USA po volbách: místo modré vlny cachtání ve fialové louži

Prach zvířený vypjatým volebním kláním se pomalu usazuje. Jak “referendum o Trumpovi” hodnotí americká média? Rozhodně nejednoznačně. V deníku The Washington Post například komentátor Ed Rogers konstatuje, že i když “noc nebyla úplným vítězstvím republikánů, nedorazila ani žádná modrá vlna” - jak se přezdívalo možnému dramatickému vítězství demokratů. Na politické scéně podle něj neprorazil jediný nový progresivní demokrat, sny se rozplynuly. “Demokraté možná vyhráli Sněmovnu reprezentantů, ale Trump zvítězil ve volbách,” píše Rogers.

Zároveň dochází k názoru, že Trump pro republikány rozhodně nepředstavuje zátěž, naopak, z volebního pohledu je pro ně požehnáním. Strana, která má v Bílém domě prezidenta, jehož obliba se pohybuje pod 50 procenty, za normálních okolností ztrácí průměrně 37 křesel v dolní sněmovně. To se letos ani zdaleka nestalo, výsledek trumpistů je z dlouhodobé perspektivy vlastně nad očekáváním.

Naopak demokraté měli ve hře několik nových nadějí, především texaskou hvězdu Beta O’Rourkeho, který bývá nadšenými stoupenci přirovnáván k novému Obamovi nebo Kennedymu. Kandidát do Senátu ovšem neuspěl, stejně jako pohořely další naděje. “Demokraté si mysleli, že Trumpovy nedostatky budou stačit k tomu, aby je vynesly k vítězství. Výsledky jasně ukazují, že pokud chtějí zvítězit v roce 2020, potřebují jiný plán.”

Tady je možná na vysvětlenou dobré dodat, že některé hvězdy demokratického nebe jako třeba nově zvolená nejmladší kongresmanka Alexandria Ocasio-Cortez jsou sice mediálně atraktivní, ale neznamenají v konečném výsledku voleb nic moc významného. Právě mladá newyorská politička zvítězila se 79 procenty hlasů - což je ovšem dáno tím, že kandidovala v naprosto bezpečném demokratickém okrsku, v němž se hlavní klání odehrává v primárkách mezi demokraty samotnými.

Ocasio-Cortez představuje mladou stranickou krev a její úspěch je typickou ukázkou politiky identit, kdy bílého stárnoucí muže vystřídala mladá svižná hispánka, jež mnohem více odpovídá typickému profilu obyvatel daného okrsku, ale programově se od svého předchůdce liší minimálně. Demokraté by nicméně stejný okrsek získali tak jako tak s pravděpodobností hraničící s jistotou. Komentátor Rogers naproti tomu píše o demokratických nadějích, které se pokoušely proniknout na území, jež v posledních prezidentských volbách ovládl Trump, nebo jsou tradičně republikánské. A které je nutné alespoň z části dobýt, pokud chtějí demokraté v roce 2020 uspět.

S podobnou skepsí volby komentuje i Glenn Harlan Reynolds v deníku USA Today. Místo modré vlny se prý teď Američané budou spíše čvachtat ve fialové louži. “Demokraté dobyli nějaké území, ale rozhodně se nejednalo o drtivé odmítnutí Donalda Trumpa a republikánů, ve které doufali. Výsledkem bude v příštích dvou letech politický pat.“

To podle Reynoldse nemusí být na škodu - a teď se zablýskne dávka politického cynismu, do něhož je dnešní Amerika ponořená až po uši - protože “většina z toho, co Kongres dělá, je pravděpodobně k ničemu,  a když Kongres nic dělat nemůže, jsme na tom vlastně všichni lépe”. Existuje prý vlastně šance, že by všeobecná zákonodárná paralýza (demokraté mají dolní komoru, republikáni zase horní) mohla strany donutit k nějaké spolupráci. Práce by se našlo dost, od obnovy infrastruktury po zdravotnictví, což jsou ostatně problémy, které demokraté skutečně podle svých prohlášení chtějí řešit. Z komentáře je však zřejmé, že na tohle v centristickém deníku příliš nevěří.

Spíše se tu rozebírá, zda bude výhodnější pro Trumpa ostře útočit proti demokratickým “kazisvětům” blokujícím jeho bohulibé úsilí - nebo zda mají demokraté využít volného času  a proměnit Sněmovnu reprezentantů ve zbraň, jejímž prostřednictvím se budou neustálým vyšetřováním snažit co nejvíce utahat prezidenta k smrti a zároveň excitovat vlastní voličskou základnu. Někteří dávají přednost pokusu o spolupráci a tady se vlastně už rodí taktika nadcházejících voleb. Demokraté jsou rozpolcení na trumpobijce a ty, kteří chtějí působit jako racionální alternativa neřízené střely v Bílém domě. A Reynolds si myslí, že neslané nemastné výsledky voleb rozhodně aktivistům za pravdu nedávají.

Hodnocení voleb vlastně hodně vychází z toho, jaká byla počáteční očekávání. Skeptici, kteří se obávali zániku demokracie, jsou spíše spokojení. Tuhle polohu předvádí v deníku The New York Times Frank Bruni. I on si přál “prudké odmítnutí odpudivé politiky Donalda Trumpa a nezpochybnitelné prohlášení, že tato země je větší než jeho malost a prozářenější než temnota, kterou šíří”.  K tomu úplně nedošlo, ale komentátor dostal alespoň “pojistku proti jeho nejhorším instinktům” v podobě demokratické většiny v dolní sněmovně. Prozatím to prý stačí, i když nemá z Ameriky tak dobrý pocit, v jaký doufal.

I tady se lamentuje nad neúspěchem Beta O’Rourkeho v Texasu a dalších podobných nadějí. Trump se prý bude vychloubat úspěchem v Senátu a tím, že právě k němu napřel své úsilí v kampani - a bude mít pravdu. I Bruni se děsí, že to demokraté v Kongresu přeženou a zvolí konfrontační ohňostroj. “Odpovědí na prezidentování, jež se podobá obludáriu, není karneval, ze kterého budou Američané nanejvýš zmatení,“ varuje.

Následuje nicméně několik odstavců optimismu ukotveného ve vzdálenější budoucnosti. Brunimu se líbí nová demokratická sestava, v níž je plno žen, zákonodárců z řad etnických menšin a mladých lidí. V této souvislosti padá spousta jmen, které se v Evropě šprtat nemusíme. Pořád jsou tady chyby, sklon ke kazatelství a nadřazenosti, přehlídka ukřivděnosti menšin a skupin, která odpuzuje středové “většinové” voliče.

Zároveň je tu ale fakt, že demokraté zaznamenali úspěch navzdory dobře šlapající ekonomice. “To, co se stalo v úterý, nebylo výsledkem okřídleného (clintonovského) jde o ekonomiku, troubo.“ Stalo se to kvůli Trumpovi: „Američané hlasovali o něm, a i když nedostal úplně výprask, určitě to nebylo ani objetí.“