Kdo nahradí tradiční levici

Na podzim může v Česku nastat situace, kdy z vysoké politiky poprvé po třiceti letech zcela zmizí síly, které se definují jako levicové. Řeč je samozřejmě o sociálních demokratech a komunistech, kteří se ve voličských průzkumech potácejí kolem pětiprocentní hranice a stále častěji i pod ní. V nejnovějším průzkumu, který minulou neděli zveřejnila agentura Kantar, by ČSSD volily čtyři, KSČM pak pět procent lidí.

Odcházení obou tradičních levicových stran probíhá už nějakou dobu: ČSSD, která ještě před osmi lety zdejší scéně dominovala, před dvěma lety kvůli slabým volebním výsledkům vypadla z europarlamentu a loni na podzim pak utrpěla drtivou porážku také v krajských a senátních volbách. Nejstarší česká strana se v celkem pěti krajích se nedostala do zastupitelstva a počet jejích senátorů se zmenšil na tři, kvůli čemuž se musel senátorský klub ČSSD dokonce nouzově sloučit s hnutím ANO. Mělo to svoji symboliku, protože právě k ANO sociálnědemokratičtí voliči nejčastěji odcházeli.

Komunisté, kteří si nyní připomínají sto let od svého vzniku, rovněž nemají důvod k oslavě – strana, které ještě na začátku tisíciletí dala svůj hlas skoro pětina voličů, úplně zmizela z horní komory, vypadla z několika krajských rad a potíže má i ve svých tradičních baštách v chudém pohraničí.  Její voliči vymírají, nové strana nezískává anebo volí spíše ANO a SPD. A právě projekty Andreje Babiše a Tomia Okamury hrají v příběhu české levice a související proměně české politiky hlavní roli.

Hnutí ANO a SPD dokázaly voliče oběma levicovým stranám odlákat voliče na promyšlené marketingové postupy, protiimigrantskou rétoriku, ale také na větší energii, neokoukanost a nezatíženost skandály minulosti. Definitivní odchod tradiční levice z parlamentu by mohl tento trend ještě posílit a vyvolat další nejistotu a nestabilitu. Dělení na levici a pravici se totiž sice v posledních letech vytrácí. Ale touha voličů po typicky levicových opatřeních, jako jsou růst důchodů, vyšší mzdy státních zaměstnanců nebo podpora rodin přitom z politiky nezmizí - a je otázka, kdo je obslouží. „Mám z toho velkou obavu, protože není jasné, kdo a jakým způsobem ta sociální témata převezme. Může se o to pokusit populistické hnutí ANO s problematickým miliardářem v čele, které to dělalo doteď, ale taky nacionalistická SPD,“ potvrzuje tuto možnost politolog Jan Rovný z pařížské univerzity Sciences Po.

Chybí tu i moderní a demokratická levicová strana, která by to mohla udělat a zároveň nabízet nová levicová témata. V poslední době často zmiňovanou variantu, že se touto „kulturně levicovou“ silou stanou Piráti, nepovažuje Rovný za příliš pravděpodobnou. A je to právě příběh pádu obou tradičních zástupců levicového směru, který podle politologa dobře ilustruje proměnu domácí scény i zdejších voličských akcentů.

Osvědčené postupy

Svědkem sestupu ČSSD z někdejších výšin byl i Tomáš Petříček, donedávna ministr zahraničí a dnes už jen řadový sociální demokrat. Když v roce 2002 coby dvacetiletý student politologie přinesl do Lidového domu přihlášku do Mladých sociálních demokratů, strana vedená Vladimírem Špidlou tehdy s třicetiprocentní podporou kralovala politickému poli, na jehož opačném konci byla pravicová ODS. Mladého studenta prý tehdy lákala stranou nabízená vize spravedlivější společnosti, v níž člověk není předurčen tím, zda se narodí bohatý či chudý, ale velmi ho oslovovala i představa komunity lidí, kteří se nehoní jen za ziskem. „Jak se nám to dařilo naplňovat v realitě, to je samozřejmě věc druhá,“ říká dnes exministr.

