Duo Lars Kepler: Píšeme o tom, čeho se sami děsíme nejvíc

„Teprve Lars Kepler byl řešení, předtím jsme nebyli schopni naše hlasy sladit dohromady,“ shodují se Alexandr a Alexandra Ahndorilovi, manželé, kteří pod pseudonymem Lars Kepler píší více než deset let populární detektivní thrillery. Alexandr byl předtím autorem románů a divadelních her, Alexandra psala historické knihy a literární kritiky. První společné pokusy v podobě dětských knih a divadelních scénářů ovšem končily hádkami – a teprve díky pseudonymu dokázali prý potlačit svá autorská a ega a začali společně tvořit. Svými knihami částečně navazují na tradici žánru nordic noir, skandinávské detektivky, která kromě popisu policejní práce zachycuje i sociální a společenské problémy, ale zároveň říkají, že jsou „američtější“ – což znamená víc akce, napětí, násilí a „filmového“ vyprávění a méně sázky na rafinované zápletky. Nikdo ale nepochybuje, že jsou vypsaní autoři, kteří umí vystřihnout pěkné detaily a motivy. Jejich detektivních příběhů s komisařem Jonnou Linnou se po celém světě prodalo patnáct milionů a právě jim vyšla novinka Zrcadlový muž. Dvojice působí i v rozhovoru  velmi sehraně a navzájem dokončuje své věty, proto v rozhovoru často odpovídají jedním – společným - hlasem.

V Česku i doma ve Švédsku vychází nová kniha. Vždycky po dokončení příběhu se prý vrhnete na úklid celého domu a všechno dáváte znovu dohromady. Jste teď v této fázi - nebo už pracujete na dalším příběhu?

Zrcadlového muže jsme dokončili na konci jara, byl to poměrně dlouhý proces, zabral nám skoro dva roky. Spoustu času jsme strávili vyhledáváním a rešeršemi, především jsem se zabývali psychologickou rovinou a zaměřili se na posttraumatickou poruchu. Chtěli jsme napsat thriller s rychlým tempem, ale zároveň je tak trochu temný labyrint. Fázi uklízení ale máme za sebou a v současnosti už píšeme novou knihu, vymýšlením zápletky jsme strávili celé léto - ale o co půjde, si zatím necháváme pro sebe.

Zrcadlovým mužem, v němž je vězněna skupina mladých dívek, jste chtěli upozornit na velké množství násilí celosvětově páchaného na ženách. Kdy jste rozhodli, že kniha ponese tuto zprávu? A bavili jste s reálnými oběťmi?

Přišlo to až s příběhem. Vyplynulo to přirozeně, sami máme dcery přibližně ve věku obětí a pokaždé píšeme o tom, čeho se sami děsíme nejvíce. Nastudovali jsme si různé případy, ale jde o velice citlivé téma, a proto se snažíme vyhýbat popisu reálných příběhů. Nechceme jen něčí příběh využít, přejeme si, aby naše knihy byly také čtivé a zábavné – ale hlavně by to konkrétnímu člověku, jenž si co si něčím takovým prošel, nebylo nepříjemné.

Do příběhu jste vrátili hlavní postavu z první knihy Hypnotizér - Erika Maria Barka, který pomáhá policii řešit případy. Jak často policie používá hypnózu v reálu?

Fakt, že policie reálně pracuje s hypnózou, bylo zprvu překvapení i pro nás. Je to způsob, jakým pomáhá svědkům zrekonstruovat vzpomínky: pokud si totiž prožili něco strašlivého, mají ve své myslí zmatek a se snaží trauma vytěsnit, aby byli schopní fungovat. Hypnotizér pomůže tento blok překonat a vzpomenout si tak, aby to nevyvolalo paniku.

Zkoušeli jste hypnózu na vlastní kůži?

Alexandra: Já jsem na to příliš posedlá kontrolou, takže ne, Alexandr si ji vyzkoušel. Alexandr: Je to, příjemné a uklidňující: na jednu stranu cítíte, že máte vše pod kontrolou, ale zároveň vám přijde snadné udělat to, co řekne hypnotizér. Jste jemně manipulováni.

