Odměna tam někde bude

Probouzím se v jednorázovém povlečení. Jsem rozlámaný a radostný. Je mi trochu zima a do úplné tmy mě budí rachocení ostatních jako poslední dva týdny. V tichosti vstanu, vyčistím si zuby, opláchnu obličej, obleču tolikrát mokré a stejně tolikrát uschlé oblečení, nasadím batoh a vyrážím. Do španělské tmy. Není vidět na krok, je moc brzy, šest ráno. Prší, na to jsem taky zvyklý. Co mě překvapí, je to, že dnes prší tak intenzivně, že kromě vrchní části těla díky své nejlepší bundě na světě, Tilaku, jsem do pěti minut promočený. No nic, jdu, mám před sebou posledních 36 kilometrů do cíle, do Muxíi, k oceánu, ke kilometru 0. 

Potkávám mloky skvrnité, poprvé v přírodě. Hodinu před rozedněním mi čelovka přepne na nouzový režim, svítím si maximálně pod nohy a je to sranda jít kořenovou cestou lesem, ale jde to. Něco po půl deváté se začíná rozjasňovat, jak to jen jde s absolutně zataženou oblohou plnou dešťových mraků, jsem zachráněn! Už jsem zralý na snídani, tak koukám po nějakým cafe baru. Snídaně už je dva týdny stejná. Cafe, zumo de naranja a pastel de nata v Portugalsku a teď croissant. Miluju tu hořkost kávy a sladkost čerstvý pomerančový šťávy. Skoro na konci cesty zjišťuju, proč mi zdejší káva tak chutná – prostě roky nečistí páky. 

Zvedám se a vyrážím dál, dneska je to těžký. Nechce se mi, déšť mi vadí víc než kdy jindy a vidina konce mě nějak zpomaluje. Myšlenky už se tisíckrát přelily tam a zpět. Vše mám probraný, promyšlený, pronadávaný, prosmátý a hlavně prožitý. Takže v hlavě mi jede jen déšť. Fouká tak silnej vítr, že mi prší snad vodorovně do obličeje, začínám toho mít plný zuby a poprvé na týhle cestě ve mně začíná hlodat, že bych si nějak pomohl. Zastavím se na další kávu a přemýšlím, co udělám, když v tom dorazí dvě Angličanky a špekulujou, kterým autobusem pojedou. To ne! Vyrážím. Jdu další dvě hodiny mokrým peklem a nevydržím to, stojím na zastávce a přijíždí bus, další jede za tři hodiny. Koukám. Čekám. Odjíždí. Tak jdu. A jsem rád.