Čekání na válku
Reportéři Respektu v zákopech na ukrajinsko-ruské hranici, kde vojáky obou armád od sebe dělí jen několik desítek metrů
Max Aleksejev nikdy netoužil mít dva domovy, ale od chvíle, kdy přišel o kus nohy, je má. Jeden obývá sám ve svém bytě a druhý je v největší kyjevské nemocnici na ulici Novošpitálská nedaleko městského centra, kam Max už čtyři roky chodí podle svých slov „jako domů“. V roce 2018 sloužil jako voják na východní Ukrajině u hranic území okupovaného Ruskem a poté, co šlápl na minu nastraženou separatisty, ho právě na Novošpitálské dali doktoři znovu dohromady. „Dostal jsem protézu, i když to bylo ze začátku děsně těžké, znovu jsem získal sebevědomí a chuť do života,“ vysvětluje Aleksejev, proč s místem svého uzdravení srostl.
Svoji zkušenost chodí šestadvacetiletý voják od té doby do „svého“ špitálu pravidelně předávat stejným pacientům, jako byl kdysi on: zoufalým mladým mužům a ženám, které vlekoucí se válečný konflikt s Ruskem připravil o končetiny. „Popisuju jim, v jakém šoku jsem sám byl, že v tom nejsou sami, ukazuju různé chodící triky, bavíme se o psychice. Vedle služby v armádě je to moje životní mise,“ říká Aleksejev reportérům Respektu na jednom z rozlehlých dvorů nemocnice.
V současné době stojí už přes dva měsíce na hranicích Ukrajiny sto tisíc ruských vojáků s nejtěžší výzbrojí, jejich útok může začít v podstatě kdykoli, a jestli propukne nové kolo války s Ruskem, bude na Maxe Aleksejeva ve špitále čekat ještě mnohem větší zápřah než dosud. Anebo taky ne, protože by odešel na frontu, kdyby vše propuklo. Vrátil by se tak tam, kde to pro něj celé začalo. „Půjdu, kde mě bude nejvíc potřeba,“ říká Aleksejev. A jak se zdá, se svojí ochotou ke službě a boji není na dnešní Ukrajině rozhodně osamocen.
Najdi si svůj bunkr
Výlohy kyjevských obchodů jsou i teď v polovině ledna stále ještě ozářeny neony s vánoční poetikou, obyvatelé města se chystají na poslední zimní svátek – pravoslavný Nový rok. Na první pohled žije téměř třímilionová ukrajinská metropole úplně normálním životem, lidé si na ulicích dělají selfie s místními pamětihodnostmi, veselí se v restauracích, nakupují. Součástí magických rituálů spojených s novoročním svátkem je i čarování za dobrou úrodu a též se věští budoucnost. To poslední je dnes na Ukrajině žádanou, nicméně hodně těžkou disciplínou, hlavně co se týká ruské invaze a války. Je v každém okamžiku na spadnutí, ale zároveň nikdo zcela jistě neví, kdy a jestli vůbec přijde.
„V samotném Kyjevě to ještě donedávna nebylo příliš velké téma. Východ se zdál daleko a důvěra, že se to všechno nějak smírně vyřeší, byla velká. Pak úřady vyhlásily, že si lidé mají vytipovat v blízkosti svých domů a práce ukryty, a najednou se ohrožení ocitlo tady. To byl mentální posun,“ říká jedna z šéfek největší ukrajinské protikorupční organizace AntAC Olena Haluška. Ke schůzce s Respektem si vybrala stylovou restauraci ve známé čtvrti Podil na dohled od řeky Dněpr, energicky mluví o tom, jaké protikorupční reformy má země za sebou, co vše se ještě nepodařilo a co ona se svými kolegy bude v dalších měsících dělat, aby to napřesrok bylo zase o kus lepší.
Hned ale také dodává, že nic z toho možná nepůjde, protože to válka neumožní a místo s korupcí budou všichni bojovat s Ruskem. Jistým předstupněm je právě hledání úkrytů, na které matka malého dítěte a kariérně úspěšná žena odkazuje, to přineslo nepochybně do života Kyjevanů nový rozměr. „Ne že by tu lidé předtím nepočítali s tím, že se něco špatného může stát, jenže podívejte, válku tu máme od roku 2014, kdy Rusko vtrhlo na Krym a začalo okupovat část Donbasu. Takže když Putin loni na podzim poslal své muže k našim hranicím, nijak zvlášť to většinu z klidu nevytrhlo,“ vysvětluje Haluška. S výzvou po hledání příhodných bunkrů vzal tento klid za své. I když v tu chvíli akutně nic nehrozilo a nebyl to ani signál, že ruská vojska už překročila hranice, lidem došlo, že věci je potřeba začít brát vážně.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu