Moje okolí mi často naznačovalo, že jsem nevděčná. Že si nevážím toho, co mám, co pro mě dělá má rodina. Vyhazuju to, co dostávám na talíři. Na světě je tolik lidí, kteří nemají dostatek jídla. Dali by cokoli, aby je netrápil hlad. Já po něm naopak toužila.
...
Vozík cvakne, jak do něj zastrčím kovovou minci. Pořádně zaberu, abych s ním pohnula. Takhle těžké vozíky nikdy nebyly. Drkotá a zlehka klepe, jak malá kolečka překonávají nerovnosti na dlažbě. Projdu automatickými posuvnými dveřmi; moje mladší já by řeklo, že jsem je přece otevřela svými kouzly. Potom kolem květinářství, s věčným holčičím snem, že jednou se před mým domem objeví kluk s kyticí kopretin. A nakonec kolem automatu na plastové kuličky s překvapením, o něž jsem škemrávala pokaždé, když jsme šli s tátou na nákup. A jsem tu. Před supermarketem. Po takové době. Už se musím zbavit svého strachu. Zhluboka se nadechnu a vyjdu vstříc zářícím regálům potravinové hojnosti.
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
Mohlo by vás zajímat