Jak je možné, že strana od té doby spadla ze třiceti procent na tři? „To není jeden důvod. Byly tam samozřejmě korupční kauzy, kterými si tu prošla každá strana. Poškozovaly nás i vnitřní spory a neschopnost vyjádřit, co chce v dnešní době sociální demokracie vlastně vůbec nabízet. Ve chvíli, kdy se celá společnost mění, ČSSD ustrnula v minulosti,“ říká Petříček. Onou proměnou společnosti myslí především nástup internetu a umělé inteligence, což je podle něho změna srovnatelná s průmyslovou revolucí. Za stejně velkou výzvu považuje i globální klimatickou změnu: aby lidstvo planetě přežilo, musí přeměnit svoji energetiku, dopravu i spotřebitelské návyky.

„Obě revoluce vytvářejí ve společnosti nerovnosti a sociální demokracie je tu od toho, aby je tlumila,“ říká Petříček. „Se změnami klimatu budou některé potraviny dražší, což více dopadne na sociálně slabší. Po zavření uhelných dolů nebo nástupu robotů bude potřeba najít mnoha lidem novou práci. Nedostupnost internetu v chudších rodinách prohloubí propasti ve vzdělání. Digitální platformy jako Airbnb vedou k růstu nájmů ve městech, které si mladá generace nemůže dovolit,“ vyjmenovává Petříček problémy, s nimiž je potřeba se vypořádat.

V zemích jako Finsko nebo Portugalsko podle Petříčka sociální demokraté tato nová témata dokázali uchopit a díky tomu si udrželi politický vliv. V české sociální demokracii se podle Petříčka o těchto věcech sice vede debata mezi pokrokovějším a konzervativnějším křídlem, zastánci osvědčených postupů ale mají navrch. Podle něho je to dlouhodobý stav panující od 90. let, který ve straně nastavil její tehdejší lídr Miloš Zeman. Jeho vize sociálnědemokratické politiky navzdory proklamacím o skandinávském modelu nikdy příliš moderní nebyla a zahrnovala zejména podporu zaměstnanosti skrze investiční pobídky pro automobilky či různé montovny a setrvání u těžby uhlí. O transformaci průmyslového Česka na znalostní ekonomiku se Zeman nikdy nepokoušel a ekologické iniciativy rád zesměšňoval svými pověstnými bonmoty.

Ve straně vždy existovaly pokrokovější proudy, které v různých dobách zosobňovala dlouholetá ministryně školství Petra Buzková nebo někdejší premiéři Vladimír Špidla a Bohuslav Sobotka, ale podle Petříčka byla vždy snaha, aby program strany odrážel názory členské základny, jež byla spíše konzervativní. „Ta progresivní část se sice někdy dostala do vedení a byla hodně vidět v debatách, ale v členské základně převažuje spíše konzervativní pohled na politiku. A jelikož je ČSSD demokratická strana, vždy byla snaha, aby se oba proudy v programu našly. Možná to vedlo k tomu, že výsledný kompromis neobsahoval témata, která rezonují u mladších,“ říká Petříček.

Jako příklad z doby svého působení uvádí postoj ke globální klimatické změně. Ve straně podle něho existují lidé navrhující radikální přechod na bezuhlíkovou ekonomiku, ale jsou ve výrazné menšině. „Snaha bojovat s klimatickou změnou pak končí kompromisem, kdy se do programu dostanou dílčí opatření jako je boj proti suchu nebo kůrovci,“ popisuje exministr. Podobný případ je podle něho i snaha o digitalizaci Česka nebo nedostupnost bydlení, v nichž strana zaspala. „Místo nás na těchto tématech vyrostli Piráti, kteří mladší voliče žijící ve městech dokázali oslovit. Tihle lidé přitom dnes mohli volit ČSSD,“ myslí si Petříček.

Politolog Lukáš Jelínek, který byl dlouholetým členem stranického think-tanku Masarykova demokratická akademie, zase vzpomíná, že se často překládaly do češtiny programy různých sociálnědemokratických stran ze západní Evropy, vedení však tyto recepty nikdy neuvedlo do praxe. Podle Jelínka ve straně vždy chyběli a stále chybí moderní sociální demokraté evropského střihu, kteří by byli výraznými osobnostmi a zároveň by v progresivních otázkách působili autenticky. Takovými lidmi by se podle něho mohli stát například rektorka Mendelovy univerzity, ekonomka Danuše Nerudová, nebo odborový předák Josef Středula - pokud by ovšem měli zájem o vstup do politiky.

