Digitální Duše

Márty si konečně uvědomil, kam to vlastně jede. Úplně se leknul, že to v tý noční tmě přejel, ale nakonec se mu podařilo vystoupit na Krymský. Zamířil rovnou ke Kobzovi do lesa a objednal si jako vždycky espresso. Byl tu zase brzo. Od tý doby, co už asi půl roku nemá práci a jen tak se poflakuje po pražských kavárnách, to docela všude stíhá. Až teda vlastně na ty úřady. „Zimy jsou v tý Praze fakt hnusný,“ pomyslel si. A usrkl to stále stejně hnusný kafe jako vždycky. „Jak za starýho Kobzy,“ prolítnulo Mártymu hlavou. No jasně, vždyť sem chodí stejně pořád dokola jen z trucu, nikdy se tu nic nedalo pít, ale to místo je prostě uhrančivý. Má svoji jedinečnou atmosféru a roztáčí to hipstaland do plnejch...

Z přemýšlení ho vytrhlo halekání Jeníka, jak mu s oblibou říkal, když spolu „zlobili“. „Nazdár, ty kundo,“ klepal mu hned na rameno a jakože objímačka a kámoši a Honza spustil: „Proč musíme zrovna sem, ty vole, dyk víš, že se tady nedá nic pít, proč jsme nemohli třeba do Jericha?“ Márty kontroval svým obvyklým „já to tu mám tak nějak rád“ a zamrkal na sličnou slečnu na baru, která si ho už chvíli významně prohlížela. Nevěděl teda moc, na co kouká, protože přece musí vypadat strašně, kruhy pod vočima, strniště a v barbershopu už nebyl půl roku, naposledy se snad střihal sám, nebo co... no... dokonce měl pocit, že trochu smrdí. S deodorantem to dnes moc nepřeháněl, no.

Honza do něj ještě chvíli prudil, až ho vyprudil k výpravě do bukáče, to je jen přes kopec a Jiřák, kde se ještě stavěj v le kavé na kafe, aby si spravili chuť. Když odcházeli, zjistil, že si Honza stejně v lese kafe nedal, ale stihnul za tu chvilku dvě jedenáctky. Prej jediný, co se tam dá pít. Chytrej kluk.