Jak šel obr s trpaslíkem na Šlitra

O Jiřím Šlitrovi jsem v tomto nekonečném seriálu již psal, neboť se v roce 1924 narodil v Huttendorfu, čili dnešní Zálesní Lhotě, která se nachází v mém milovaném Podkrkonoší. A jak jsem nyní na výstavě Šlitr Šlitr Šlitr v bubenečské Galerii Villa Pellé zjistil, když mu byl jeden rok, přestěhovala se jeho rodina o kus dál k hranicím do Dolní Branné, což je jen kousek od naší chalupy. Výstava si ale pochopitelně všímá mnohem pozdějších let.

Po válce se Šlitr marně hlásil na AVU, pročež následně zamířil na práva, která vystudoval na přání rodičů. Bez této okolnosti by se z něj nikdy nestal zpívající doktor práv, natožpak doktor práv malující. Na začátku padesátých let se spřátelil s Miroslavem Horníčkem, který jeho Zálesní Lhotu překřtil na Pralesní a přivedl Šlitra k divadlu. Zpočátku vystupovali v estrádním triu společně s Františkem Filipovským, odrazový můstek k náročnější kultuře pro Šlitra představoval jednak vstup do Svazu československých výtvarných umělců (díky tomu mohl celý život pracovat na volné noze, zaměstnat se nenechal ani později ve zlaté éře Semaforu), a pak hlavně účast na EXPO 58 v Bruselu.

Šlitr se podílel na fenomenálním úspěchu Laterny magiky v Belgii, respektive na celém Západě varietním číslem, během kterého byla jeho živá hra na klavír doprovázena projekcí hned několika dalších Šlitrů tvořících reálnému Šlitrovi doprovodnou kapelu. Jak výstava ukazuje, právě tehdy začal amatérský muzikant a výtvarník se svou nejrozsáhlejší výtvarnou činností. V bruselských kavárnách a barech si tužkou a fixami do skicáku kreslil, co mu v Československu tak bolestně chybělo a co se od následujícího roku spolu s Jiřím Suchým snažili v Praze předvádět alespoň na jevišti jimi založeného Semaforu.

Byla to atmosféra nevázanosti, hravé sounáležitosti, bujarého veselí, zpívání a klábosení až do rána, kdy už se za denního světla nesluší vyvěšovat fangle na tingltangle. A to ani v New Yorku, kde měl Šlitr výstavu svých kreseb v roce 1966 a kde se také osobně seznámil s tehdejší ikonou karikaturní kresby Saulem Steinbergem. Také Šlitr se v karikaturách snažil o minimalistickou zkratku, přičemž dodržoval suchou zásadu svého divadelního kolegy, že humor musí být někdy tak jemný, že ho ani nepoznáte. V Pelléově vile nyní takových kreseb visí spousta; nejtrefnější jsou jeho autoportréty a podobizny nejbližších přátel a spolupracovníků: Suchého, Horníčka, Wericha, Svitáčka, Hegerové.

Když semaformánie v roce 1968 vrcholila, vyšly jeho ilustrace ve Škvoreckého Zbabělcích. Hojně zastoupené výjevy ze světových metropolí přitom ukazují, jak výjimečným kosmopolitou si Šlitr (zejména díky svému angažmá v celosvětově putovní Laterně magice) mohl dovolit v Československu být. Než sem na tancích přijeli Rusové a než následujícího roku 26. prosince v pouhých pětačtyřiceti letech tragicky zemřel na otravu kysličníkem uhelnatým, který v jeho ateliéru unikal z kamen.

Autorka výstavy Daniela Kramerová v katalogu píše, že prohlížení Šlitrových kreseb „dokáže stále spolehlivě zlepšovat náladu“. Co ji ale na výstavě Šlitr Šlitr Šlitr bohužel spolehlivě zhoršuje, je to, jak jsou kresby nainstalované. Nejspíš to byl záměr - přizpůsobit prezentaci originálů Šlitrovým časům, kdy se snažili kreslíři a karikaturisté na své výstavy dostat co nejvíc prací, přičemž moc nehleděli na konkrétní prostředí, ve kterém se jejich dílo ocitá. Ani tak ale nelze pochopit, proč jsou některé zdi Pelléovy vily prázdné, a jiné naopak přehuštěné doslova od podlahy až ke stropu.

Což by snad mohlo být příjemné pro dvouapůlmetrového obra, který by na výstavu dorazil s kamarádem trpaslíkem – vzájemně by si pak mohli vyprávět své dojmy z exponátů určených pouze pro jejich oči. Během mé návštěvy jsem se ale s takto ideální dvojicí nesetkal, čili mi nezbývá než výstavu považovat za velký instalační omyl. Nemluvě o tom, že nenahraditelné dokumenty velkého multimediálního talentu by si zasloužily lepší zarámování než podle vzoru „nejlevnější je to v IKEA a to byste se divili, kolik se toho do nich vejde“.

Opačnou cestou jdou v Galerii města Plzně, kde do konce týdne pořádají výstavu Šárka Trčková: Tajemství kruhu. Autorka se v Plzni narodila a osud jí nadělil jen o pět let víc než Jiřímu Šlitrovi: zemřela v roce 2015 krátce před svými padesátinami. Přesto i ona po sobě zanechala pozoruhodně sevřené, v jejím případě zejména grafické dílo. Kurátor Radek Wohlmuth ho představuje na dosud největší autorčině výstavě, která se soustředí na její technologické experimenty i na první pohled méně výrazné práce, o nichž kurátor trefně uvádí, že se v nich projevovala nejvýznamnější umělecká kvalita Šárky Trčkové: „Tichá, ale důrazná schopnost téměř minimalistickými prostředky sdělovat zásadní pravdy a danosti týkající se lidského života. Vždycky jí k tomu stačily jen nepatrně přetransformovaná civilnost a redukce na to nejpodstatnější.“

Trčková vystudovala AVU u Radomíra Koláře, Bedřicha Dlouhého a Dalibora Chatrného. Sama pak deset let na škole učila, když byla asistentkou Vladimíra Kokolii v ateliéru Grafika II. Jejíma rukama prošly studentské práce Patrika Hábla, Veroniky Holcové, Jána Mančušky nebo Kateřiny Šedé. Když jí po smrti připravila pražská Galerie Havelka komorní vzpomínkovou výstavu, posbírala na ni na škole anonymní ohlasy: „Šárka prý v jednom životním momentu uznala, že má daný typ talentu a přestala mít takové ty nadsazené sny o slávě, jaké mladí umělci mívají. Pro mě je právě tohle uvědomění dokladem formátu její osobnosti.“ „Šárka dokázala vytisknout i to, co na desce nebylo vidět.“ „Smysl pro redukci. Nic navíc. Vytanutí komplexního obrazu zřejmě naráz, pastelovou magickou barevnost, přesný tvar a pohyb figur.“

Také na její plzeňské výstavě není nic navíc. Je to intenzivní vhled do světa autorky, která skutečnost nazírala stejně dětskýma očima, jaké najdeme na jejích grafikách a akvarelech. Nejsou to oči ustrašené, ale zvídavé, nadšeně spekulující, co se skrývá za tamtím stromem a mýtinkou. I technologický laik ocení, jak jemně do sebe zapadají její složité soutisky, u nichž jsou navíc uměleckým dílem i použité matrice, v Plzni rovněž pověšené na zeď. Pokud jste tvorbu Šárky Trčkové nezaznamenali, po téhle výstavě budete vědět, o jaký talent jsme jejím předčasným odchodem přišli…