Novináři vaši pravou identitu odhalili hned po vydání vaší zmíněné prvotiny Hypnotizér před deseti lety, jedny noviny prý zřídily horkou linku, kam lidé mohli volat své tipy. Vy jste se prý báli, že to odhalení zničí vaše kouzlo. Jste zpětně rádi, že k němu došlo?

Ano, zůstat v anonymní nakonec nebyl tak dobrý nápad, ale předtím nás nenapadlo, jak se to celé může vyvinout. Byla to úleva, protože se můžeme bez problémů věnovat našemu průzkumu, potkávat se se čtenáři a novináři.

Jak sami říkáte, kvůli rešerším přicházíte do styku s experty z oblasti kriminalistiky, s vyšetřovateli, forenzními specialisty, psychology. Je pro vás tedy snazší se k nim dostat, když už nejste jen onen tajemný pseudonym Lars Kepler, ale známá dvojice?

Rozhodně je mnohem jednodušší, když vědí, že jsme spisovatelé, někdy jsou i naši čtenáři, takže je není těžké přimět, aby s námi mluvili. Většinou je za tím i určitá zvědavost. Navštívili jsme třeba nejstřeženější švédskou věznici Kumla. Před naším příchodem vězni dostali na výběr, zda se s námi chtějí potkat, aby neměli pocit, že si je jdeme prohlížet jako v zoo. Byli jsme si nastudovat tamní „provoz“ a hlavně izolační cely - kvůli knize Lovec králíků.

A jací kriminalisté reálně jsou? Inspirujete se i jimi pro své postavy?

Samozřejmě je pro ně trochu risk se s námi bavit, protože můžeme cokoliv použít. Proměníme je sice ve fiktivní osoby, ale nečerpáme jenom z toho, co nám řeknou, používáme i jejich tváře. Nejde o oběti násilných činů, takže víme, že se jimi můžeme do jisté míry inspirovat - často se pak poznají a je to pro ně zábavné. Teď se občas potkáváme s expertem přes zbraně, je to výjimečný muž, takže se jednou určitě objeví i v některé knize.

Je něco, co vás ještě „ve světě zločinu“ dovede šokovat?

Alexandra: Život nás neustále překvapuje, kdo by si mohl pomyslet, že teď někdy nastane pandemie takového rozsahu? Co se týče zločinu, lidstvo a násilí jsou bohužel spojené nádoby. Takže jsme šokováni pořád. I když naše knihy začínají strašlivým zločinem, vždy se nakonec snažíme nastolit řád, aby čtenář na konci dostal všechny odpovědi - což se v reálu bohužel děje málokdy. Alexandr: Myslím si, že pokud vidíme, že se v reálném světě stal krutý zločin, začneme nad ním přemýšlet a snažíme se mu porozumět -  což většina lidí zkrátka neudělá a jen si o tom přečte. Jenže nikdy neznáte přesné důvody, a to v nás probouzí zvědavost, chceme pochopit, jak se něco takového mohlo stát, co se dělo v mysli pachatele, protože se pravděpodobně nenarodil jako monstrum. Chceme rozumět jeho motivům a každému detailu.

Takhle uvažujete o sériových vrazích na stránkách svých knih? Takže se snažíte vyvrátit mýtus, že se sérioví vrazi už rodí jako monstra?

Je mnohem zajímavější podívat se na celý čin komplexně, než jen říct, bylo to monstrum. Protože v určitou část svého života mohl být pachatel i obětí - a to je jedna z věcí, kterou se snažíme vypátrat. Zajímá nás, co je v životě potkalo a proč se stali kým jsou. Nemusíte s nimi souznít, ale důležité je pochopení a empatie.

Společně jste se nejdříve pokoušeli psát i pohádkové knihy nebo divadelní scénáře, ani jedno se ale kvůli hádkám nedařilo. Takže jste si vytvořili třetí osobu, fiktivního autora Larse Keplera. Proč jste se nakonec rozhodli věnovat se detektivnímu žánru?

Naše psaní bylo předtím diametrálně odlišné. Kriminální žánr nás nicméně bavil vždycky, jednak jej číst, ale i jeho televizní nebo filmové ztvárnění. To rozhodnutí přitom přišlo náhle: když jsme vymysleli postavu Larse Keplera, věděli jsme, že bude vypravěč právě „těchto“ příběhů, a hned nám bylo jasné i to, v jakém tónu. Sami jsme pak byli překvapení, že zrovna kriminálky jsme schopní psát společně. Je to bohatý žánr, popisuje lidské osudy i extrémní situace, je v něm obsaženo všechno.

