Velký filosof Alexej Fjodorovič Losev se tehdy rozhodl stát členem komunistické strany. Jeho přítel, další známý filosof Valentin Asmus, se ho ptal, proč to dělá. Vždyť přece rozumíš, co je režim zač, říkal mu. Losev mu odpověděl, že tenhle režim je tu navždy a nic se nikdy nezmění. Ale o pouhých pět let později Stalin zemřel a vše se změnilo. Také Losevovy knihy pak mohly začít vycházet.

A vy si tedy myslíte, že i Putin může padnout.

Jako historik cítím, že tento režim je velmi slabý. Nemá vnitřní sílu. Někteří lidé sice věří v zázrak jeho stability, ale nikdo nevěří v jeho hodnoty. I za komunismu mnohem víc lidí věřilo komunistické ideologii než dnes hodnotám Putinova režimu. Když Navalnyj před návratem do Ruska zveřejnil svůj film o Putinovu paláci, miliony lidí velmi dobře chápaly, že je Putin obyčejný zloděj, který bere peníze jiným. Možná jsme jen krok nebo dva od velké změny politické situace v Rusku, Bělorusku, Kazachstánu a dalších zemích. My historici víme, že nic není navěky - ani Římská říše neexistovala věčně.

Ale co když je ta změna ještě daleko?

I kdyby změna nebyla blízko, i kdyby tenhle režim existoval několik dalších desetiletí, musíme dělat to, co lidé, kteří cítí své povinnosti vůči národu, dělali za všech autoritářských režimů - a co dělali i někteří lidé v Rakousko-Uhersku nebo v Rusku před rokem 1917. Snažit se vzdělávat lidi. Protože nedostatek vzdělání byl hlavním důvodem, proč se moci chopili bolševici. Musíme zvýšit chápání reality a historie mezi ruskými lidmi. O to se snažím celý život. Píšu knihy, publikuji na Facebooku, dělám přednášky o historii, o Rusku, o náboženství i filosofii. Proto jsem se s manželkou zúčastnili demonstrací, proto podepisuji petice proti zatýkání demonstrantů, proti nespravedlivým zákonům vydávaným Dumou, proto jsem členem opoziční strany Parnas, která se považuje za následovníka liberálně demokratické strany Kadetů z předrevolučního Ruska. Dělám, co můžu, ale mým hlavním úkolem je vzdělávání. Proto jsem taky napsal tuto knihu. Lidé musí chápat, co to bylo za revoluci, aby mohli pokračovat ve svém souboji se současným režimem.

Může vůbec v Rusku někdy nastat demokratičtější režim, když země nemá takovou tradici?

Žádné státy kromě Velké Británie a USA nemají až do poloviny 19. století tradici demokratické společnosti. Až během revolucí 1848, jara národů, byly v Rakousku-Uhersku nebo v Prusku zavedeny demokratické instituce. V Rusku tyto demokratické elementy jako třeba samospráva zemstev byly zavedeny po roce 1864 během období velkých reforem Alexandra II. a po revoluci v roce 1905 jsme měli parlament a stranický systém. Byl sice omezený a trval jen 12 let, ale existoval. Řada Rusů mezi světovými válkami opustila zemi a měli možnost žít v demokratických zemích včetně Československa, takže chápou, jak demokracie vypadá. I tady v Rusku jsme měli období polodemokratického státu a zcela nezávislého systému vzdělávání a médií v letech 1989 až 2012. Po perestrojce se narodila nová generace lidí, kterým je dnes třicet čtyřicet. Jsou demokraticky smýšlející, chtějí občanská práva a Putinův režim je z jejich pohledu velmi zastaralý a přežitý, je to pro ně režim komunistické minulosti. Jeho ideologie a zahraniční politika je podobná té komunistické a podporují ho hlavně lidé ve starším věku. Mladá a střední generace - a jak vidíte na mě, tak i část starší generace - chce jiný život. Když Putin zmizí, i jeho někdejší přátelé se budou snažit o lepší vztahy se Západem. Budou chtít vrátit Krym Ukrajině, protože pro Rusko je Krym k ničemu, jeho zabrání pouze pokazilo vztahy se zbytkem světa.

Když Putin odejde, stále je tu rozsáhlý mocenský aparát. Hlavně tajné služby a silové složky státu, které mají skutečnou moc a které se jí jen tak samy od sebe nevzdají. Hned po Putinovi může přijít další Putin.

Po konci totalitních režimů je změna nevyhnutelná. Když v březnu 1953 zemřel Stalin, KGB byla strašně silná, stejně jako celý stranický aparát. Probíhala válka v Koreji a hrozilo, že se přelije v celosvětový konflikt. Ale ihned po Stalinově smrti nastaly obrovské změny. Válka v Koreji skončila, vztahy se Západem se zlepšily, Rakousko a Finsko byly demilitarizovány a SSSR navázal vztahy se západním Německem. Došlo k propuštění politických vězňů z gulagů. Také za cara Mikuláše I. bylo Rusko ve zničující Krymské válce, a když Mikuláš v únoru 1855 zemřel, nastaly velké změny. Alexandr II., který svého otce miloval, pochopil, že je potřeba vše změnit a zavedl velké reformy. Po dlouhých autoritativních vládách jsou změny nevyhnutelné - i někdejší spolupracovníci a přátelé diktátorů se snaží změnit život země a postoj ke světu. Ti, kteří chtějí pokračovat ve starých způsobech, se stávají outsidery, jako se to po Stalinově smrti stalo Molotovovi. Doufejme tedy, že naše vzájemné vztahy se v budoucnosti výrazně zlepší i po Putinově odchodu - ať už odejde jakýmkoli způsobem.