Japonsko jako nemoc z povolání

Jak jste zareagoval, když nastalo zemětřesení? Kde jste se zrovna nacházel?
Byl jsem zrovna ve své pracovně, když v tom se země začala třást, nejdříve mírně, pak stále víc a víc. Nejhorší byla ta dlouhá doba otřesů. Pak jsem zjistil, že to byly dvě minuty - pouhé dvě minuty, které ale trvaly věčnost a dnes se ukazuje, jaké zkáze daly volný průběh. Skočil jsem okamžitě pod stůl, což je vlastně jedna z mála věcí, která vás napadne. Byl jsem schoulený pod stolem, držel se křečovitě jeho nohou a bál se jako malej kluk. Před očima se mi míhaly scény, jako byste byli na lodi v rozhouřeném moři. Sem tam vypadla z knihovny kniha, ale budova, v níž se České centrum nachází, tzn. budova velvyslanectví České republiky v Tokiu. Možná právě díky skvělé architektonické konstrukci pohromu přečkala neporušena. Člověku v ten moment, kdy se s vámi všechno třese, běží hlavou nejroztodivnější věci - nechci být patetický, ale i to, zda takhle vypadá konec. Větší zemětřesení jsem tu nikdy za těch 13 let, co v kuse žiji v Tokiu, nezažil.

Jak prožívali neštěstí lidé kolem Vás?

Všichni byli velmi solidární, drželi při sobě a do teď si pomáhají. Nikdo nerabuje obchody, nikdo nekrade. V nejvíce postižených oblastech samozřejmě došlo k několika případům, že si někdo „vypůjčil“ benzín ze zaparkovaného auta, ale to jsou bezprecedentní výjimky.

Jak časté jsou výpadky proudu v Tokiu a jak to lidi zvládají?
Než tokijské energetické závody přistoupily k vypínání proudu, ukázala se opět soudržnost japonského národa - všichni, včetně luxusních restaurací a butiků znějících západních značek, začali šetřit a zhasínat tam, kde i přes den svítilo světlo. Abyste rozuměli, mnoho Evropanů, kteří do Japonska přijedou, je udiveno, kde všude lze svítit a často se tu hovoří o plýtvání proudem. Výpadky se nakonec vyhnuly centrálnímu Tokiu, kde je mnoho velkých firem, státních a také zastupitelských úřadů, včetně velvyslanectví České republiky. Odstávka elektrické energie má samozřejmě velký vliv například na vlaky tokijské nebo jokohamské městské dopravy. Nádraží byla plná lidí, hlavně ve večerních hodinách, mnohé firmy umožňovaly dřívější odchod ze zaměstnání. Nikdo nenadával, na obličejích však bylo vidět velké napětí. 

Na Facebooku jsem si všimla, že nemáte zrovna dobré zkušenosti s českými novináři. Co se stalo?
Musím se přiznat, že mě zarážel zcestný zájem českých médií, která se mnohdy hystericky až senzacechtivě zajímala jen o to, zda nemáme nad Tokiem radioaktivní mrak, aniž by si novináři sami ověřili veřejně přístupné hodnoty naměřené radiace. Snad nemusím hovořit o mně naprosto nepochopitelném a - řekněme - turisticky pojatém, diletantském zájezdu skupinky českých novinářů. Ti mi několikrát během své cesty telefonovali  - tu, že jim nechtějí půjčit na mezinárodní řidičský průkaz auto, tu, že se divějí, že na ulicích kdesi ve Fukušimě není ani živáčka, co že je to za hotel, kde recepční nemluví anglicky, zda bych jim následující den japonsky nepřetlumočil „příběh“ s postiženými, kteří v hotelu našli střechu nad hlavou, jindy, abych domluvil pumpařům, aby těm „českým novinářům, kteří přijeli z daleka“, nalili benzín, jehož byl fatální nedostatek…

