Letos stát vybere na daních z příjmu jen polovinu toho, co před kontroverzními škrty

Na konci roku 2020 došlo k největším daňových změnám od zavedení EET. Jejich symbolem se stalo zrušení superhrubé mzdy, kterou protlačila neobvyklá hlasovací koalice ANO, ODS, SPD a KSČM, nezůstalo ale jen u ní. Kritici tehdy namítali, že v době rostoucího zadlužení státu není vhodné daně snižovat, ale také to, že z rozsáhlých daňových škrtů budou nepřiměřeně těžit hlavně nejbohatší lidé. Začátkem letošního roku, kdy se nová vláda pod dohledem ministrem financí Zbyňka Stanjury (ODS) snažila v rozpočtu nalézt anoncované úspory v hodnotě desítek miliard, média tyto změny znovu připomněla. Zároveň už jsou k dispozici data týkající se výběru daní za rok 2021, a je tak možné zhodnotit, jaký dopad daňové reformy nakonec skutečně měly. “Stát kvůli všem daňovým změnám loni přišel o necelých devadesát miliard,” vypočítává ekonom Michal Šoltés z institutu IDEA při CERGE-ei a katedry národního hospodářství pražské Právnické fakulty. A upozorňuje, že letos očekává ještě větší propad.

Co dnes víme o tom, jak se promítlo zrušení superhrubé mzdy na veřejné finance? Odhady před rokem říkaly, že to bude stát mezi 100 a 130 miliardami korun…

Tehdy byla přijata spousta věcí najednou, naopak některé původní návrhy přijaty nebyly. Reálný efekt měl být někde níž, my v rámci think tanku IDEA jsme udělali studii, která modelovala dopady poslaneckého návrhu Andreje Babiše na zrušení superhrubé mzdy, zavedení druhé mezní sazby a zrušení solidární přirážky. Tam jsme odhadovali, že to bude stát kolem 83 miliard. K tomu navíc prošlo pirátské zvýšení slevy na poplatníka. Je tak potřeba spočítat celkový efekt všech daňových změn, nejen zrušení superhrubé mzdy. Existují dva způsoby, jak se můžeme zkusit dobrat odpovědi, jak nakonec změny na veřejné finance dopadly. Ten špatný, který se přitom často objevuje, je porovnat, kolik jsme vybrali daní v roce 2020 a kolik v roce 2021, kdy už změny platily. V roce 2020 jsme vybrali přibližně 205 miliard na dani z příjmu od zaměstnanců a v roce 2021 - alespoň podle dat do prosince loňského roku - nějakých 138 miliard. Takže vidíme řádově pokles o 70 miliard. Správné srovnání a úplný obrázek ale dostaneme, když porovnáme, kolik daní jsme reálně vybrali v roce 2021 a kolik bychom jich bývali vybrali, kdyby nebyly přijaté všechny ty zmíněné změny plus slevy na děti. Samozřejmě pro tenhle hypotetický scénář nikdy nebudeme mít úplně přesná data, ale můžeme se k nim velmi přiblížit.

Jak?

Jedna možnost je podívat se na růst objemu mezd a platů v roce 2021 oproti roku 2020. Růst objemu mezd znamená růst průměrné mzdy, která se zvedla cca o 6 procent, ale i zvýšení zaměstnanosti. Celkový nárůst objemu mezd odhaduju na zhruba osm procent, na přesné číslo si budeme muset ještě počkat. Druhý způsob, jak odhadnout, kolik bychom bývali na daních vybrali, je podívat se na to, o kolik se zvedly odvody na sociálním a zdravotním pojištění, a ty rostly o deset procent. Takže máme dvě srovnání, jedno říká že bychom loni mohli oproti roku 2020 vybrat o osm procent více a to druhé o deset procent více - to první nás vede k 220 miliardám a to druhé k 225 miliardám. Místo toho jsme vybrali těch 138, takže reálný dopad toho, co jsme ztratili ve veřejných rozpočtech kvůli daňovým zákonům, je necelých 90 miliard.

