Zemřel papež pokory a slitování

Smyslem existence katolické církve není učinit se sympatickou v očích sekulárních liberálů. To je zapotřebí mít na paměti při čtení záplavy nekrologů za papežem Františkem. Argentinský kněz a člen jezuitského řádu Jorge Mario Bergoglio zemřel na Velikonoční pondělí, když jen o několik hodin dříve ještě projížděl mezi věřícími na Svatopetrském náměstí ve Vatikánu.  

Když v únoru 2013 na tomtéž místě vystoupil před věřící poprvé v roli hlavy katolické církve, rozvířil svým neotřelým, skromným vystupováním a narážkami na potřebné změny dva tisíce let staré církve představivost a očekávání. Dnes, o dvanáct let později, katolická církev nadále nesvětí ženy, zavrhuje rozvody nebo například neoddává stejnopohlavní páry. Přesto je jiná, než jakou ji František přebíral. 

Jeho nástup do papežského úřadu byl z mnoha ohledů nečekaný. Jeho předchůdce, papež Benedikt XVI., nezemřel, ale rezignoval – zjevně v bezradnosti nad finančními i sexuálními skandály církve. František byl první jezuita, první papež z Latinské Ameriky a vlastně z amerického kontinentu vůbec. Na balkoně nad Svatopetrským náměstím se objevil v bez obvyklých honosných symbolů nového úřadu a promluvil italsky, nikoli odtažitou latinou.  

Vypadal a působil jinak, bylo v něm něco obyčejného a bylo vidět, že si na své neokázalosti zakládá. Další série gest je známá: sám si zaplatil účet v římském hostelu, kde se ubytoval před konkláve, odmítl se nastěhovat do papežské rezidence obývané jeho předchůdci, jezdil v obyčejném autě. Právě blízkost k nehonosnému životu, otevřenost a slitovnost se stala těžištěm jeho působení v úřadu.