Odpovědí v jejich „příspěvcích“ po návratu z jistě strastiplného výletu do Japonska bylo, že si spolupráci s velvyslanectvím představovali „trochu jinak“. Zapomněli mimo jiné napsat, že hotel, v němž byli ubytováni, jim podle slov recepčního, s nímž jsem onen den před půlnocí mluvil, své služby poskytl zcela zdarma. Zapomněli napsat, že mi nebrali telefon, když jsem je chtěl varovat bezprostředně poté, co došlo ve Fukušimě I k výbuchu. Zapomněli napsat, jak po mě chtěli, abych jim co nejrychleji našel nemocnici, kde by jim změřili hodnotu případného ozáření.

Na vypravení armádního speciálu do České republiky jsme měli 15 hodin čistého času, informace přišla po deváté hodině večer japonského času. To, že odletělo 106 lidí při několika málo lidech na ambasádě pracujících doslova 24 denně, považuji za heroický výkon. Vlastně bych ještě dodal, že těmi, kdo nakonec do speciálu nenastoupili a svou absenci zrušili takřka po stanovené hodině setkání na letišti Narita, byli právě zmiňovaní čeští novináři.

Japonci procházejí už odmalička přípravou na možné zemětřesení a podle všeho vůbec nepropadali panice. Do jaké míry je to tou přípravou? Nemůže v tom hrát roli také jejich přirozená stoická nátura?
Myslím si, že za tím stojí mnohasetletá tradice jakéhosi odříkání, tradice poslušnosti k většině, oddanosti pro vlastní národ a v neposlední řadě přirozené hrdosti a chuti pro svůj národ něco udělat. Někteří lidé v Evropě jako by to považovali za přežitek, nicméně v Japonsku to stále platí. 

Bojí se Japonci radiace?
Samozřejmě se bojí. Pečlivě a pozorně sledují naměřené hodnoty. Japonský národ je poslušný, dbá rad a případných nařízení v krizových situacích. V českém i zahraničním tisku se objevila informace, jak Japonci prchají z Tokia. Nic takového jsem nezaregistroval, prchali Němci, Francouzi a jiní cizinci. Z 150 zastupitelských úřadů se například do Kjóta nebo Ósaky relokovalo 24.

Diskutuje se v Japonsku o tom, že by se měly hledat jiné energetické zdroje než jádro?
Zatím jsem o těchto úvahách neslyšel. V Japonsku jsou samozřejmě také vodní elektrárny, ale je pravda, že jaderné elektrárny Fukušima I a II zajišťovaly 30% energie ve východním Japonsku.

Řeší se, co udělá ta katastrofa s japonskou ekonomikou? Přece jen mají nejvyšší dluh na světě (200 procent DPH).
The Bank of Japan uvolnila obrovské množství peněz na záchranu. Soudě podle historického vývoje v Japonsku mám pocit, že nesnáze, jimž japonský národ musel čelit, například po 2. světové válce, japonskou ekonomiku vždy spíše posílily. Tomu bych chtěl věřit také teď.

Divadlo jako uzavřený kruh

Žijete v Japonsku od roku 1998. Co Vás tam zavedlo?
Do Japonska jsem odešel na doktorandské studium na univerzitu Waseda, které jsem prakticky dokončil. Začal jsem psát disertační práci a jsem tam veden jako absolvent doktorandského studia, ale v očích českého školství jsem to nedokončil, protože nemám ten titul. V době, kdy jsem končil, se mi naskytla možnost přihlásit se do konkursu na post ředitele Českého centra, tak jsem zkusil štěstí a najednou se mi ta výhybka přesunula jiným směrem.

Jak Japonci přijímají, že se cizinec snaží vyniknout v jejich tradiční kultuře?
Z počátku jim imponuje, že se snažíte do jejich svébytné kultury a umění proniknout. Já jsem prakticky v Japonsku zůstal jen u teorie. Praktikovat divadlo na profesionální úrovni v Japonsku nelze. A i kdyby zjistili, že vám to jde, nikdy se tu nestanete profesionálem. Je to trochu nespravedlivé, protože Japonci se učí operu, mají skvělé operní zpěváky a herce v evropské činohře, ale do tradičního umění nikoho nepouští, přesto že si vás vychovají, nikdy vás na to jeviště nepustí.