Kdyby tedy neproběhly zmíněné daňové změny, za loňský rok by stát vybral skoro o 90 miliard korun víc?

Ano, tak to vychází na základě předběžných údajů z loňského prosince. Toto srovnání je jediné metodologicky správné, protože odhaduje, jak by se byla vyvíjela ekonomika a mzdy - a jak by se to promítlo do daní fyzických osob v situaci, kdy bychom dál pokračovali bez změny daní.

Je dobré srovnávat situaci s rokem 2020, který byl přece jenom kvůli covidu vychýlený?

To není problém, protože srovnáváme výběr daní v roce 2020 s rokem 2021 a k oběma scénářům – tomu realizovanému i tomu hypotetickému bez daňových změn – přidáváme odpovídající růst ekonomiky. Klidně bychom to stejnou metodou mohli srovnat s rokem 2019.

Dvě zásadní daňové změny, zrušení superhrubé mzdy z dílny ANO podpořené ODS, SPD a KSČM a zvýšení slevy na poplatníka od Pirátů, byly přijaté v prosinci 2020 během jediného hlasování. Umíme rozlišit, jaký měla každá nich efekt?

Bohužel ne, právě kvůli tomu, že byly přijaté takhle naráz. Vysvětlím to na příkladu: představme si, že někdo měsíčně odvádí 250 korun na dani z příjmu. Pokud bude jako první zavedeno zvýšení slevy na poplatníka, které vedlo ke snížení daně zhruba o těch 250 korun za měsíc, protože v prvním roce šlo o tři tisíce za rok, tak tento člověk už nebude platit žádné daně. Když pak zrušíte superhrubou mzdu, už se ho to nijak nedotkne. Pokud bychom nejprve zrušili superhrubou mzdu, pak uvidíme významný efekt tohoto opatření a menší u slevy na poplatníka. Takže to, v jakém pořadí změny zavádíme, ovlivňuje, které změně přisoudíme jaký vliv. Dnes tak nikdo pořádně nemůže říct, kolik nás stály Babišovy daňové zákony a kolik ty od Pirátů.

Jednou z hlavních kritik bylo, že zrušení superhrubé mzdy nejvíce pomůže vysokopříjmovým skupinám obyvatel. Platí to po roce, co jsou změny v praxi?

Ano, tady se v zásadě nic nezměnilo. Kritika, kterou jsme uváděli i v naší IDEA studii, se týkala toho, že pokud uděláme takhle nákladné opatření a ještě s argumenty, že má podpořit spotřebu,  tak víme, že to nejvíc „neudělají“ vysokopříjmové domácnosti. Základní ekonomická poučka říká, že mezní sklon ke spotřebě - tedy kolik každá domácnost utratí z každý koruny navíc - se liší v různých příjmových skupinách. U vysokopříjmových další koruna neznamená takový popud k nové spotřebě, protože ji fakticky nepotřebují, na rozdíl od těch nízkopříjmových. Již loni jsme říkali, že pokud bychom chtěli vyrobit stejný efekt na spotřebu s nižšími náklady, bylo by to možné. Stejně tak bylo možné dostat větší efekt za stejné peníze. Ty zákony by však musely vypadat jinak.

Co víme o tom, jak loni díky nižším daní rostla spotřeba? Zastánci zrušení superhrubé mzdy občas argumentují, že právě skrze větší spotřebu se státu alespoň část peněz nakonec vrátí.

Problém s tím, abychom mohli říci, jak se nižší daně propsaly do vyšší spotřeby, je to, že se od té doby prostě stalo hodně věcí. První je odložená spotřeba kvůli covidu, kdy lidé museli čekat s nákupem něčeho, nebo naopak něco nakoupit nemohli a pořídili si tak něco jiného. Když dva roky nejedete na dovolenou do zahraničí, zbydou vám peníze na nákupy jiných věcí, to pravděpodobně vedlo i ke změně struktury spotřeby některých domácností. Druhým faktorem je, že pokračovaly různé podpůrné programy, zvyšování důchodů a jednorázová pětitisícovka pro seniory, odměny pro zdravotníky atd. Máme hodně věcí, které vytváří poptávkový efekt - a je těžké určit, zda za vyšší spotřebou stojí odložené nákupy, mimořádné bonusy nebo snížení daní.