Prodávat témata

Sázka na osvědčené postupy sociálním demokratům dokázala ještě v roce 2013 vyhrát volby, možná ještě více jí k tomu však pomohl odpor veřejnosti vůči pravicové vládě Petra Nečase, která během finanční krize prosadila nepopulární rozpočtové škrty a jejíž předčasný konec vyvolala bizarní aféra se zneužíváním tajných služeb milenkou premiéra. Vlna nespokojenosti s pravicovými stranami ODS a TOP 09 však tehdy nevynesla nahoru jen ČSSD, ale také miliardáře Andreje Babiše a jeho hnutí ANO. Nový politický hráč se vzpíral zařazení do tradičních škatulek levice či pravice: jak říkal, hlavním motivem jeho politického angažmá je boj proti korupci všech zavedených stran bez rozdílu.

Babiš byl před listopadem referent zajišťující pro komunistickou vládu nákup fosfátů v africkém Maroku a pohádkově zbohatl během privatizace řízené právě oněmi „zkorumpovanými stranami“, takže v jeho politickém nástupu byla jistá ironie. Nicméně u voličů získal body mimo jiné tím, že sliboval dát zemi k dispozici své schopnosti bohatého, a tudíž jistě i úspěšného podnikatele. „A témata jako boj s korupcí nebo manažerská kompetentnost, se kterými se prosadil, nejsou levicová nebo pravicová, těží spíše z obecné nespokojenosti s řízením státu,“ říká politolog Lubomír Kopeček z Masarykovy univerzity v Brně.

Ačkoli se hnutí ANO stavělo mimo tradiční dělení, ve volbách v roce 2013 přitáhlo hlavně voliče pravice nespokojené s korupčními kauzami „svých stran“. „Když se podíváme na výsledky tehdejších voleb, tak ANO vyluxovalo voliče ODS,“ říká Kopeček. Jak takové „luxování“ probíhalo, ilustruje třeba příběh Aleny Herzánové z Hustopečí u Břeclavi, která dnes patří mezi fanoušky facebookového profilu Andreje Babiše.

Herzánová pracovala jako účetní ve strojírenské firmě Agrotec, která patří do Babišova impéria Agrofert. „Před volbami pan Babiš přijel k nám do fabriky a slíbil, že dá republiku do pořádku. Říkal, že nemá zapotřebí jít do politiky, ale dělá to proto, aby se nemusel stydět před svými vnoučaty,“ vzpomíná. Bývalá účetní, která je dnes už v důchodu, po roce 1989 vždy volila ODS, protože prý věřila, že pod jejím vedením se dostaneme na úroveň Západu. „Západ jsme nedohnali, všechny české firmy politici akorát rozprodali. Takže jsem dala hlas ANO,“ říká žena, která sama sebe nepovažuje za ani levicovou, ani pravicovou voličku.

Po volebním úspěchu se ziskem 18,7 procenta a vstupu do vlády ČSSD vedené Bohuslavem Sobotkou získal Andrej Babiš coby sice menší, leč kromě komunistů jediný možný, a tudíž klíčový koaliční partner důležité ministerstvo financí. Během té doby zažívalo Česko mohutný ekonomický růst a Sobotkova vláda to využila ke zvedání důchodů a mezd státních zaměstnanců. Babiš byl coby ministr financí vystupující v převleku nepolitického manažera nejdřív ze spořivých důvodů proti, ale potom otočil a růst důchodů i mezd naopak vydával za svoji zásluhu.

„Babiš vždy uměl prodávat témata. Největší projekt Sobotkovy vlády bylo EET, tedy boj proti podvodům s daněmi, a Babiš si ho dokázal zcela přivlastnit. Stejně tak dokázal přesvědčit seniory, že to byl on, kdo prosadil růst důchodů,“ říká Kopeček. Podle politologa to Babiš dokázal díky dobrému marketingu: uměl své úspěchy sdílet s voliči přes sociální sítě a také přes celostátní deníky MF Dnes a Lidové noviny, koupené v době jeho vstupu na politickou scénu.

„Neměli jsme nechávat Babišovi post ministra financí, to byla chyba,“ otáčí se zpátky exministr Petříček. „Ačkoli růst důchodů navrhla ministryně Michaela Marksová, Babiš vždycky chytře řekl, že to on našel peníze v rozpočtu a dokázal věci zařídit,“ vzpomíná. Podle Kopečka měl Babiš oproti vládní straně i další výhody: zatímco v ČSSD se mezi sebou hádal tábor příznivců premiéra Sobotky a prezidenta Miloše Zemana zastupovaný hlavně Michalem Haškem a protivníci na sebe vytahovali skandály z minulosti, Babiš byl neokoukaný, působil dojmem, že o všem rozhoduje  sám, a neustále se chlubil výsledky své práce.