Pokoušel jste se o to?
Na začátku ano. Šest let jsem dělal divadlo nó. Vystupovat jsem mohl ale jen jako amatér. Možná proto jsem se vzdal myšlenky praktikovat divadlo kabuki, kde není možné, aby se mu někdo věnoval na jiné než priofesionální úrovni. K tomu se ještě musíte narodit v profesionální herecké rodině, jelikož se herectví dědí z otce na syna. Musíte se tomu úplně odevzdat, není možné, abyste měli soukromí… Je to velmi uzavřený kruh.

Jak dlouho Vám trvalo, než jste zvládl náročnou techniku tohoto divadla?
Je to životní otázka. Podobně jako jiná odvětví japonských tradičních umění je i divadlo syntézou tvrdého drilu, papouškování a životní filozofie. Mně šlo hlavně o to proniknout do tajů japonského jevištního umění, zajímalo mě, jak se herec pohybuje na jevišti, jak pracuje s těžištěm těla, jakou chůzi používá.

A netáhnete Vás to k divadlu zpátky? Nebo jste to úplně pověsil na hřebík?
Nepověsil. Divadlo mi stále pomáhá jak komunikovat s vlastním tělem, jak dýchat, jak mluvit, jak posadit hlas, jak komunikovat s Japonci. Chtěl bych konečně někdy dodělat ten doktorát. Divila byste se, jak moc se divadelní schéma promítá ve zdejší společnosti, jak ovlivňuje například dikci prodavačů nebo strojvůdců ve vlacích a MHD, kteří mluví takovým umělým hlasem, aby jej cestující zachytili. Samozřejmě nepřechází do falzetu, jako to dělají herci kabuki, ale ta inspirace je naprosto jasná. 

Co na japonské kultuře obdivujete? A co bychom si z ní mohli vzít my?
Její smysl pro rafinovanou stylizaci, dokonalou, až jevištní zkratku, čistotu, detail a všudypřítomný minimalismus, který do evropského umění dorazil až ve 20. století, kdežto tady jej znají od 17. století. Také pokoru, usměvavost, ochotu. To všechno bychom si z ní mohli vzít, anebo se alespoň snažit tomu porozumět.

Kafkovský svět a gotické lolity

Vaším hlavním posláním jako ředitel Českého centra je propagovat v Japonsku českou kulturu. Jaká akce podle Vás slavila největší úspěch?

Zaručeně František Skála. Ještě než v Čechách vydal knihu

Skutečný příběh Cílka a Lídy

, tak jsme tu uspořádali jeho premiéru. Vystavovalo se asi 40 listů z té knihy. Když pak František přijel osobně, přišlo na to hodně lidí.

Také Jan Švankmajer je tu zárukou úspěchu, i když to asi neslyší rád. Jeho jméno je tu - řekl bych - až „guruizováno“. Má tu nekonečnou řadu obdivovatelek. Švankmajer to sám komentuje, že je to proto, že Japonky jsou masochistky. Jan Švankmajer je v současné době nejvíce citovaným českým jménem, a to s Věrou Čáslavskou a mnohdy ještě Emilem Zátopkem! Jak surreálná kompozice!

Další výstavou, o které se hodně mluvilo, byl projekt ve spolupráci Českého centra Tokio s Národním muzeem v Praze, Divadelním muzeem při Univerzitě Waseda – Od reality k imaginaci – Český divadelní kostým, se zaměřením na českou avantgardu, která ve své době byla v japonských uměleckých kruzích poměrně citována. Nesmíme zapomínat, že Bedřich Feuerstein pobýval několik let v Japonsku a dokonce tu vydal i knihu. Což mi připomíná měsíční natáčení Šumných stop, kdy jsem spolupracoval s Radovanem Lipusem a Davidem Vávrou. Na premiéru se zanedlouho můžeme těšit také v České televizi. Osudy českých architektů v Japonsku se sám dlouho zabývám, proto mi bylo radostí na natáčení spolupracovat.

