0:00
0:00
Kultura5. 9. 20197 minut

Marhoul přivezl do Benátek film pro špatné časy

Martina Leierová
Oficiální focení 
Autor: Profimedia, Zuma Press

K Palazzo del Cinema, kde se odehrává většina projekcí soutěžních filmů benátského festivalu, jezdí linka 20. Není to linka autobusu, ale linka vaporetta, neboli benátské lodi, která sem jezdí z centra. Stejné, jako je na plakátech k letošnímu 76. ročníku nejstarší filmové přehlídky na světě. Je na něm ilustrace objímajícího se páru na plující lodi, jejž snímá filmová kamera. Těch plakátů ale není po městě mnoho. Centrální Benátky s bazilikami, mosty a kanály, zkušenými pohyby gondoliérů a krásou města omámenými turisty žijí i během festivalu vlastním životem.

Filmovou atmosféru člověk pocítí, až když překoná Benátskou lagunu, a ocitne se na ostrově Lido. Tam jsou filmové plakáty, stánky se sponzorským, jasně oranžovým nahořklým alkoholem, červené koberce se skupinami fotografů a armády trpělivých fanoušků. Právě tady lze při troše štěstí zahlédnout Maryl Streep, Juliette Binoche, Brada Pitta, Penelope Cruz, Adama Drivera nebo Scarlett Johanson a desítky dalších hvězd první kategorie. Mávají fanouškům a nechávají se fotografovat na červeném koberci při vstupu do Pallazo del Cinema. Nad hlavami jim září nápis 76 MOSTRA INTERNAZIONALE D’ARTE CINEMATOGRAFICA LA BIENNALE DI VENEZIA (76. Mezinárodní přehlídka Kinematografického umění benátského Biennale) a nad nápisem vlají zhruba dvě desítky vlajek. Italská, německá, izraelská - po mnoha letech je mezi nimi také česká. Je vztyčena díky Nabarvenému ptáčeti, českému filmu, který byl letos zařazen do hlavní soutěžní přehlídky a má šanci odnést si jednu ze sedmi udělovaných cen.

↓ INZERCE

A samozřejmě Skarsgaard

Je příjemné slunné pozdní odpoledne a skupina fotografů v oblecích sedí na schodech a odpočívá. Po červeném koberci před ně přistupuje postarší dáma ve volánkových šatech, ale nikdo ji neregistruje. Usmívá se, ale fotografové uhýbají pohledem. Jeden se nakonec obětuje a dámu vyfotí, ona mění pózu a po dvou dalších cvaknutích odchází. Přicházejí ještě asi tři čtyři “předskokanky” hlavní delegace, ale fotografové šetří baterie. Najednou se z publika tísnícího se za bílými zátarasy ozve nadšený křik a na červený koberec přichází delegace Nabarveného ptáčete.

Kameraman Vladimír Smutný, herci Udo Kier, Barry Pepper, Julian Sands nebo Jitka Čvančarová, a samozřejmě Stellan Skarsgaard. Teď už fotografové fotí s maximálním nasazením defilující postavy. Režisér Václav Marhoul ve tmavém obleku s tmavou košilí i motýlkem drží kolem ramen představitele hlavní role Petra Kotlára; není zřejmé, kdo podpírá koho, chvílemi to vypadá, že Marhoul spíš malého Petra přidržuje, aby nedezertoval. Největší jásot sklidí Skarsgaard, po chvíli focení se od delegace odpojí a jde se pozdravit s divačkami skandujícími jeho jméno. S několika dámami svolí k selfie, jiným dá autogram. Ještě jedno společné foto celé delegace a všichni spěchají do sálu.

Ten mezitím zaplnily zhruba tisíc dvě stě diváků, někteří jsou pozvaní, jiní si vstupenky koupili. Delegace si sedá na nasvícený vyvýšený balkón, jsou představeni a sklidí rychlý potlesk. Mnoho diváků tuší, že je čeká bezmála tříhodinový film. Předchozí novinářskou projekci lidé opouštěli, zvedali se po etapách při nejbrutálnějších scénách. Dnes zůstávají a až asi na pár lidí všichni sedí bez hnutí. Filmová kamera je černobílým obrazem vede do míst, kde zvítězila krutost, kde se každý snaží jen vytěžit z toho druhého a pomoc bližnímu je vzpomínkou na minulost. Sledují temný pohled Petra Kotlára, který se v průběhu filmu stává stále temnějším a divákovi se chtě nechtě zapisuje do paměti.

