Ze sériového vraha jsme nechtěli dělat mystického anti-hrdinu
S dokumentaristkou Liz Garbus o nové minisérii z produkce HBO
Minulý týden se čtyřiasedmdesátiletý bývalý policista Joseph James DeAngelo Jr. přiznal ke třinácti vraždám a mnoha znásilněním – na svědomí jich má podle obžaloby padesát. DeAngelo známý jako sériový vrah Golden State Killer terorizoval Kalifornii v sedmdesátých a osmdesátých letech a čtyřicet let unikal spravedlnosti. Policie ho zatkla na základě DNA v roce 2018, dva měsíce po vydání bestselleru předčasně zesnulé novinářky Michelle McNamary I’ll Be Gone In the Dark: One Woman's Obsessive Search for the Golden State Killer (Odejdu do noci: Posedlé pátrání jedné ženy po vrahovi z Golden State), v němž se autorka jako detektiv-amatér vydala po stopách tehdy neznámého pachatele, na kterého se zapomnělo. Její pátrání i samotný případ zachycuje nová minisérie I’ll Be Gone In the Dark z produkce HBO v režii renomované dokumentaristky Liz Garbus.
Jakou roli sehrála Michelle McNamara v dopadení sériového vraha, kterého přezdila ve své knize vydané dva roky po její předčasné smrti na Golden State Killer?
Udělala ze studeného – odloženého případu – případ znovu horký. Kromě těch, kteří jeho útoky přežili, jejich rodin a několika policistů, kauza mnoho lidí nezajímala. Veřejnost se o případu dozvěděla až z článku Michelle pro LA Magazín, kde ho poprvé přezdila na Golden State Killer. Spolupracovala s policií, řada policistů ji považovala za partnerku. Udržet případ naživu a v pozornosti médií je polovina bitvy a policie u případu vytrvala a byla nakonec schopná díky DNA zatknout pachatele.
Jeden ze šokujících aspektů celého případu je misogynie, sexismus a obviňování obětí v 70. letech. Jak podle vás ovlivnily vyšetřování a byl by býval pachatel dopaden dřív, kdyby tyhle předsudky vůči ženám a násilí na nich páchaném policie neměla?
Nikdy nevíme, jak by to změnilo situaci. Ale fakt, že šlo o padesát znásilnění, že v některých jurisdikcích bylo znásilnění přestupek, nikoliv násilný čin, a že policie na místě činu často situaci komentovala tak, že si alespoň vybral pěkné holky, vypovídají o tom, jak ke zločinu přistupovala a jakou mu přisuzovala důležitost. Mluvila jsem s řadou policistů, kteří byli zodpovědní, tomu případu oddaní a podobné předsudky neměli, ale rozhodně si nejde tenhle mrak vnímání znásilnění a jeho obětí a společenský kontext odmyslet. Co se znásilnění týče, ušla Amerika kus cesty, ale určitě bychom neměli přecházet, že mu znásilňování procházelo tak dlouho.
Je možné, aby se něco podobného opakovalo dnes? Aby to zločinci a násilníkovi prošlo a procházelo?
Doufám, že ne. Znásilnění je dnes těžký zločin, násilný čin, ale plno lidí stále znásilnění nenahlásí právě kvůli tomu, jak k němu a k nim přistupuje policie. Znásilnění je stále spojené se studem, stigmatem a nedůvěrou v policii. Mnozí ale s informací jdou ven, snaží se využít podpůrné systémy, které pro ně existují. V médiích nicméně stále pokračuje zostuzování, jako by to byla jejich vina, kterou by si měli nést s sebou. Nikoliv vina pachatele. To pachatelům nahrává. Technologie DNA ale od té doby poskočila obrovsky dopředu. Máme nástroje, které policie v 70. letech neměla, takže doufám, že by to bylo vyšetřené rychleji. Zároveň ale situaci ztěžuje, že jednotlivé jurisdikce mezi sebou nesdílejí informace dostatečně nebo dostatečně rychle.
Velký prostor je v dokumentu věnovaný obětem, které útoky přežily. Jak jste se s nimi spojili, jak jste je přesvědčili, aby byly součástí projektu? Muselo to pro ně být často traumatizující se k minulosti vracet.
Pomáhal mi v tomhle ohledu tým režisérů a výzkumníků, který je vyhledával a oslovoval. Prioritou pro nás bylo, aby přeživší oběti vyprávěly svůj příběh. Některé chtěly mluvit, jiné zastupovali agenti, mnoho z nich o tom nikdy předtím nemluvilo a spolupracovat s námi pro ně byl obrovský projev důvěry. Věřili, že jejich příběh nezredukujeme na tři minuty, v nichž vytáhneme to nejhorší a nejsenzačnější, co se jim stalo. Že nás zajímá doba, společnost a cesta po zločinu – jak dlouho policii trvalo vyšetřování – a to, jak se jim daří dnes. Měli jsme šest hodin, takže jsme mohli jejich příběhům dát prostor.