Co tak Japonce, nebo vlastně Japonky, fascinuje na Švankmajerovi a Skálovi?

Tady je něco, čemu já říkám „cizí roztomilost“. To, co je z ciziny, je v jistém slova smyslu jakoby roztomilé, hlavně tedy pro Japonky. Švankmajera to vlastně trochu pobuřuje, že v jeho filmech nacházejí sadistické formy života. Mnoho mladých umělců v Švankmajerovi hledá inspiraci, většinou ho ale interpretují trochu jinak. Obecně práce těchto lidí nesou známky jakéhosi, řekněme, juvenilního sadomasochistického, rádoby pedofilství.

Další skupinou, které dílo Jana Švankmajera přitahuje, jsou v poslední době v Evropě hodně citované gotické lolity. Je to až s podivem, ale je to tak. Švankmajer patří do jejich pantheonu, soudě alespoň podle lidí stojících v nekonečných frontách na podpis během autogramiády. U Františka Skály je to jistě jeho pojetí přírodního materiálu, jeho hravá preciznost, nekonečná představivost.

Myslíte, že Japonci dokážou českou kulturu chápat?

Určitě tu vidím daleko větší snahu o pochopení, než vyvíjíme my vůči cizím kulturám. Oni si v té naší vždycky něco najdou a když se nasměrují tím směrem, tak pro to dokážou udělat cokoli. Například dokážou překonat desítky kilometrů, aby se podívali na výstavu. K nám třeba přijeli za Švankmajerem až z Kjóta. My jsme rádi, když na vernisáž přijde 30 – 40 lidí. Na tu Švankmajerovu (

konala se minulý měsíc - pozn. red.)

přišlo až 130. Výstavu za první týden vidělo přes 500 lidí, to jsou pro nás velká čísla.

Česká kultura je pro ně kafkovským světem, jak vás zadrápne, není úniku, alespoň tak to tvrdí naši skalní příznivci. Japonci jsou vzdělaným národem, mnoho z nich zná přinejmenším Prahu nebo Český Krumlov. Znají naše filmy, zvláště ty animované. Sám jsem v minulosti několikrát spolupracoval, ještě jako asistent na univerzitě Waseda na japonské DVD edici kompletního Karla Zemana, Hermíny Týrlové, Jiřího Trnky, již zmiňovaného Jana Švankmajera. Vyšel tu také kompletní Jiří Barta, Garik Seko a mnoho režisérů české animace mladší generace.

Když Japonci zavítají do Českého centra, co je nejvíc zajímá?
K nám většinou nechodí lidi, kteří jdou jen tak náhodou kolem. I když jsou samozřejmě výjimky. Musí se o nás někde dočíst nebo od někoho dozvědět. V Japonsku ale nezkouším příliš experimentovat, člověk musí vědět, co na ně zabere, co zarezonuje. A to naštěstí díky dlouholetým zkušenostem, které jsem nastřádal, tuším.

Má České centrum Tokio nějaký rozpočet na reklamu?
Nemáme žádný. Nemůžeme dávat třeba reklamu do novin. Ale já mám za ty čtyři roky práce kontakty a někdy se ozvou samy noviny, třeba i menší, zda náhodou něco nemáme, a pak o tom napíšou článek nebo aspoň noticku. Tak to bylo i u toho Švankmajera. A pak tu je internet. Japonci jsou velmi aktivní twitteři a internet hojně využívají k předávání informací. Taky si to řeknou navzájem. Někdo něco zjistí a pošle dál a najednou máme spoustu retwítů. Já tedy netwítuju, ale asi bych měl. I když oni to dělají za mě (smích).