Film je bez hudby, s minimálním dialogem, a vzniká tak nečekaný efekt: diváci se navzájem slyší. Slyší povzdech souseda, zadržovaný dech člověka vedle; to tiché upřené sledování filmu publikum z různých míst světa zvláštně spojuje. U některých scén by divák, ač mluví jakoukoli řečí, ze všeho nejraději zavřel oči, zacpal si uši, nebo ještě lépe zakročil a chlapci na plátně pomohl. Diváky z děje nevytrhne ani telefon, který během filmu třikrát zazvoní staršímu muži, a on ho vždy začne zmateně hledat po kapsách. Spád událostí vyvážený překrásnou kamerou Vladimíra Smutného přináší konec dřív, než by člověk čekal. Na závěr přece jen temnotou probleskne jiskra naděje, nejistá stejně jako pár písmen zachycených v kondenzované páře na okně. Po tom, co diváci společně prožili, je to však výhra.

Hrozně těžký

Když snímek skončí, někdo se zvedne a spěchá po 180 minutách konečně ven, ale drtivá většina zůstává a pozvolna se rozkoukává. Je těžké si v tu chvíli uvědomit, co právě člověk viděl, co z toho ho zasáhlo a jak mohutně. Lidé začínají tleskat. Uvolnění, které potlesk přináší, je osvobozující. Vstávají herci i režisér, už stojí i všichni diváci, potlesk se táhne a než překoná deset minut, stihne režisér obejmout Petra Kotlára, políbit ruku herečkám, obejmout všechny kolegy, přičemž Stellan Skarsgaard políbí naopak ruku Václavu Marhoulovi. Režisér je naměkko a nenápadně si utírá oči; stejně jsou dojatí i herci, ač někteří z nich na plátně sehráli jedny z nejbrutálnějších scén své kariéry.

Stellan Skarsgard v Benátkách Autor: Profimedia, Camerapress

A zatímco Václav Marhoul na večírku zahradní restaurace hotelu Čtyř fontán září a zároveň hyperaktivně odpovídá na nejrůznější dotazy osobně i po telefonu, představitel chlapce Petr Kotlár je klidný. Film ještě neviděl, jen na začátku pozdravil diváky a potom musel ze sálu pryč, vrátil se až během závěrečných titulků. Říká, že natáčení bylo “hrozně těžký”. Nejspíš bude chtít hrát i po tomhle filmu a je zvědavý, až ho uvidí s rodinou na české premiéře. Vlasy mu už dorostly a místo téměř vyholené hlavy má pletené copánky.

Ještě během večírku přinášejí významné světové noviny první recenze. A než se člověk naděje, česká média přinášejí jejich překlady i velmi nepřesné překlady. Některá média vybírají negativní části z pozitivních recenzí, zatímco třeba Times of Israel přicházejí s titulkem Mistrovské dílo o holocaustu způsobilo v Benátkách povyk. Vymezení příběhu na téma holocaustu se ale Václav Marhoul opakovaně brání. Na tiskové konferenci řekl, že Evropu nejspíš čekají špatné časy - s populisty, kteří se těší vzrůstající oblibě v Maďarsku, v Polsku, České republice, v Rusku, ale i v Americe. “Nabarvené ptáče není válečný film, není to ani film o holocaustu. Pro mě to je naprosto nadčasový příběh,” opakuje. Pro režiséra, scénáristu a producenta v jedné osobě je Nabarvené ptáče především filmem o lásce a naději; o souboji temnoty se světlem, protože právě ve tmě je světlo vidět nejlíp.

Třeba si snímek odveze Zlatého lva, který se zhruba ve stejné době, kdy se odehrává příběh Nabarveného ptáčete, jmenoval Copu Mussolini, Mussoliniho pohár.  Ať už ale Marhoul cenu v obrovské konkurenci světově uznávaných režisérů, jako je Roman Polanski, Steven Soderbergh nebo Hirokazu Kore-eda, získá, nebo ne, je jisté, že Nabarveným ptáčetem přepisuje renomé české kinematografie ve světovém měřítku.

Odcházíme a před Pallazo del Cinema pózují na červeném koberci představitelé dalších filmů, jiných příběhů. Podle ředitele festivalu Alberta Barbery se letošní Benátky snaží přinést divákovi filmy, které se místo pokusu o únik do paralelních nebo imaginárních vesmírů rozhodly řešit problémy současnosti. Možná ještě přesněji to vystihuje černobílý billboard hned naproti hlavnímu vchodu. Je na něm citát režiséra Wima Wenderse a rozlišuje dobré filmy na dva druhy: Ty, na které je radost se dívat, a ty, které změní způsob, jakým se díváme.

Autorka je spolupracovnicí Respektu


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].

Mohlo by vás zajímat

Aktuální vydání

Proč se Karel Čapek nemýlil, když věřil v člověkaZobrazit články