Jedním z lidí, které si Babiš takto získal, je řidič kamionu Libor Ošlejšek ze Šumperka. Sám sebe řadí „lehce nalevo“ a dříve volil ODS, pak ČSSD a nakonec si ho získalo hnutí ANO. Sociální demokracie ho zklamala tím, že z jeho pohledu umožnila vytunelování ostravské firmy OKD. Babiš je naopak podle něho schopný manažer, který nekouká na ideologii, ale na výsledky. „Ekonomika v Česku výrazně stoupla, lidé si celkově polepšili, nejen bohatí podnikatelé, a na tom má hlavní zásluhu pan Babiš,“ říká řidič, podle kterého se díky ANO začaly také více opravovat silnice, po kterých jako řidič denně jezdí.

Nové dělení

V době Sobotkovy vlády se současně se objevilo nové téma, které zatřáslo politickou scénou. V létě 2015 se v Evropě vzedmula migrační krize, během níž se do Evropy vydal přes milion uprchlíků z válkou zmítané Sýrie, Afghánistánu a dalších zemí. Zatímco Babiš přijetí uprchlíků odmítal a stavěl se do role obránce Česka před kvótami EU, ČSSD byla rozpolcená. Na jedné straně byl ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier, který říkal, že Česko může alespoň pár tisíc prchajících lidí přijmout, na druhé ministr vnitra Milan Chovanec vyzývající občany k nákupu zbraní a slibující ochránit zemi před nebezpečím byť jediného „migranta“.

Oficiální postoj ČSSD v uprchlické krizi dlouho chyběl a strana působila nejednotně. „Sociální demokraté nemohli ze dne na den opustit humanistické hodnoty, když předtím sto let svým voličům hlásali internacionální jednotu lidí bez ohledu na národnost. Zároveň nemohli hned naskočit na liberální vlnu a uprchlíky vítat, protože by nebyli zajedno se svými spíše konzervativními voliči. Výsledkem bylo váhání, které stranu rozřízlo a ČSSD přišla jak o liberální voliče, tak o ty konzervativní, kteří souzněli spíše s postojem Babiše,“ říká politolog Rovný. Uprchlické téma sice od té doby z politických debat vymizelo, ale na sociálních sítích a mezi voliči dál žije a funguje jako referenční bod, podle něhož se voliči rozhodují.

Třeba pražská důchodkyně Karolina Schreierová vždy volila ČSSD, protože jí strana přišla nejméně konfliktní a nejvíc „pro lidi“, ale dnes je i jejím favoritem Babiš. Líbí se jí, že zvedl důchody, oceňuje ale také, že brání příchodu uprchlíků do Česka. „S migrací stoupne kriminalita, to mě nejvíc tíží a děla mi to starosti. Ale pokud bude pan Babiš ve vládě, bude to dobré,“ říká Schreierová. Obecně prý proti cizincům nic nemá, sama učí děti Vietnamců česky, ale obavy jí dělají muslimové. „U islámu je to horší. Známí z Německa mi posílali časopis Spiegel a tam jsem se vždy dočetla, co muslimští  migranti dokáží,“ vysvětluje své obavy důchodkyně.

Hlavně kvůli vstřícnému postoji k migrantům by Karolina Schreierová nikdy nevolila Piráty. Přemýšlela prý o volbě protiimigrantské SPD, nelíbí se jí však agresivní styl Tomia Okamury. Kauzy Andreje Babiše, jeho střet zájmů potvrzený Evropskou komisí, ji nechávají v klidu. „Panu premiérovi nic nedokázali, snaží se ho jen očernit,“ říká žena, která patří mezi obvyklé diskutující na facebookovém profilu Andreje Babiše.

V posledních sněmovních volbách v roce 2017 pak ČSSD spadla z dvaceti procent na sedm a stala se malou stranou, zatímco Babiš triumfoval s bezmála třiceti procenty hlasů. Podle dat společnosti Kantar tehdy odešlo 40 procent bývalých voličů ČSSD k hnutí ANO, které přitáhlo také řadu bývalých komunistických voličů. „Pokud bychom soudili podle elektorátu, je miliardářský projekt ANO od voleb 2017 hlavní levicovou stranou,“ říká politolog Jakub Lysek z Univerzity Palackého v Olomouci.