Co bylo na tom projektu nejvíc uspokojivé?
Pro mě jako vypravěče a režisérku byla nejvíc uspokojivá scéna, kdy se přeživší oběti sejdou a mohou se o svůj úděl podělit s těmi, které potkal podobný osud. Říct si, kde jejich příběhy začaly. Kris Pedretti, kterou Golden State Killer znásilnil, když jí bylo patnáct, její otec zakázal o tom, co se jí stalo, kdy mluvit. Teď ve dvaačtyřiceti o tom promluvila po smrti rodičů poprvé. To bylo osvobozující.
V dokumentu se krátce mluví o tom, jak je plno pořadů o skutečných zločinech senzacechtivých, jak se na zločinu přiživují, vytěžují tragédii komerčně. Se štábem jste se ocitli i na CrimeConu, který spadá svým způsobem do toho, co jste nazvala „Disneyfikace“ bolesti. Jak se lišil přístup Michelle McNamara a jak jste se tomuhle úskalí parazitování na bolesti vyhýbali vy?
Jakékoliv vyprávění může vykořisťovat to, o čem vypráví, pokud vyprávění zredukujete na jeho nejvíce senzační prvky. Inspirovalo nás, jak citlivě Michelle k případu a tématu přistupovala. Jednou z cest bylo dát právě do středu pozornosti pohled obětí a nedělat z toho příběh jakéhosi mystického anti-hrdiny, figury mocného sériového vraha. V našem příběhu byl téměř zbavený svojí moci, hlavní slovo dostávají ženy, které znásilnil.
V současnosti se hodně debatuje o tom, jak americké filmy a televize zobrazují policii. Váš dokument vznikl ještě před touto intenzivní debatou i před současnými demonstracemi po vraždě Afroameričana George Floyda z rukou policisty Dereka Chauvina, která vyvolala i tlak na reformu policie. Jak takové snahy vnímáte?
Dlouhá léta jsem strávila natáčením filmů z prostředí justice a vyšetřování zločinů. Vždycky mě zajímala nespravedlnost.. Tenhle případ je ale natolik výjimečný a vzácný, že vlastně do té debaty nespadá. Policie většinou řeší nenásilné zločiny – pokud si vezmeme třeba newyorskou policii, pak násilné zločiny představují 4% ze všech případů, 96% jiný typ zločinu vztahující se například k chudobě, psychickým problémům nebo drogové závislosti. Právě o téhle velké skupině se bavíme v souvislosti s reformou policie. Jako společnost nás zajímá, jak je řeší a jestli to dělá správně.
Jak důležití jsou detektivové amatéři a internetoví slídilové pro vyšetřování odložených případů a věděla jste o téhle svérázné a početné komunitě před tím, než jste začala natáčet?
Moc ne. Viděla jsem několik dokumentů, které ukazovaly práci detektivů-amatérů. The Keepers ukazuje, jak pozitivní roli ve vyšetřování sehrály. Co se týká Michelle, spolupráce s policií byla důležitou součástí jejího přístupu. Byli ve spojení, dělili se o informace i o zdroje. Michelle například našla na ebay manžetové knoflíčky s monogramem, které se zdály být identické s těmi, jež pachatel ukradl na místě jednoho činu. Policie si od ní tuhle stopu nadšeně vzala a vydala se po ní. Pokud se tedy amatérským detektivům podaří navázat úzký vztah s policií, může se vyvinout smysluplná spolupráce. Amatéři jsou také zběhlí v používání technologií a internetových nástrojů, které třeba policie využívat neumí.
Natočila jste na Oscara nominovaný dokument What Happened, Miss Simone? o životě americké zpěvačky Niny Simone, z níž se stala v 60. letech aktivistka za práva černých obyvatel Ameriky. Jak vnímáte současné protesty Black Lives Matter a celkovou situaci ve vztahu k rasismu v americké společnosti?
Do protestů jsme se zapojila. Právě dnes mi pod okny v Brooklynu probíhá další demonstrace a já doufám, že to není demonstrace poslední. Občané, kteří natáčejí policejní brutalitu nebo vraždy, mění narativ. Věci, které dřív existovaly v temnotách, se dostávají na denní světlo. Myšlenky, které byly považované za okrajové, jako skutečně vážně míněná reforma policie, získávají mainstreamovou pozornost. Někdy si země musí projít hroznými časy, kterými aktuálně procházíme, aby se nahromadila potřebná pozitivní energie na změnu.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].