Klub držitelek Oscara za režii už má dvě členky

Kdo chtěl letos sázet na jistotu, mohl si vsadit na Oscary, respektive na vítězství snímku Země nomádů a jeho režisérky Chloé Zhao. Jak cenami ověnčené artové drama o ženě na cestě hledající po smrti manžela novou komunitu mezi lidmi z ekonomického okraje, kteří  křižující USA v karavanech, tak jeho autorka byli favority nedělního, 93. předávání Oscarů. A žádné překvapení se v tomhle ohledu nekonalo.

Kronikáři oscarových „historických momentů“ si mohli zapsat, že se v Číně narozená Zhao stala po Kathryn Bigelow teprve druhou ženou, která získala trofej za režii. Jediným překvapením jinak vcelku nevzrušivého večera v režii Stevena Soderbergha bylo nečekané prohození kategorií. Velké finále nepatřilo tentokrát nejlepšímu filmu, který je tradičně vyhlašován jako poslední, ale nejlepšímu herci v hlavní roli. Výsledek ovšem organizátorům překazil plánovanou dojemnou tečku.

Producenti kategorie prohodili s vidinou, že sošku dostane posmrtně Chadwick Boseman, černošský herec, který loni zemřel na rakovinu. Počítalo se s podobným momentem, jako když posmrtného Oscara dostal v roce 2009 Heath Ledger za Temného rytíře. Vzhledem k rasově rozjitřené americké společnosti a procesu s policistou Derekem Chauvinem by měl navíc i politický nádech. Soud s policistou odsouzeným za zabití George Floyda ostatně zmínila hned v úvodu herečka Regina King.

V obálce však bylo nakonec jiné jméno – Anthony Hopkins. Třiaosmdesátiletý velšský herec už jednoho Oscara má za roli masového vraha Hannibala Lectera v Mlčení jehňátek. Letos cenu získal – a zaslouženě – za roli starého muže trpícího Alzheimerovou nemocí. Tak trochu v duchu svojí role ale nebyl na předávání přítomen… Oscaroví statistici si aspoň mohli zapsat, že byl nejstarším mužem, který kdy sošku dostal.

Celý večer měli ostatně dost napilno. Herečka Yeo-jeong Yoon se stala první Korejkou (a druhou asijskou ženou), která získala Oscara za vedlejší roli. V multigeneračním dramatu Minari ztvárnila korejskou babičku, jež vnese jiné hodnoty a perspektivu do života mladé rodiny, jež se snaží žít svůj americký sen. Chloé Zhao byla zase první neběloška nominovaná na režii. Zvítězila přitom v roce, kdy byly poprvé v historii cen nominované dvě režisérky. Britka Emerald Fennell si nakonec za Nadějnou mladou ženu, moderní variaci filmu o pomstě za znásilnění, odnesla cenu za nejlepší původní scénář.

Carrey Mulligan byla nominovaná za roli tragického anděla pomsty v tomto snímku, ale nakonec podle očekávání vyhrála Frances McDormand za vdovu vyvrhnutou na okraj společnosti v dojímavé Zemi nomádů. Oscara pro nejlepšího herce ve vedlejší roli získal Daniel Kaluuya za ztvárnění vůdce Černých panterů v historickém dramatu Judas and the Black Messiah.

Hollywood miluje příběhy o Hollywoodu. Ale ani to letos nepomohlo snímku Mank režiséra Davida Finchera. Černobílý film o scenáristovi Hermanu J. Mankiewiczovi a sporu o autorství scénáře k Občanu Kaneovi nakonec získal jen cenu za výpravu a za kameru pro Erika Messerschmidta.

Letošní Oscary měly i svoje showbyznysové „momenty“, které se dobře vyjímají na sociálních sítích. Jako diblíkovská slabost Yeo-jeong Yoon pro Brada Pitta, který jí cenu předával. Rozverná děkovná řeč Daniela Kaluuyi, v níž poděkoval svým rodičům, za to, že měli sex - a tedy i jeho. Nebo Glenn Close tančící na písničku skupiny EU z roku 1988 Da Butt.

Sečteno a podtrženo ale byly Oscary hlavně nezastíraným cvičením ve vytváření brandu Hollywoodu coby sociálně a politicky zodpovědné instituce, která stojí za jasně definovanou sadou liberálních hodnot. Na podiu se sice mluvilo o síle vyprávění příběhů a nostalgicky vzpomínalo na formativní filmové vzpomínky, ale filmy samy vlastně nebyly zase tak důležité.

Nejzajímavější kategorie byly nakonec ty obvykle přívěskové: nejlepší mezinárodní film a nejlepší dokument, kde se ještě hrálo o film, nikoliv o politiku. První vyhrálo lehkou rukou, ale s těžkým srdcem natočené existenciální pijácké drama Chlast dánského režiséra Thomase Vinterberga. Druhou pak tísnivě povznášející snímek o vztahu mezi člověkem a živočichem Moje učitelka chobotnice, který rozšiřuje krajinu vnímání a citlivosti do mimo destruktivní lidský svět. Oba přitom zvítězily v silné konkurenci. Cenu by si s klidným svědomím mohly odnést třeba rumunský Collectiv, Time nebo Quo Vadis, Aida? Ty stojí za to si z roku 2020 pamatovat, nikoli twerkování Glenn Close.