Kromě Babiše měly tyto volby i další, méně nápadné vítěze – do sněmovny se poprvé dostali liberální, moderně a ekologicky smýšlející Piráti, uspěla také nacionalistická a xenofobní strana SPD. Podle politologa Rovného volby 2017 ukázaly, že se v Česku zásadně změnila politická soutěž. „Důležitější než dělení podle přístupu k socioekonomickým otázkám se pro voliče stala tzv. kulturní témata, jako je postoj k migraci, ke globalizaci, k hlubší evropské integraci či ke změnám klimatu,“ říká Rovný.

Úplně na začátku

V tomto novém dělení k sobě najednou měly blízko protiimigrantské, nacionálně zaměřené strany KSČM a SPD - přičemž ani hnutí ANO a konzervativní část ČSSD od nich nebyly až tak daleko, ačkoli ekonomické programy všech těchto stran se liší. Vstřícný postoj k uprchlíkům, Evropské unii, ekologii nebo stejnopohlavním sňatkům zase svedl do jednoho proudu voliče Pirátů, hnutí STAN a částečně i TOP 09. Podle Rovného otevřenost ke jmenovaným otázkám dnes v evropském kontextu definuje takzvanou kulturní levici, ke které se hlásí spíše mladší, vzdělanější lidé žijící ve městech. „Mění se vnímání toho, co se považuje za levici,“ říká Rovný.

Piráti, STAN i TOP 09 podle Rovného z ekonomického hlediska vyznávají středovou, v případě TOP 09 pak pravicovou politiku, přesto řada bývalých voličů sociální demokracie k těmto stranám odešla právě kvůli postojům v kulturních otázkách. Pro tyto voliče se ČSSD stala nevolitelnou kvůli spolupráci s Babišem, vadil jim i váhavý postoj některých sociálních demokratů k uprchlíkům nebo malý zájem o ekologii nebo problémy s nedostatkem bydlení.

Například novinářka Apolena Rychlíková ze serveru A2larm, která se hlásí k levicovým postojům, prý tuto změnu pozorovala ve svém okolí. „Hodně lidí kolem mě se přelilo od ČSSD k Pirátům právě kvůli těm kulturním postojům, ačkoli já Piráty nevnímám jako levici. Moderní levicová strana, která by skloubila levicové ekonomické i kulturní postoje, tady chybí. Takovou stranou by se možná v budoucnu mohla stát některá ze tří malých, nedávno vzniklých levicových stran Budoucnost, Levice nebo Idealisté; zatím jsou ale úplně na začátku,“ říká.

Babiš sice v roce 2017 vyhrál volby, ale demokratické strany s ním odmítaly jít do koalice kvůli trestnímu stíhání v kauze Čapí hnízdo. Voličsky zruinovaná ČSSD však nakonec na nabídku kývla s vysvětlením, že chce zabránit vládě ANO a extremistických stran KSČM a SPD. Vznikla dvojčlenná koalice, která funguje dodnes, a preference sociálních demokratů od té doby padají pořád dál. Ministr Petříček se na dubnovém volebním sjezdu ČSSD pokusil propad v preferencích zastavit a spolustraníkům nabídl otevření strany liberálnějším voličům: sliboval volební spolupráci se stranou Zelených a dalšími malými levicovými uskupeními, která by ve volbách mohla přidat několik důležitých procent.

Sociální demokraté si ale do čela opět zvolili Jana Hamáčka, který naopak slíbil zaměřit se na socioekonomická témata zdejší tradiční levice a na voliče toužící spíš po tom, aby je někdo bránil před nebezpečím světa, než otvíral možnosti rozvoje. „Jsou to lidé, kteří pracují, to znamená zaměstnanci, kteří mají rodiny s dětmi, dále senioři a silnou skupinou jsou i matky-samoživitelky,“ vysvětluje pro Respekt Hamáček, koho myslí tradičními voliči, na něž chce cílit.

Za tyto lidi prý ČSSD ve vládě bojuje, zařídila pro ně růst důchodů a platů, během koronavirové pandemie prosadila programy jako antivirus, kurzarbeit či odložené výživné, které je ochránily před pádem do chudoby a nezaměstnanosti. Sociologické průzkumy nicméně ukazují, že lidé si zmíněná opatření nespojují s ČSSD, ale opět s vládnoucím hnutím ANO a především s premiérem Babišem. „Máme pět měsíců, abychom voliče přesvědčili, že jsou to naše zásluhy,“ říká na to Hamáček.

