Kňouráme, že se s námi Rusko nebaví, ale v EU bezpečnost není téma

Jak by měla Evropa postupovat proti agresivní politice ruské prezidenta Vladimira Putina, který u ukrajinských hranic nashromáždil sto tisíc vojáků, a kdykoliv tak může vypuknout ozbrojený střet? Jedním z ostrých hlasů v této debatě je bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves, který kritizuje, že v „EU bezpečnost není téma“. Velkou reportáž z Ukrajiny najdete v novém Respektu 04/22, následující rozhovor je jejích doplněním a pozvánkou ke koupi.

Často komentujete aktuální vyjednávání Západu a Ruska. Říkáte přitom, že většina mezinárodních organizací, které by k takovému jednání měly sloužit, je v dnešních podmínkách vlastně k ničemu. Rada bezpečnosti OSN, Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, Rada Evropy. Co s tím? Zbavit se jich? Změnit je? Vymyslet nové?

Říkám, že nedělají to, co mají v popisu práce, a nereagují na dnešní bezpečnostní hrozbu. Rada bezpečnosti je poskládaná podle toho, kdo před osmdesáti lety vyhrál válku. Takové kritérium už dnes nevyhovuje. Rada Evropy má dohlížet na dodržování lidských práv. To nedělá - členem má být jen ten, kdo striktně dodržuje základní lidská práva, a přitom kvůli německému politickému tlaku tam zasedá i Rusko. Pak taková organizace nedává smysl. To už máme dvě pryč. OBSE je fórum pro hovor a pro konsenzus; je to povídárna. A zbývá nám Evropská unie…

… a o té říkáte, ať přestane kňourat a konečně něco dělá.

Protože ta by, co se bezpečnosti týče, k něčemu mohla být, ale zásadně to nedělá. Zájmy střední a východní Evropy pro ni naprosto nehrají roli. Nejlepším příkladem toho je červnový nápad na summit s Putinem, který měli Angela Merkel a Emmanuel Macron, aniž by se obtěžovali to s námi Východoevropany aspoň probrat. Dozvěděli jsme se to, protože informace unikla do Financial Times. Naštěstí to naštvalo dost lidí na to, aby ten nápad vyšuměl a schůzka se nekonala.

Proč to tak je?

Protože v EU prostě bezpečnost není téma. Vůbec. Už roky přitom máme vrcholného představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku. Ano, ten současný, Josep Borrell, už na návštěvě Ukrajiny byl. Kolikrát tam ale od roku 2014 byla bývalá šéfka unijní diplomacie Federica Mogherini? Dvakrát. V zemi, která sousedí se čtyřmi členskými zeměmi EU. A kdyby tam skutečně vypukla velká válka, v zemi se čtyřiceti čtyřmi miliony lidí bez vízové povinnosti, kam budou prchat? Lidé z Afghánistánu či Sýrie musí překonat moře a nemají jistotu, že přes hranici projdou. Lidé z Ukrajiny prostě přijedou autem k celnici, kterou mohou volně projet. Určitě jim pomožme, o to nejde, ale co víc je bezpečnostní téma pro Evropu než tohle? Od člověka, který má na starosti diplomacii a bezpečnost, bych opravdu čekal víc zájmu. A místo toho kňouráme, že se s námi Rusko nebaví. A proč a o čem by se s námi mělo bavit? Vždyť nejsme hráč.

A jak se jím máme stát?

Kdybychom to chtěli změnit, nebude to zas tak těžké. Stačí jen brát bezpečnost vážně. Vezměte si změnu klimatu. Každá regulace a každé nařízení musí projít testem, jaký bude mít dopad na unijní klimatickou politiku. No fajn, tak proč něco takového nemáme u bezpečnosti? Nedávno Unie schválila dva velké zákony o digitální ekonomice, které mají ohromný bezpečnostní dopad. Zajímal se o to při jejich schvalování někdo? Ne.

Když se vrátíme k Ukrajině, hodně kritiky schytává Německo, které odmítá Kyjevu dodávat zbraně s odkazem na druhou světovou válku – s tím, že Sovětskému svazu způsobilo utrpení a nechce, aby byly použity proti němu. Nemáte pro Němce žádné pochopení?

Nemám. Tohle ohánění se historií je hodně selektivní. Jste pátý největší vývozce zbraní na světě, prodáváte zbraně zemím, jako je Saúdská Arábie nebo Egypt, a pak blokujete i dodávku pušek, ne samopalů, ale pušek pro Ukrajinu, protože jste před osmdesáti lety udělali něco té zemi hrozného? Taková vyjádření se nedají vůbec brát vážně. A když už se odvolávají na historii, tak ať se odvolávají na celou historii. Které dnešní země trpěly kvůli Němcům nejvíc? Bělorusko a Ukrajina. Ale dluh cítí Němci jen vůči Rusku, na nikoho jiného se neohlížejí. Je to vlastně nevkusné - schovávat za historii své hospodářské zájmy.

Kolikrát jste za svou kariéru mluvil s Vladimirem Putinem?

Moc ne, většinou jsem jako estonský prezident jednal s Dmitrijem Medvěděvem, který byl tehdy prezident.

Jak rozumíte tomu, o co Putinovi aktuálně jde?

Nedá se to moc analyzovat, protože - přiznejme si otevřeně – to nedává racionálně moc smysl. Můžeme psychologizovat, ale to je k ničemu. Skutečně se mi těžko hledá nějaký rozumový kalkul, který za tím může být. Proč dělá právě tohle a proč to dělá právě teď?

To, co chtějí, ale ruští představitelé říkají docela otevřeně.

Ano, prý jim vadí pětadvacet let staré rozšiřování NATO. Přitom až donedávna to nebyl problém. Ani sám Putin o tom kolem roku 2000 sám od sebe nemluvil, proč až teď? Potom argumentují obklíčením zeměmi NATO. Víte, která země NATO má nejdelší hranici s Ruskem? Je to Estonsko. Takže jaké obklíčení? Dál tam máme Ukrajinu a vstup do NATO. Není šance, že v příštích minimálně patnácti letech Ukrajina vstoupí do NATO, a i to je hodně nejistá sázka. Řeči o tom, že Rusům kdosi kdysi slíbil, že se NATO nebude rozšiřovat, nemůžeme brát vážně. Nebo naopak ano: Rusové anektovali Krym, a porušili tím smlouvu z roku 1994, kterou podepsali a která dodnes existuje. Chtějí ale, abychom dodrželi slib, který existuje jen ve vzpomínkách pár lidí a možná nikdy nepadl. Promiňte, nedává mi to žádný smysl. A to není poprvé. Taková je evropská realita.