Jak v reálu vypadá psaní fikce ve dvojici?

Alexandra: Každý používáme jinou barvu, aby pak v textu byly patrné změny. Alexandr mi pak pošle svou část textu, já do něj píšu červenou barvou, ale potom když text nakonec sjednotíme, už nejsme schopní říct, kdo napsal co.

Vaši krajané a rovněž manželská dvojice Maj Sjöwall - Per Wahlö jsou označováni jako pár, který vymyslel skandinávskou detektivku. Ovlivnil vás i jejich způsob práce?

Pro švédskou tradici jsou velmi významní, jako děti jsme přečetli všechny jejich knihy. Možná by se v dnešní době mohly zdát trochu zastaralé, přesto je jejich odkaz stále znatelný - měli vliv na spoustu Švédů, takže samozřejmě i na nás jako autory. Ale asi nejsme úplně typičtí představitelé žánru nordic noir - chceme, aby naše příběh měly svižné tempo. Jsou to více thrillery než příběhy o policii, tím je Lars Kepler spíše americký.

A co je podle vás typický nordic noir? Definice říká, že jsou to příběhy psané často z pohledu policie a jednoduchým jazykem, je tu temná a morálně nejednoznačná atmosféra. A že jsou to knihy, které se dívají pod zdánlivě klidný povrch severské společnosti, kde se skrývají vraždy, nenávist k ženám i rasismus. 

Podle nás je to velmi dovedné vyprávění s poměrně jasnou strukturou od A přes B až po C. Především je tu ale typická právě linka diskuze o společnosti, takže nejde jen o příběhy, je to něco víc -  a to jsme se ze skandinávské tradice snažili převzít a zachovat. To znamená, že když se stane zločin, nenahlížíme na něj pouze optikou jednotlivců, je to náhled na společnost a její nedostatky, a to je pro nordic noir opravdu typické.

Dříve, než se pustíte do psaní, napíšete si vždy na papírky celou zápletku, scénu za scénou. Uvažovali byste stejně jako samostatní autoři?

O zápletce spolu vždycky dlouho diskutujeme, pak stojíme u stěny, kam lepíme všechny poznámky a vymýšlíme i zápletku pro každičkou postavu, je to způsob, jak můžeme sledovat linky celého příběhu. Když jsme psali každý sám, záviselo to mnohem více na naší intuici a všechno se odehrávalo v našich hlavách. Společně musíme příběh znát oba dokonale - a žádá si to i žánr, všechny odbočky a zvraty musejí dávat smysl.

Jaké jsou vaše reakce na to, že vašich knihách je hodně násilí?

Občas nám někdo říká, že jsou naše knihy příliš děsivé a nechce je mít u sebe na nočním stolku, když se ukládá ke spánku, takže ji někam schová. Ale často tohle říkají i ti, kteří je odloží v půlce -  protože u nás nakonec vždycky všechno dobře dopadne.

Mimochodem co se týče společnosti, švédský přístup k pandemii koronaviru byl nejen v Česku velmi diskutovaným tématem. Jak zasáhl virus přímo do vašich životů?

Alexandra: Oba máme starší rodiče, naše maminky jsou v izolaci a můj otec byl jedním ze starších lidí u nás, které koronavirus zasáhl opravdu velmi vážně. Alexandr: My se také držíme spíše v izolaci, ale pokračujeme s psaním jako obyčejně, je těžší potkávat se s lidmi kvůli rešerším. Měli jsme mít velké turné po Americe, to je samozřejmě zrušené. Naštěstí jsme stále zdraví.

Jaká teď panuje nálada?

Ve Švédsku to vypadá, jako by žádná pandemie nebyla, ale zároveň lidé zůstávají ostražití. Dodržují nařízení, myjí si ruce, udržují distanc. Všechny instituce jako divadla samozřejmě zažívají krizi, protože uvnitř nemůže být dohromady více než padesát lidí. Mladí sice chodí do barů, ale zatím všechno vypadá v pořádku a nemocnice mají dostatek kapacit.