Jeho plán, jak stranu zachránit před volebním debaklem, nicméně nejspíš nekončí u zařízení sociálních jistot pro pracujícího českého člověka. Petříček byl dva dny po sjezdu odvolán z funkce ministra, na Hamáčkovo vnitro byl naopak coby náměstek povolán zastánce zemanovského a proruského křídla strany Michal Hašek. Novináři serveru Seznam poté přinesli informaci, podle které Hamáček po svém zvolení plánoval letět do Moskvy, kde chtěl uzavřít s tamní vládou obchod, jenž ho měl v očích voličů ukázat jako silného lídra.

Podle Seznamu chtěl Rusům nabídnout, že když Prahu nechají zorganizovat summit ruského prezidenta Vladimira Putina s jeho americkým protějškem Joem Bidenem a navrch přidají milion dávek vakcíny Sputnik, Česko na oplátku ututlá výbuch muničního skladu ve Vrběticích provedený ruskou tajnou službou. Nejzásadnější část zjištění, tedy že chtěl Hamáček zatajovat informace o ruském útoku, se nepotvrdila, ale cestu do Moskvy za získáním Sputniků a summitu Hamáček podle všeho plánoval. Svěřil se s tím svému stranickému kolegovi Martinovi Netolickému. Hamáček však stále tvrdí, že celá věc s cestou do Moskvy byla jen zastírací manévr před zveřejněním vrbětické kauzy a ve skutečnosti ji nikdy neplánoval. Výpovědi svědků ale svědčí o opaku.

„Hamáček si před sjezdem spočítal, že liberálních ostrůvků v ČSSD už moc nezbylo, a tak stranu posunul konzervativním směrem k voličům Miloše Zemana. Vsadil na to, že odlákat pár voličů hnutí ANO či SPD bude snazší než je vzít Pirátům nebo STAN,“ hodnotí celkový posun v ČSSD Jelínek. Podle něho to v říjnu může stačit k zisku pěti procent, ale dlouhodobě je jedinou šance strany na záchranu otevření se liberálnějším proudům, jako to dělají sociální demokraté v západní Evropě. Podle Jelínka by straně mohly paradoxně „pomoci“ případné ekonomické obtíže následující po pandemii koronaviru, protože podobná krizová období se straně vždy získávala voliče. Podle politologa Rovného jsou však liberální i konzervativní pozice obsazené a ČSSD se do sněmovny nedostane. „Nevidím pro tu stranu prostor,“ říká Rovný.

Hlavně přísně

Jestliže v ČSSD spolu soupeřily liberální a konzervativní křídlo, KSČM působí alespoň navenek dojmem ideově jednotné fronty. V čele strany, která přežila pád minulého režimu a dokázala se přizpůsobit tomu novému, sedí lidé nostalgicky se obracející k období před rokem 1989, kritizující kapitalistický Západ a vzhlížející k Rusku – byť dnes už ne sovětskému, nýbrž autoritářskému státnímu zřízení vedenému skupinou oligarchů. „Nevím, jestli je vůbec možné tu stranu považovat za levicovou. Její socioekonomický program sice levicový je, jinak jde ale o nacionalistickou, antiimigrační a velmi konzervativní stranu,“ říká politolog Rovný.

Komunisté posledních třicet let fungovali jako tzv. protestní a antisystémová strana, což znamenalo, že kromě stárnoucích a postupně vymírajících nostalgických voličů přitahovali lidi naštvané na politiku a požadující hluboké ekonomické změny. Na ty však nikdy nedošlo, protože všechny polistopadové vlády s výjimkou té aktuální odmítaly s komunisty otevřeně spolupracovat, a strana tak byla v izolaci. Třicetiletý pobyt v opozici komunistům dlouho stačil k pohodlnému přežívání, ale když se na protiimigrační vlně vynořil Tomio Okamura se svými politickými projekty, hodně tzv. protestních voličů odešlo od KSČM k ještě radikálnějšímu extrému.

