Bahýnkář

Ležela v mělké louži, zpola přikrytá blátem. Stejně ji zahlédl. Přidřepl si k ní a zapnul na telefonu natáčení videa. Opatrně dvěma prsty uchopil dýmku za hlavičku. Pomalu vytahoval z bahna i celou troubel, modlil se, ať není zlomená. Krásně zachovaná vyřezávaná kostěná hlava, odhadem polovina 18. století. Měl štěstí, byla celá. Narychlo ji opláchl ve vodě a ukázal na kameru ze všech stran.

Necítil zdaleka takové uspokojení jako dřív při podobných nálezech. A přesto bylo hledání vyplavených starožitností na břehu Temže jeho jediná, poslední radost. To napětí, jestli najde něco, co bylo ukryto bůhví kolik staletí. Příliv a odliv skryté poklady odhaluje a on je chodí hledat. Žádný detektor kovu, nic takového! Poklady, které mají být nalezeny, leží nahoře. Ty ostatní ještě musejí dozrát, bylo jeho krédo.

Jednou za čas si sem udělá výlet a vrátí se domů o něco bohatší. Když najde opravdu pěkný zachovalý předmět, který stojí za zrestaurování, jednoduše ho prodá. Když má historickou hodnotu, je to horší: musí se nahlásit úřadům. Ne že by to pokaždé dělal. Jeho žena Monika to na něj během jakékoli hádky taky vždycky vybalí: