Jak vychovat dítě cestou k černé díře

Když před pár lety francouzská režisérka Claire Denis oznámila, že natočí sci-fi v angličtině se stoupající hvězdou Robertem Pattisonem, který je  stále známý hlavně jako upír z dívčí ságy Stmívání, začaly spekulace, jak moc se pustí do mainstreamu. Žánr, jazyk i hvězda by naznačovaly, že dost. Nicméně myslet si, že třiasedmdesátiletá autorka vyrobí snímkem High Life standardní sci-fi, které pomůže k mezinárodnímu publiku Pattisonova tvář, mohl upřímně jen málokdo, kdo její tvorbu zná. Půvabná blonďatá dáma - která letos předsedá porotě krátkých filmů na právě probíhajícím festivalu v Cannes - ve svých dílech nedělá většinou nic, co by se čekalo. A High Life pojednávající o cestě k černé díře na lodi, která je něco mezi Mengeleho laboratoří, sex klubem a ztraceným rájem, není výjimkou.

Muž, který vypadá jako astronaut, opravuje cosi na plášti lodě. Zároveň utěšuje přes přístroj ve skafandru křičící batole, které ho sleduje na monitoru počítače. Rozptýlen křikem upustí nástroj, který se propadne do bezedné temnoty. Vrátí se na loď, pověsí skafandr na věšák a jde utěšovat dítě. Můžeme jen dedukovat, že se jedná o jeho dceru, přestože se k němu  chová se zvláštní distancí překračující obrannou reakci unaveného rodiče. Jakoby mezi nimi existoval citový blok, ale zároveň rodičovské pouto; povinnost, z níž se není možné vyvázat, jakkoliv by možná chtěl. Ve flashbacích se postupně dozvídáme, proč je vztah mezi mužem a dítětem takový, jaký je, kdo vlastně jsou pasažéři lodi, kam letí a co je jejich misí…

Od začátku snímek High Life evokuje základní znaky žánru sci-fi - a od začátku na něm v tomhle ohledu něco nesedí. Vesmír působí trochu jako zhasnutá místnost, opravování lodi jako hra na opravování lodi, skafandr mírně zastarale, monitory uvnitř lodi připomínají vybavení školní počítačové učebny a později zjistíme, že na nich běží ultra-retro operační systém DOS, jehož prostřednictvím kapitán posádky požaduje po skončení úkolů na kontrolní stanici na Zemi prodloužení podpůrných systémů na dalších dvacet čtyři hodin. Lodi chybí tradiční aerodynamické tvary - je to krychle plující vesmírem s interiéry podobnými socialistickému hotelu, který pozvolna chátrá.

Sci-fi je technicky náročný a nákladný žánr, takže by bylo možné pocit improvizace nebo divadelnosti vysvětlit jednoduše omezeným rozpočtem či tradiční menší úspěšností evropských filmařů popasovat se s tímto žánrem. Nedokonalost žánrové kamufláže tu má ale jiný význam – přenášet pozornost z technologického fetišismu, dokonalosti a úžasu spojeného s vesmírnými misemi na mikrokosmos lidského těla a vědomí.

Původní posádka lodi byla spodina pozemské společnosti: kriminálníci, kteří dostali šanci vypravit se na sebevražednou vesmírnou misi, jejímž cílem je zkoumat, jestli je možné těžit energii pro skomírající zemi z černé díry. Loď je tak letící vězení s neúprosnými pravidly silnějšího, ale i metaforou vězení lidského těla. Členové posádky jsou do větší či menší míry vězni vlastního libida, vlastní sexuality, vlastních nutkání, vlastního  puzení po přežití nebo destrukci - či po prodloužení existence prostřednictvím potomků.

Hlavní kápo, svého druhu vrchní sestra ve specifické instituci přezdívaná hlavním hrdinou „spermová šamanka“, ale převrátí lidský instinkt do perverzního experimentu. Úkolem Dr. Dibs v podání Juliette Binoche je studovat těhotenství a rané dětství dítěte narozeného ve vesmíru pod vlivem silné radiace. Nejdříve si ovšem takové dítě musí všemi prostředky vyrobit.

Do filmu tak proniká jakýsi starozákonní motiv stvoření, které se vymklo z rukou. Bující zelená vegetace určená k pěstování potravin i vytváření kyslíku připomíná rajskou zahradu, v níž vězni pracují a umírají. Mezi výbuchy násilí, zoufalstvím a přísným režimem pak posádka v momentech nečekaného klidu s úžasemspolečně sleduje krásu ubíhajících hvězd. Jakoby na chvíli doufali, že mise, o níž vědí, že ji nepřežijí, má nějaký smysl, stejně jako jejich život.

High Life je možné zařadit do skupiny intelektuálních sci-fi, jako jsou Solaris nebo Vesmírná odysea, ale výsledný tvar je nesrovnatelně méně uhlazený, konzistentní, sofistikovaný i alegorický než u Stanleyho Kubricka nebo Andreje Tarkovského. Chaos a agresivní fyzičnost však charakterizují řadu předchozích filmů Claire Denis uvažujících nad lidskou zkušeností - a v High Life je jen přenesená do jiných žánrových souřadnic.

Iluzi jedinečnosti lidské existence a zakoušení extrémních stavů spojených s vesmírem režisérka nemilosrdně ruší rozložením člověka doslova na tělní tekutiny – sperma, vajíčka, moč, výkaly. Systém uvnitř lodi neustále recykluje, co tělo vyloučí v nádobách označených černá voda, šedivá voda a bílá voda.

Náladový High Life přitom svoje témata a motivy předkládá spíše v jakýchsi rozpojených výjevech než v soudržném vyprávění. Řada scén nemá jasnou motivaci, objeví se nevysvětleně a po intenzivním vjemu zase zmizí; někdy se doslova rozplynou v kosmu, jak tělo ve skafandru rozdrtí tlak. Rozlámaná časová linka diváka vede spíš labyrintem s rozbitými zrcadly než jasně osvětlenou chodbou a zesiluje zmatení. U někoho možná vyvolává nechuť a rozčarování. Nechává diváka viset v metaforickém vzduchoprázdnu, kde se nemůže identifikovat s agresivními, vyšinutými nebo asociálními postavami, ale zároveň si od nich nemůže udržet úplný odstup jako od spravedlivě potrestaných kriminálníků.

Z pohledu standardních měřítek filmového vyprávění a žánrových pravidel je High Life jednoduše „divný“ film. Kinematografie by však byla strašlivá nuda, kdyby se skládala jen ze snímků „spořádaných“.