V minulých parlamentních volbách komunisté spadli z 15 na 7 procent a podle agentury Kantar odešlo nejvíce voličů k ANO a SPD. Navzdory volebním propadům si komunisté na dubnové schůzi ústředního výboru v Nymburce ponechali v čele Vojtěcha Filipa, který stranu vede už 16 let a je nejdéle sloužícím předsedou v české politice. Podle politologů je strana nejspíš odsouzena k zániku, protože ji volí už jen stárnoucí jádro příznivců a noví nepřicházejí. „Ta strana je zapouzdřená, její členstvo tvoří nostalgici po minulém režimu. Není tam ambice udělat ze sebe reformovanou levicovou stranu, jako je třeba Levice v Německu,“ říká Lukáš Linek ze Sociologického ústavu Akademie věd.

Přesto jsou i mezi komunisty lidé, kteří mají ambice stranu oživit. Patří mezi ně i poslankyně Hana Aulická-Jírovcová, která coby čerstvá čtyřicátnice patří mezi mladé naděje strany. „Lidé, kteří nás dříve volili, nám říkají, že teď volí Babiše, protože zařídil vyšší důchody, anebo Okamuru, protože my jsme málo radikální,“ říká světlovlasá žena v elegantním kostýmku působící na schůzi v nymburském kulturním domě mezi starými členy už na první pohled nápadně. Lidé podle ní odcházejí k SPD kvůli výrazně hlasitějšímu odporu k uprchlíkům, než má KSČM, která je přitom rovněž tvrdě proti jejich přijímání. Komunistům prý také výrazně uškodilo, že donedávna tolerovali vládu miliardáře Andreje Babiše. „Během uplynulého roku mi také lidé psali maily, že jim vadí, že podporujeme vládní lockdowny a že už toho mají dost,“ dodává poslankyně.

Rodačka z Mostu si prý uvědomuje, že KSČM pro většinu lidí představuje stranu, která se ohlíží do minulosti a novou vizi nenabízí, proto chce na podzim kandidovat na předsedkyni a zkusit to změnit. „Lidi už nezajímá věčné ohlížení do historie, nepožadují revoluci a návrat ke starým pořádkům, už nechtějí slyšet, jestli jste levice, nebo pravice. Chtějí vidět, co pro ně děláte, ocení konkrétní práci,“ říká Aulická-Jírovcová. Pro bývalou ekonomku z mostecké nemocnice, která do strany vstoupila v roce 2001, konkrétní práce znamená hlavně působení v sociální oblasti.

Její hlavní téma je aktuálně boj za zachování kojeneckých ústavů, které pečují o děti do tří let, jimž chybí rodinné zázemí.  Česko je přitom poslední zemí v EU, kde podobná zařízení fungují - a ostatní státy nás za to opakovaně kritizují, protože pobyt v takovém zařízení poškozuje emoční i psychický rozvoj dítěte. Všude jinde se o takto malé děti starají profesionální pěstouni z řad veřejnosti. Aulická-Jírovcová ale tvrdí, že v ústavech je dětem poskytována dobrá péče a tlak na jejich zavření označuje za populismus, protože kvalitních pěstounů je podle ní nedostatek. Ten by šlo vyřešit zvýšením jejich podpory, neboť takových dětí jsou asi tři stovky, Aulická si nicméně stojí za tím, že ústavy jsou dobré.

Dalším z opatření, které poslankyně hájí, je zpřísnění poskytování dávek v hmotné nouzi pro sociálně slabé, kteří je podle ní často zneužívají. Podporuje návrh ODS, podle kterého má být část dávek odebrána v případě, že příjemce opakovaně poruší zákon nebo jeho děti nechodí do školy. Jak jde odebírání dávek těm nejchudším dohromady s bojem za sociálně slabé, které komunisté dříve hájili? A je tohle vize politiky, kterou jde vůbec ještě označit za levicovou? „Občas mi vytýkají, že moje návrhy nejsou komunistické, ale tyhle věci nejde brát ideologicky. Lidé tady v Mostě vidí, že někteří lidé ty dávky zneužívají, nelíbí se jim, že se z jejich okolí stává ghetto a stát to ještě podporuje penězi z jejich daní,“ říká rezolutně poslankyně.

Budoucnost levice

Pokud tedy ČSSD i KSČM v říjnu vypadnou ze sněmovny, bude jejich levicový hlas chybět? A kdo ho případně nahradí? Podle politologa Rovného je pravděpodobné, že v takovém případě sociální jistoty, jako je růst důchodů či platů, bude v kombinaci s odmítáním migrace a „zelených“ opatření dál nabízet hnutí ANO, které je nyní z hlediska voličů levicovou stranou – byť se tato populistická strana často chová pravicově, jako když spolu s ODS a SPD prosadila snížení daní z příjmu a veřejné rozpočty tím připravila o desítky miliard ročně.