Předminulý rok jsme zahájili projekt, který jsem pojmenoval

Czech the Cinema

a každou poslední středu v měsíci pouštíme české filmy a teď už asi pošesté nebo posedmé jsme museli odmítnout lidi, protože se sem nevešli. Takže já vlastně peníze na reklamu nemusím žádné vynakládat, ale samozřejmě by to bylo dobré, kdyby nějaké byly. Protože taková reklama v novinách dělá zázraky.

Jak se taková výstava nebo koncert připravuje? Můžete si pozvat, koho chcete? Stalo se Vám někdy, že Vám odmítli hosta nebo program?
Nevím, jak to funguje v jiných centrech, ale já jsem si vždycky program a dramaturgii dělal sám a podle vlastního uvážení a nikdy se mi nestalo, že by ho odmítli. Možná proto, že jsem se vždycky držel v nějakých finančních limitech.

Dotkla se Vašeho Centra finanční krize?
Děláme méně výstav. Za ty čtyři roky jsme uspořádali asi tak 40 výstav, což vychází deset výstav na rok, teď jich máme asi tak pět nebo šest. V Japonsku bohužel nefuguje žádná velká česká firma, která by nějakou akci zasponzorovala. Nelítá sem žádná letecká společnost, která by zaplatila letenky. Takže s těmito věcmi se nedá počítat. V Česku velké japonské firmy fungují, ale těm se zas nechce sponzorovat akce konané v Japonsku.

Nyní už bývalý ředitel Českého centra v New Yorku Petr Fejk poté, co loni skončil, se v různých médiích nechal slyšet, že neměl „dostatečné pravomoci, aby mohl řídit nebo ovlivňovat program Českého centra", mluvil o zbytečně přísných předpisech ohledně rozpočtu, práce je údajně „hodně závislá na osobních vazbách lidí“. Jak to vnímáte Vy?
Pana Fejka osobně neznám, nemohu to posoudit. Nevím přesně, jaké měl nebo neměl pravomoci. Beru-li to podle sebe, záleží jen na mé odpovědnosti, jaký program České centrum Tokio má, samozřejmě po občasných konzultacích v pražském ústředí, s nímž se mně osobně spolupracuje velmi dobře. Já jsem kupříkladu nikoho neznal, když jsem se do Českých center hlásil. Je také důležité perfektně ovládat jazyk a způsoby té země, kam je člověk vyslán. Na začátku jsme měli také málo peněz v rozpočtu, ale musíte se s tím naučit hospodařit. České centrum Tokio jsem zakládal jako první na asijském kontinentě - to zní sice bombasticky a nabubřele - ale můžete si udělat obrázek, co všechno to s sebou neslo. Soukromý život byl tentam, až teď, po čtyřech letech se začínám trochu rozkoukávat.

Mají vůbec Česká centra smysl? Máte pro to nějaký důkaz?
Zcela určitě, není to jen mezikulturní dialog, snaha dostat se do povědomí v cizích zemích. Myslím si, že Česká centra jsou jedním z důležitých momentů ve vnímání, v přístupu ke kultuře té které země. A to nejen jedním směrem – před několika lety jsme do Prahy přivezli známého architekta Terunobu Fudžimoriho a v kontaktu jsem i se světoznámým Tojó Itóem.

Počítáte ještě ve svém životě po tolika letech v Japonsku s návratem do Česka? Dokážete si to vůbec představit?
Nechci, aby to znělo nějak heroicky, ale teď mám pocit, možná trochu zjitřený nedávným zemětřesením, že moje místo je tady, takže zatím návrat neplánuji. Myslím, že tady jsem užitečný a moje současná práce mě nesmírně baví. Tohle povolání jsem si vlastně vybral podle oblasti, u které se domnívám, že za ty dlouhé roky aspoň trochu rozumím. Já mám Japonsko jako nemoc z povolání. Asi bych nemohl vést České centrum mimo Japonsko.