Oscar 2018: Nit z přízraků je dokonale ušitý film, který si zaslouží vítězství

Jen máloco by mohlo být na první pohled odlišnější než porno průmysl 70. let v Los Angeles a scéna vysoké krejčoviny v aristokratickém Londýně let padesátých. Obojí však má k sobě velmi blízko jako vrcholná ukázka stylu amerického režiséra Paula Thomase Andersona. Jak Hříšné noci, kterými na sebe Anderson fantasticky upozornil v roce 1997, tak drama Nit z přízraků, s nímž se letos uchází o Oscara v kategorii nejlepší snímek, jsou filmem-strukturou.

Promyšlenou stavbou plnou provázaných, často nenápadných, nebo dokonce záměrně zatajovaných detailů, v jejímž srdci sedí fantazie, iluze a vášnivá síla (sebe)destrukce. Před dvaceti lety byl Anderson za Hříšné noci nominovaný na Oscara v kategorii nejlepší scénář. Nevyhrál. Letos „povýšil“. Nit z přízraků má nominací šest včetně těch pro režiséra a nejlepší film. Při pohledu na konkurenci by si během nadcházejícího předávání Oscarů jen málokterý z filmů zasloužil víchlavní trofej.

Hrdinou Hříšných nocí je rozjívený mladíček, kterého objeví režisér porna a udělá z něj hvězdu Dirka Digglera, jenž je okouzlen tím, co má v kalhotách, ale i světem, nad nímž se na začátku 70. let ještě vznášely ambice a duch vzrušujícího pionýrství. Muž v Niti přízraků je distingovaný gentleman ve středních letech, který navrhuje luxusní róby pro londýnskou a evropskou smetánku, a nesnáší, když si jeho (vždy dočasné) partnerky mažou toust příliš hlasitě. Příběhy obou – tak jako v dalších Andersonových filmech jako Až na krev nebo Mistr – však pojednávají o stvoření sebe sama. O projekci, iluzi identity, kterou vystavujeme na odiv a která nás drží při smyslech a dělá z nás vládce našich životů.

Nit z přízraků začíná právě obrazem sebe-stvoření. Sledujeme Reynoldse Woodcocka (Daniel Day-Lewis ve své poslední roli) při ranní hygieně a oblékání. Postarší muž si pedanticky navléká perfektní červené ponožky, střihá si chloupky v nose, češe se, aby mohl vykročit jako dokonale se jevící muž do světa za dveřmi svého pokoje. Do krejčovského salonu, kterému vládne stejně pedantickou rukou, jaká vytahovala lem červené ponožky do poloviny lýtka.

„Každý je obdařený jednou speciální věcí,“ utvrzuje Dirk sám sebe po výstupu s matkou, která jej označila za budižkničemu a povaleče. I Woodcock má jednu speciální věc: dokáže stvořit (ideální) ženu. „Můžu vám dát bujné poprsí. Pokud budu chtít,“ pronese bez náznaku sexuální touhy, ale se vší pompou stvořitele k jedné z modelek, která se později stane jeho osudovou ženou a múzou. V jedné chvějivě symbolické scéně bere míry svému novému objevu a nechává si je pečlivě zapisovat, doslova přenese živou bytost na papír, odkud mu už nikdy nemůže uniknout.

Reálné ženy ale existují, aby se mu vzpíraly. Ať už je to jeho sestra, která se nikdy nevdala a místo rodinného života vede s brutálním perfekcionismem bratrův salon a spravuje jeho osobní život. Nebo jeho matka, jíž v šestnácti ušil svatební šaty na její druhou svatbu s mužem, který mu v jeho očích ukradl nejosudovější ženu. Největší překážkou a femme fatale zároveň se však stane mladá Alma, servírka, již potká na jednom svém výletě na venkov a přivede si ji do Londýna. Jejich vztah se postupně promění v posedlost, nečekané střídání nadvlády a střety dvou silných vůlí.

Téma svádí k metaforám o vysoké krejčovině a Andersonově stylu, ale význam je tu méně okatý; obrazně zašitý do podšívky, kam jeho hrdina schovával majitelkám šatů (i sám sobě) vzkazy. Ostatně originální název filmu zní Phantom Thread - tedy cosi, co ve skutečnosti není vidět nebo je pouhým přeludem. Nejde přitom jen o jevení se někým, o což Woodcock celou svou bytostí často velmi krutě a nemilosrdně usiluje, ale i o přeludy, které si s sebou neseme a které nás jako fantomy řídí.

Ve Woodcockově případě jdou až na hranici sebe-destrukce, kde se cítí jako zranitelné dítě. Pocit, který narcistického despotu jako jediný dokáže připoutat k jiné lidské bytosti a vyvést jej – jakkoliv radikálně – z pohodlnosti vlastního sobectví. Anderson tak pozvolna proměňuje Nit z přízraků do studie majetnictví, vlastnictví a (vytoužené) závislosti ve vztazích. Do krásné pitvy patologií, bez nichž neumíme žít.

Důvodem, proč Hříšné noci i Nit z přízraků působí jako dokonalé filmy, je to, že Anderson dokáže prostředí a atmosféru spojit s vnitřními světy svých postav. Ať rekonstruuje pohled do zákulisí natáčení filmů pro dospělé nebo dokonale harmonizovaný šrumec v salónu předního krejčího, ani na sekundu nepůsobí oba snímky jako zcizující fikce. Jeho filmy a předměty v nich ožívají emocemi a pocity.

Nit z přízraků zasazená do opulentního salonu, v němž krejčové v bílých pláštích s milimetrovou přesností umisťují jeden steh za druhým, je tak plná ornamentů odrážejících Woodcocka. Zdobných chodeb, fantasticky vysokých stropů, detailů na plátěných tapisériích, přesně vyměřených průramků. Chřestu geometricky naaranžovaného na čínském porcelánu.

Talíře s jídlem a společné večeře či snídaně jsou ostatně pro Andersona místem, nad nimiž se nakonec odehrávají nejvíc nemilosrdné výměny ran. A jen málokterý současný režisér dokáže do míchání čaje nebo servírování smaženice s přesně odměřenou dávkou jedovatých hub vměstnat partnerskou bitvu epických rozměrů. Bitvu, která navíc zcela samozřejmě vypráví o všech vztazích bez výjimky.