„Resetujme“ pohled na radar

Administrativa prezidenta Obamy se možná chystá vyměnit protiraketovou obranu ve střední Evropě za pomoc Ruska při pacifikování Íránu, což v Česku minulý týden vyvolalo bouři nevole. Zazněla dokonce slova o novém Mnichovu. Znovu se tak ukázalo, jak podivný je vztah části českých politiků, elit a médií k radaru v Brdech.

Radaru se věnujeme i v jednom z komentářů v tištěném Respektu. Zkusme se však na tomto místě na celou věc podívat ještě trochu z jiného úhlu – očima, kterýma na ni dost možná hledí i prezident Obama: Amerika se potýká s obrovskou hospodářskou krizí a v rozpočtu na obranu je třeba škrtat. Protiraketová obrana zatím nebyla důkladně vyzkoušena a někteří experti tvrdí, že proti státu, který dokáže vyslat balistickou střelu, spolehlivou ochranu nikdy neposkytne. Takový stát totiž může obranný systém zmást pomocí klamných cílů, což konstatovala mimo jiné zpráva amerických tajných služeb zveřejněná v roce 1999.

Problematika klamných cílů není jen jakousi nedůležitou složkou protiraketové obrany, nad kterou lze nyní mávnout rukou a zamyslet se nad ní až někdy v budoucnu – může se ukázat, že je kamenem úrazu, který prostě nejde odstranit. Věc se má tak: hlavice balistické střely je zhruba 200 kg těžký, necelé dva metry dlouhý předmět. Představme si, že v kosmickém prostoru se kolem této hlavice nafoukne mylarový balon. Raketa, která hlavici do kosmu vynesla, přitom vypustí také několik falešných kulových balónů, navlas stejných, jako je ten s hlavicí uvnitř. Všechny balony se ve vzduchoprázdnu pohybují stejnou rychlostí a po téže dráze.

Obranný systém do balonů nevidí a nedokáže rozpoznat, který má zničit. Přitom testy, které Američané nyní plánují (jeden se loni nezdařil) nepracují s tímto uspořádáním, při němž všechny cíle vypadají stejně. Pracují s uspořádáním jednodušším, v němž se skutečný cíl liší velikostí.

Mnozí experti se domnívají, že stát, který dokáže vyrobit balistickou střelu, umístit na ni jadernou hlavici, zajistit, aby se kolem hlavice při návratu do atmosféry rozevřel tepelný štít, zařídit, aby bomba explodovala ve správné výšce – že pro tento stát není těžké vypustit také několik balonů, které se v kosmu samy automaticky nafouknou.

Prezident Obama zkrátka zdědil po předchozí administrativě nákladný a nedostatečně vyzkoušený projekt a musí rozhodnout, jak s ním naložit. Proč by ho nemohl využít k nátlaku na Rusko? Není to patrně karta kdovíjak silná, ale hodit se může.

Morální právo tlačit na Írán

Snaha jednat s Ruskem a Íránem je nejspíš součástí nové strategie, pro kterou se Washington v zahraniční politice rozhodl. Připomeňme existenci Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, která platí od roku 1970. Smlouva přiznává právo na vlastní atomové arsenály pěti hlavním mocnostem – Spojeným státům, Sovětskému svazu (dnes Rusko), Británii, Francii a Číně. Ostatní státy se v ní zavazují, že se nebudou snažit atomové zbraně získat. Podmínkou ale je, aby velmoci usilovaly o zmírňování mezinárodního napětí a aby vytvářely podmínky pro jaderné odzbrojení.

Pokud dnes Obamova administrativa navrhuje Rusku zlikvidovat část jaderného arzenálu, ubírá se směrem, který vyžaduje platná mezinárodní smlouva. To dává Spojeným států větší morální právo chtít na Íránu, aby se jaderné zbraně vzdal. Bylo by jistě naivní si myslet, že to na Írán nějak zvlášť zapůsobí, ale než se novému přístupu vysmějeme, měli bychom si uvědomit, že je to nadějný pokus založit zahraniční politiku na vyjednávání spíše než na síle – pokus, jakých Bushova administrativa mnoho nepředvedla.

Znovu se tím dostáváme k protiraketové obraně: Bush toužil po technickém, v podstatě silovém řešení, které ochrání Ameriku a Západ vůbec. Než se ale spoléhat na techniku, jejíž funkčnost není zatím prokázána, je lepší zasednout k jednacímu stolu. Teprve až tyto cesty selžou, až se ukáže, že je systém skutečně funkční, pak bude rozumné v projektu pokračovat.

Citový vztah k radaru

Pro své české zastánce je radar především zárukou toho, že se navždy vymaníme ze sféry vlivu Ruska. Ale proč by to tak mělo být? Pokud nás před stínem Kremlu nechrání vstup do NATO, organizace, která by střední Evropu s největší pravděpodobností na pospas Kremlu nenechala, jak by nám mohl pomoci radar? V Kyrgyzstánu působí kolem 1000 amerických vojáků, gruzínskou armádu cvičili američtí instruktoři – a přesto má Moskva daleko k tomu, aby tyto země pokládala za svobodné státy, do jejichž věcí se nehodlá plést.

České elity by proto měly svůj pohled na radar „resetovat“. Podivná citová vazba, kterou si k němu vypěstovaly, není důkazem jejich prozíravosti. Je svědectvím o tom, že si pletou přátelství k USA s až příliš těsnou vazbou na konzervativní část amerického politického spektra.

Je škoda, že se česká reprezentace nedokázala v takové míře nadchnout pro jiný projekt, třeba z oblasti životního prostředí. Mohli jsme dnes být o něco dál. A jestli politikům záleží na tom, abychom se podíleli na zajištění globální bezpečnosti, jsou i jiné cesty: třeba výrazněji tlačit na to, abychom poslali víc vojáků do Afghánistánu.