Umění je pro mě meditativní činnost

Na vaší výstavě Skrz tělo můžeme na zdi v pražské Galerii Villa Pellé číst nápis: „Vesnice snědla mé nepřátele, obětovala jsem kohouta, zanechala jsem v lese část sebe, už vím, že jsem orlice, mé jméno je Mocná“. Zní to jako básnička, ale vy v těch větách popisujete reálnou situaci ze své loňské návštěvy Beninu. Můžete ji popsat méně poetickými slovy?

Je to několik mých zážitků spojených do jedné věty. Ve vesnici, kde sídlí finsko-africké kulturní centrum Villa Karo, mi ženy krátce po mém příjezdu začaly říkat jménem Mocná. Když jsem pak měla konzultaci s místním knězem domorodého náboženství vodun, zprostředkovatelem jazyka moudrosti předků a přírody, předložil mi takový příběh, ve kterém mi jako zvíře přiřadil orlici. 

Co v tom příběhu bylo?

Bylo to hodně osobní, takže o tom nechci mluvit. Během konzultace jsem mu mohla položit jednu otázku. Nesměla jsem ji vyslovit nahlas, jen ji svým jazykem zašeptat do kamene v ruce. Nejdřív jsem k tomu přistupovala s velkou nedůvěrou, ale naprosto ve všem z mého života se během výkladu trefil. Kněz mi řekl, že mám problém s tím, že ke mně přichází víc energie, než zvládnu zpracovat. Nabídl mi rituál, který mi měl pomoct vyřešit si některé věci. Napsal mi seznam věcí, které jsem měla nakoupit a obětovat. Jejich bohové mají stejné neřesti jako lidé, také rádi jedí maso a pijí alkohol, takže jsem měla na trhu nakoupit dvě slepice, kohouta, ořechy a sodabi, což je místní pálenka vyráběná z palmy.