Podle politologa je ale možná i varianta, že se vzniklý prostor na levici se pokusí zaplnit nacionalistická SPD. „Podobným způsobem to dělá nacionalistka Marine Le Pen ve Francii, která láká chudší voliče na rodinnou politiku, podporu bydlení a současně na boj proti migraci a islamismu,“ říká Rovný. „Jak levicové strany upadají a mizí, vezme tahle témata radikální pravice způsobem, který není zase tolik odlišný od národních socialistů ve 30. letech,“ popisuje politolog.

Kulturně levicové strany jako momentálně nastupující dominantní tandem Piráti - STAN podle Rovného tento problém podceňují a chudším, méně vzdělaným a marginalizovaným voličům na periferii zatím nenabídly příliš velký důkaz o tom, že se o ně skutečně zajímají. „Je tu velká část společnosti, která řeší, že je 25. den v měsíci, výplata není a děti mají hlad. To Piráti myslím úplně nechápou, nebo to nevidím v jejich programu. SPD také neví, co s tím -  ale Le Pen tohle dobře umí využít. Její poslední její program pro komunální volby byl jasně levicový,“ vysvětluje Rovný.

Piráti podle něj nejspíše nebudou novou levicovou stranou v tradičním socioekonomickém smyslu, ale spíše v ekologických, společenských a kulturních otázkách, kde jsou velmi podobní například německým Zeleným. Strana zatím neukázala aktuální volební program. Ten dlouhodobý, který je  dostupný na webu strany, je v socioekonomických otázkách velmi vágní. Lze z něho vyčíst levicové prvky, jako třeba požadavek referenda o zavedení všeobecného nepodmíněného příjmu, zároveň jsou v něm spíše pravicové návrhy na snižování některých daní, jako třeba zdanění práce.

Piráti sice v posledních týdnech avizovali, že bez zvyšování daní nebude možné pokrýt rozpočtovou díru způsobenou pandemií koronaviru, ale zároveň je velmi pravděpodobná jejich povolební koalice s pravicovou ODS, která jakékoli zvyšování daní odmítá. Podle Rovného se tedy nejspíš ukáže až po volbách, jakou stranou Piráti doopravdy jsou. „Reálná možnost, že Piráti půjdou do vlády s ODS, by výrazně levicovou ekonomickou politiku vylučovalo,“ míní politolog.

A dodává, že i sami pirátští voliči se řadí nejčastěji ke středu a spíše k pravici - což potvrzuje i průzkum Medianu, podle kterého se 35 procent z nich hlásí k pravici a jen 19 k levici, zbytek pak ke středu. Operovat s tímto sebezařazením je nicméně podle Rovného složité: v českém kontextu se lidé celkově neradi hlásí k levici kvůli spojení tohoto pojmu s obdobím komunismu, ačkoli přitom vyznávají sociálně spravedlivější recepty.

To potvrzuje i sociolog Lukáš Linek, podle kterého jsou Češi v mnoha socioekonomických otázkách většinově rovnostářští. V nedávno vydané knize Sociální stát, nerovnosti, politika si například všímá, že většina veřejnosti dlouhodobě podporuje například zavedení progresivního zdanění, kdy bohatí lidé platí vyšší daně, což je v tradičním dělení typicky levicové opatření. Linek zjistil, že v rozmezí let 1996 až 2016 byla podpora progresivního zdanění trvale nadpoloviční a pohybovala se mezi 59 a 78 procenty.

Podle novinářky Rychlíkové by odchod levice vychýlil zdejší politickou scénu doprava, a věří proto v udržení sociální demokracie v parlamentu, byť s výše uvedenými výhradami. Pokud by ČSSD přesto na podzim vypadla, mohla by to podle ní nicméně být příležitost pro obnovu strany, anebo pro vzestup zmíněných nových uskupení zformovaných v loňském roce. Hnutí Budoucnost, Idealisté a strana Levice však podle ní zatím trpí obvyklou nemocí levicových hnutí, tedy roztříštěností a neschopností se dohodnout. V této chvíli strany vyjednávají o společném postupu do parlamentních voleb. „Bude to ale běh na dlouho. Piráti ukázali, že dostat se odspoda do vysoké politiky trvá přibližně deset let,“ říká Rychlíková.