Trend rychlé módy zuří na plné obrátky. Fast fashion – čili koloběh laciné módy nabízené oděvními řetězci, které jsou schopné vyprodukovat nové kolekce každý měsíc – přitom představuje obrovskou ekologickou zátěž. A týká se to nejen britských zákazníků, jimž se primárně věnuje Lucy Siegle v textu pro The Guardian.
Počet ročně vyrobených oděvů je v současnosti dvojnásobný než v roce 2000. Od roku 2014 produkuje textilní průmysl 100 miliard kusů oděvu ročně - to je zhruba 14 nových věcí na sebe pro každého člověka na planetě. A pokud neprojde toto odvětví zásadní reformou a poroste dál stejným tempem, bude textilní průmysl v roce 2050 zodpovědný za čtvrtinu uhlíkového znečištění.
Odvětví je hnáno obrovskou spotřebou a touhou po novinkách. Každá třetí mladá žena v Británii považuje kus oblečení, který na sobě měla jednou či dvakrát, za „starý.“ A jen v loňském roce Britové vyvezli na skládky nebo do spaloven odpadu 300 tisíc tun oblečení.
Siegle zdůrazňuje, že zrychlení do výroby textilu vnesl v roce 1770 vynález stroje ke spřádání vláken - „spinning jenny“. Rychlejší výroba materiálu umožnila rychlejší produkci ošacení - a už na počátku 19. století si některé novinové články všímají trendu, kdy služebné žádají vyšší platy právě proto, aby si mohly dovolit nové šaty. „Chudé služebné tím nejspíš chtěly zaplnit stejnou prázdnotu ve svých životech jako my dnes,“ poznamenává Siegle.
Od té doby se celý proces zrychlil mnohonásobně a zásadní obrat přišel v devadesátých letech, kdy se v podstatě veškerá produkce textilu přesunula z Británie (ale i Spojených států) do zemí s nejhůře placenou pracovní silou. V současnosti je touto zemí Etiopie - a když byl nedávno prováděn výzkum podmínek dělníků pracujících ve zdejším komplexu ve městě Awasa, vyšlo z něj, že jim platy stačí sotva na jídlo a na dopravu.
„Pokud zde byl okamžik, kdy jsme mohli toto šílenství zastavit, bylo v návaznosti na katastrofu z 23. dubna 2013, kdy se zřítil komplex Rana Plaza v Bangladéši. Při tragédii zemřelo 1300 lidí – převážně mladých žen, které pracovaly pro západní značky. To odhalilo skutečnou cenu našeho návyku na rychlou módu,“ konstatuje Siegle a pokračuje: „Průmysl se z toho mohl poučit Zavést program reforem, které by vybavily továrny tak, aby splňovaly alespoň minimální požadavky na bezpečnost. Ani jedna ze značek se však tento systém nepokusila změnit.“
Ztraceni v metadatech. Kdo je vlastně umělec
O nesnázích fanoušků klasické hudby v době streamování píše Ben Sisario pro The New York Times. Algoritmy služeb Spotify, Apple nebo Amazon jsou totiž navržené tak, aby směřovaly posluchače k popu, a ne jinam. Skladatelé klasické hudby se tak snadno ztratí v metadatech.
Klasická hudba dlouhodobě představuje specifický segment hudebního byznysu: těší se náročné klientele, ale nevyskytují se tu žádné komerční trháky. Pokud ve Spojených státech představuje klasická hudba 2,5 procenta všech prodejů alb, co se týče streamování, je její podíl menší než jedno procento.
O změnu v současnosti usilují dvě nové streamovací společnosti zaměřené primárně právě na klasiku, Idagio a Primephonic. Prvním problémem už je způsob organizace na streamovacích platformách, který je pro vyhledávání klasické hudby mimořádně nevstřícný a zmatečný. Slouží principům zažitým v popu, který klade důraz na jména písní a interpretů. Ale stačí si do vyhledavače ve Spotify zadat slova „Mozart“ a „Requiem“ a posluchač je rázem zahlcen tucty alb, kde Mozart figuruje jako „Umělec“ – neboť Spotify nezná kategorii „Skladatel“.
„Pokud máte operu od Verdiho, kterou diriguje Herbert von Karajan a zpívá v ní Maria Callas, tak kdo je vlastně ten umělec?“ ptá se v textu řečnicky Till Janczukowicz, šéf Idagia, které sídlí v Berlíně a bylo spuštěno v roce 2015. „Tohle není krize žánru, ale krize toho, jak jsou věci zabalené,“ dodává.
To je oříšek i pro současné skladatele. Když William Britelle nahrál své nejnovější album Spiritual America, kde mu hrají Metropolis Ensemble, Brooklyn Youth Chorus a kapela Wye Oak, bylo mu řečeno, že jediný způsob, jak tyto spolupracovníky představit na streamovacích sítích, je ten, že budou uvedení u každého tracku. To by ale vypadalo nejen nepřehledně, ale i směšně. Rozhodl se tedy album zveřejnit pouze pod svým jménem.
I z těchto důvodů Idagio a Primephonic přizpůsobují vyhledávací nástroje potřebám žánru. Znalci tu mohou procházet obsáhlé seznamy Beethovenových smyčcových kvartetů s tím, že snadno dohledají verzi od konkrétního ansámblu. A Primephonic dokonce umožnuje hledání podle čísla opusu a tóniny.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
