Josef Bolf ubral plyn – a dělá nejlepší malby v životě 

Je to pro mě zázrak. Můžu dělat to, co mě baví, a mám na to čas i prostor,“ popisoval před patnácti lety malíř Josef Bolf v Respektu svou tehdejší situaci, kdy se jako osmatřicetiletý autor temných, autobiograficky laděných pláten konečně začal přesouvat z kolonky okrajový talent do centra zájmu galerií i sběratelů. Také díky němu si mohl pořídit malý ateliér v (dnes už zbourané) karlínské továrně, zároveň se však v onom roce 2009 bál, „aby se něco nestalo“. Dnes je mu třiapadesát a těch věcí se mu za patnáct let přihodila spousta.

Narodily se mu dvě děti, samostatně vystavoval mimo jiné v Národní galerii, navázal úspěšnou spolupráci s komerčním hegemonem zdejší scény DSC Gallery, z karlínského provizoria se přesunul do nádherného ateliéru v centru hlavního města, stal se jedním z nejpopulárnějších pedagogů na AVU a aukční trh hlásí, že pravidelně překonává jeden autorský rekord za druhým. Do této pozitivní bilance musíme přiřadit ještě jednu položku: aktuální výstavu Melancholie vnějších mezí, kterou mu v Centru současného umění DOX připravil kurátor Otto M. Urban.

Výstava nabízí pohled na několik desítek pláten výhradně malých formátů a v této koncentrované podobě se Bolf jeví jako ještě lepší malíř než kdykoli předtím. Na titěrných plochách dál zpracovává své nevyčerpatelné téma, jímž je hledání, nacházení a léčení svých vnitřních zranění. Ať už jde o konkrétní vzpomínky na dětství strávené na sídlišti Jižní Město nebo o naše kolektivní traumata.