Jak se pozná dobrá hračka

Je to situace, kterou zná snad každý a obzvlášť v prosinci. Své dceři, synovci, vnučce či bratrovi chce k Vánocům pořídit hračku, ale když vstoupí do kamenného či virtuálního hračkářství, obrovská nabídka ho doslova paralyzuje. Vybrat v záplavě plyšáků, autíček, panenek, chrastítek, stavebnic, deskových her nebo blikajících robotů věc, kterou dítě skutečně ocení, se může lehce proměnit ve stresující úkol.

Na první pohled by přitom nemělo jít o nic složitého, každý, kdo kupuje hračku, byl jednou dítětem, stačí řídit se kombinací zdravého rozumu a osvědčených pravidel. Jenže dnešní děti vyrůstají ve světě, který je výrazně jiný než ten, jaký pamatují jejich rodiče – nabídka hraček je v globalizovaném světě mnohonásobně větší, děti jsou zároveň od útlého věku vystaveny digitálním zařízením, která přesouvají jejich pozornost do virtuálních či fiktivních světů, a spolu s tím i globálním trendům a marketingu.

To vše se navíc odehrává v uspěchané době, kdy mají rodiče méně času na jeho trávení se svými potomky. Dětští psychologové, experti na hru, výrobci i prodejci hraček se tak shodují, že sice existují určitá nadčasově platná pravidla pro výběr správné hračky, ale společenské posuny mají velký vliv na to, jak a s čím si dnešní děti chtějí hrát a co naopak odloží.

Kritérií dobré hračky je navíc řada. Existují žebříčky hodnotící hračky podle designu, popularity u zákazníků nebo třeba ekologické stopy. Konkrétně v Česku už roky funguje ocenění Správná hračka, které každoročně udílí porota složená z učitelů, umělců i odborníků na bezpečnost. Hodnotí, nakolik zkoumaný předmět dítě rozvíjí, ale posuzuje třeba i to, zda je bezpečný pro jeho zdraví – což je kritérium, kterému třeba většina výrobků z čínských digitálních tržišť Temu či Shein rozhodně nevyhovuje. Dětská terapeutka (a matka čtyř dětí) Lucie Kotková nicméně soudí, že nejpodstatnější jsou nakonec jen dvě pravidla: „Platí, že dobrá hračka je bezpečná a přiměřená věku.“

Hra je víc než hračka

U různých dětí se sice bude lišit, s čím si v určitém věku budou chtít hrát, obecně však lze říci, že hračka má odpovídat potřebám jejich aktuálního vývojového období. „Hraní je důležité pro vývoj mozku a jako příprava na to, co člověka čeká v dospělosti,“ zdůrazňuje vývojová psycholožka Kamila Urban ze Slovenské akademie věd a pražské Karlovy univerzity.

Novorozencům tak svědčí chrastítka zavěšená nad postýlkou stimulující jejich zrak, sluch a hmat, několikaměsíční miminka hrající si na břiše už ocení textilní muchlátka, kousátka či míčky. Batolata přesouvající se prostorem mají ráda předměty, které kromě rozvíjení smyslových vjemů také motivují k pohybu a rozvíjejí hrubou a jemnou motoriku: dřevěné kostky, houpací prkna, natahovací berušky, za nimiž mohou lézt, tlačítka vydávající zvuk. Zároveň už si k věcem tvoří trvalejší vztah, takže někdy plyšáky nedají z ruky ani během spánku. Ještě o něco později děti začínají napodobovat okolní svět a v modelech kuchyněk si hrají na vaření, stavějí železnice anebo s panenkami v domečku vytvářejí různé mezilidské situace.