Právě nás vyštvali z Levoči. Sotva popadám dech. Dobrá, možná, že trochu přeháním.
Chlapci, vítajte! Odkiaľpak? vzkřikl hospodský jediné otevřené restaurace, když jsme vešli dovnitř. Z Prahy? Až tak? podivil se a rozpřáhl s vroucným úsměvem medvědí náruč. Pak odkvačil za výčep a odhalil výhled na barový pult. Na něm se skvěla velkoplošná nálepka s piktogramem nukleární rodiny atakované shora duhou, která však stékala po černém deštníku, jenž měl zřejmě ochraňovat před nákazou či indoktrinací.
Ovšem ohrada kostelíka sv. Ducha, který už od 13. století stál jen kousek od Levoči, ta jeho zídka vápenná nás objala. Ovál nás objal a lezavost vnějšího světa jako by v barokním oválu ustoupila. Půda s kostmi byla po létě dosud teplá. A bylo před Dušičkami. Tři ženy, jedna útlá (vně zídky si pak zapálila slimku) a dvě špekem a brynzou pěkně dokulata udělané, obstarávaly hroby s novými, a přece (skoro jako svět) starými kameny, na nichž svítily nevkusné nápisy a barevné podobenky zemřelých. Byly jako pěst na oko na starobylé půdě kostelíka, který vyrůstal z pravidelné homole a měl buclatou šindelovou vížku, již mu dodali v baroku, víš? Byl holt slepencem jako všechno a zrovna jako vy, stejně jako můj Jožo, který nemluvil ani česky, ani slovensky a nebyl starý, ale už ani tak úplně mladý. A nebyl ani tak docela můj. Byl na Slovensku doma, ale akože vôbec.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
