Oldřich Kulhánek: Pobuřování, labyrint libida a masová média

Reprodukce jeho děl sice všichni nosíme po kapsách, samostatnou výstavu ale neměl tak dlouho, že si tu poslední nepamatuju ani já. Když před pěti lety uběhlo 75 let od narození grafika Oldřicha Kulhánka (1940–2013), Česká mincovna v Jablonci nad Nisou mu k nedožitému výročí vyrobila sadu pamětních medailí s motivem jím navržené stokorunové bankovky (nemusíte hledat peněženku, je na ní pochopitelně Karel IV.), které na jeho počest navrhla Kulhánkova dcera Klára Melichová. Teď, o pět let později, dostává Kulhánek k nedožitým osmdesátinám od svého druhého potomka ještě zajímavější dárek: retrospektivu Malá anatomie zdrojů, kterou pro chebskou GAVU sestavil David Kulhánek.

Je to vskutku netradiční spojení. Kulhánek mladší byl nepřehlédnutelnou postavou mladé výtvarné scény, která se v nultých letech snažila se svými experimenty Česko vracet do mezinárodního dění. Za tím účelem v roce 2001 spoluzaložil holešovickou Galerii Display, již do roku 2006 vedl a staral se o neortodoxní program. Kulhánek starší byl naopak vždycky považován za konzervativního autora uzavřeného do vlastního, v závěru kariéry řemeslného světa, a jeho dílo je z tohoto důvodu teoretiky a kurátory přehlíženo. David Kulhánek se to nyní nesnaží násilně změnit - ale dává nám k dispozici nový a neobvyklý pohled na tvorbu, kterou jsou zvyklí jeho odborní kolegové podceňovat. Jako malý mohl léta sledovat svého otce při práci: ateliér si mohl dovolit až na velmi stará kolena a do té doby měl pracovnu v rodinném bytě. A právě sonda do zázemí Kulhánka staršího, do oněch „zdrojů“ z názvu výstavy, je jejím hlavním tématem.

V Chebu jsou tak kromě desítek originálních grafik stovky výstřižků ze zahraničních časopisů, jimiž se Oldřich Kulhánek v tvorbě od šedesátých let inspiroval. David Kulhánek je našel v jeho pozůstalosti, již se rozhodl ponechat v intaktním stavu: vystříhané obrázky a články jsou dodnes uložené v krabicích od fotografických papírů (oblíbeném katalogizačním materiálu oněch časů), které si grafik třídil podle témat. Vzhledem k tomu, že jeho nejčastější předlohou byly fotografie z časopisu Vie nuove vydávaného Italskou komunistickou stranou (proto byl taky u nás k dostání), defilují na obrázcích zejména oběti válečných konfliktů, klíčoví státníci poloviny 20. století, nepěkné výjevy z ulic pro Kulhánka nedostupné západní Evropy, ale i pěkné výjevy tamtéž se radikalizující alternativní kultury.

Oldřich Kulhánek se těmito fotografiemi nejen inspiroval, ale doslova je na svých leptech a později i litografiích recykloval (David Kulhánek to na zdech výborně ilustruje konkrétními ukázkami). Metodou koláže fotografie řadil v co nejefektnějším kontrastu k sobě, sestavené kompozice překreslil a následně provedl ve finální grafické technice. Přičemž ke zmíněným politickým „velikánům“ doby neváhal přiřadit pikantní motivy nalezené v pornočasopisech, které mu ze zahraničí tajně dovážel patrně jeho spolupracovník Jan Krejčí. Což se oběma autorům mělo stát časem osudným. Dovolit si totiž vytvořit grafiku s usmívajícím se Stalinem či Ho Či Minem (kterého mimochodem podle velmi pěkně udělaného katalogu potkal dospívající Oldřich Kulhánek osobně v roce 1957 na pionýrském táboře u Nového Strašecí) hned vedle tváře vzrušené ženy, to šlo možná koncem šedesátých let, kdy Kulhánek krátce pracoval v „západně“ nastaveném časopisu Reportér. Ale po sovětské invazi už ne.