Do jaké míry pochopení dopadů změn ovlivňuje inflace, díky které stát na daních vybírá víc?

Myslím, že moc ne, protože s inflací můžeme snadno počítat v našich modelech. Inflace má vliv na vybranou částku, ale ne na naše přemýšlení. Pokud bychom porovnávali jenom objem vybraných daní loni a předloni, pak tam samozřejmě hraje inflace zásadní roli. Ale i proto je potřeba porovnat objem vybraných daní a pak spočítat, co bychom vybrali, kdybychom daně nezměnili. A do toho propočtu prostě započítáme inflaci, růst mezd i zaměstnanosti.

Z úst některých politiků  zní argument, že je dobře, že mají lidé víc peněz “v kapse” - protože jim to pomůže přečkat období inflace. Nepomohou tedy nižší daně lidem zvládnout vyšší ceny?

Problém s tímhle argumentem je, že pokud je inflace poptávková, tedy že lidé víc utrácejí, pak to, že mají lidé více peněz v peněžence, spíše k inflaci přispívá. Na tom, co a jakou měrou přispívá k inflaci, se dnes každopádně moc lidí neshodne: podle ČNB je řádově polovina dovezená, a druhá polovina je způsobena domácími faktory. Česko mělo k větší inflaci nakročeno již před covidem, kdy jsme viděli přehřátý pracovní trh a ČNB již tehdy začala zvyšovat sazby. S příchodem covidu je stejně tak jak všude jinde osekala na minimum, ale teď navazuje na to, s čím začala předtím.

Lze oněch padesát procent inflace, které jsme si “vyrobili” sami v Česku, dál rozdělit na jednotlivé příčiny? Kolik způsobuje nedostatek pracovní síly, kolik podpůrné programy…?

Jde to velmi špatně. Pokud se k tomu někdo umí přiblížit, pak je to právě ČNB, která má data a týmy analytiků. Ale ani oni se nedostali dál než k základním odhadům. Problém je, že situaci nemáme s čím srovnat.

Dnešní vládapřed podzimními volbami ještě jako opozice často připisovala inflaci výdajům kabinetu Andreje Babiše. Šlo tedy o součást předvolaní kampaně a nikdo nemohl vědět, kdo za to mohl doopravdy?

Vláda tomu určitě pomohla, ale není jasné, zda jí můžeme všechno vyčítat. Na začátku pandemie se zadlužila a dávala lidem peníze, aby byli doma, to dělali všude na světě stejně. To mělo potenciál zvyšovat poptávkou inflaci a bylo to rozhodnutí vlády, ale asi ne nutně špatné. To, jak pak vláda pokračovala, třeba jednorázové bonusy důchodcům, to už by samozřejmě podpořil asi málokdo z ekonomů. Vliv vlády tam tedy byl, ale ne všechny její kroky lze hodnotit jako negativní.

Spolu s ekonomkou Klárou Kalíškovou jste teď vydali studii, která modeluje dopady všech předloňských a loňských daňových změnna letošní rok. Podle ní stát letos vybere o 116 miliard méně. Z čeho jste v této analýze vycházeli?

Na anonymizovaných datech jsme v tzv. TAXBEN modelu modelovali, kolik domácnosti a jednotlivci zaplatí na dani z příjmu. Pro každého jednotlivce jsme na základě jeho výdělků a nároků na daňové slevy spočítali, kolik by měl letos platit na daních a kolik by platil bez daňových změn. Těch 116 miliard “výpadku” je větší suma než loni kvůli tomu, že se letos ještě zvyšuje sleva na poplatníka. Inkaso daně z příjmu fyzických osob je tak reálně na polovině toho, co bychom letos vybrali, kdyby ke změnám nedošlo.