V roce 1971 tak Kulhánek s Krejčím putovali před soud. Nejdřív strávili měsíc v ruzyňské vazbě, následně se aféra táhla dalších šest let, než jim byly inkriminované grafiky – ne všechny a pochopitelně bez omluvy – vráceny a stíhání zastaveno. Zločinu se měli dopustit tím, že v letech 1967 až 1969 vytvořili sérii grafik dnes známých jako soubor Prohibita, ve kterých „pobuřovali proti socialistickému společenskému a státnímu zřízení republiky a proti spojeneckým nebo přátelským vztahům republiky k jiným státům a veřejně hanobili státy světové socialistické soustavy a jejich představitele“, jak stálo v obžalobě. Za čtyři grafiky, které chtěli Kulhánek s Krejčím přes organizaci Czechart dostat na EXPO 1970 v Ósace, jim hrozily tři měsíce až tři roky natvrdo. Než padl trest, naštěstí přišla prezidentská amnestie a z celé kauzy zbyly dodnes jen výslechové dokumenty, obžaloba, obhajoba a pár kreseb, které Kulhánek stihl vytvořit ve vazbě. Originální předlohy jsou teď vystavené v Chebu. Finální tisky nejdřív autor - překvapivě už bez pozornosti policie - vystavil v roce 1976 v kulturním domě v Orlové a následně putovaly do sbírek pařížského Centre Pompidou, kde o ně stále pečují.

„Nejpozději po druhé světové válce je příběh světa více než texty vyprávěn obrazy,“ píše v katalogu aktuální výstavy David Kulhánek - a návštěvníka tedy v expozici provází nejen historií svého tatínka, ale i historií nás všech. „Je to moje představa o světě jako labyrintu, který se neustále komplikuje a stává se absurdnějším. Vyjádřil jsem zde pocit vyváznutí a bloudění v tomto světě – labyrintu. Lidé jsou uzavření v kruhu, v bludišti sexu a krutostí. Pocit předtuchy zla je v utíkající figuře (tragédie pogromů a pronásledování). Chtěl jsem vyjádřit situaci, kdy se lidé před řešením problémů uzavírají v kruhu sexu a libida,“ cituje vyjádření Kulhánka staršího, kterým před trestními orgány v roce 1971 interpretoval vlastní tvorbu.

Ta se přes tlak zvenčí stávala čím dál bravurnější, což autorovi paradoxně uškodilo. Právě technicky propracovaná, formou hyperrealistická, obsahem surreálně-pop-artová díla byla už v osmdesátých letech braná ve výtvarném umění jako anachronismus. Porevoluční práce pro Národní banku pak ortel na Oldřichem Kulhánkem zpečetila a poslala ho v nejvyšších kruzích umění do pozice outsidera, jímž nikdy být nechtěl - a jistě ho tento fakt i přes všechnu získanou slávu až do smrti bolel.

Změní na tom něco aktuální výstava v Chebu? Těžko. I kdyby tahle výborná instituce sídlila blíž Praze, a tudíž by byl její dopad na diváky a odbornou veřejnost jaksi automaticky silnější, nálepky se tu z lidí a jejich odkazu obecně strhávají jen velmi pomalu - a výtvarná scéna momentálně řeší úplně jiné věci, než jestli kdysi nebyla ke Kulhánkovi nespravedlivá. Nicméně kdo do chebské GAVU nyní zavítá, je podle ohlasů na sítích z výstavy překvapený stejně příjemně jako já. A to pro začátek úplně stačí. Mimo jiné se zde totiž ukazuje, že tenhle zdánlivý konzervativec ve skutečnosti dost vizionářsky předjímal, jak se bude s vizuálním materiálem nalézaným v masových médiích časem pracovat zcela masově: kolik nových obrazových informací dnes vzniká tím, že někdo něco najde na internetu a po svém to upraví do originální podoby.

A když už budete v Chebu: zajděte si i do vedlejšího Retromusea. Probíhá v něm výstava Jitex 70 věnovaná sedmdesátému výročí vzniku národního podniku Jitex Písek. Komorní výstavka potěší nejen milovníky historie pletařského průmyslu (jen se nesmějte, pár jich osobně znám), ale právě i bizarního obrazového materiálu. Osobně jsem nemohl odtrhnout oči od reportážní fotografie zachycující Valentinu Těreškovovou, první ženu, která se v roce 1963 podívala do vesmíru. Tento záběr je ovšem mnohem přízemnější. Tehdejší poslankyně Nejvyššího sovětu SSSR a vedoucí Výboru sovětských žen se totiž v roce 1975 podívala do Písku, kde jí v Jitexu předvedli novou módní kolekci. Myslím, že dost dobře dokážu odhadnout, na co asi myslel pán sedící po její pravici. Co se ale honilo (mimochodem na můj vkus až příliš zateplenou) hlavou zasloužilé kosmonautky, to nechám na vás.