My si radit nedáme

Ve Velké Británii se během posledních patnácti let podařilo snížit množství dětí v ústavech na necelou desetinu. Další evropské země se vydaly podobným směrem. Česká republika stojí v téhle statistice na opačném konci a drží například v počtu malých dětí odebíraných do ústavů ostudné prvenství. A co je šokující: dětí končících v dětských domovech a dalších ústavech na více let stále přibývá – každý rok jde o přibližně čtyři tisíce nešťastných duší.

Už i ministerští úředníci připouštějí, že zdejší skandální praxi je potřeba změnit. Zatím prý ale nevědí jak. Selský rozum říká: stačí se podívat, jak to udělali jinde. S detailním plánem jak na to přišel tým vedený britským expertem Světové zdravotnické organizace Kevinem Brownem, který minulý týden svou strategii v České republice také představil. Podle jeho projektu se za posledních osm let podařilo v šesti evropských zemích vrátit z ústavů do rodin na sedm tisíc dětí. Browne nabídl speciální školení placené Evropskou komisí státním úředníkům a sociálním pracovníkům v celkem osmi zemích, v nichž je do ústavů odebíráno nejvíc dětí. Nabídku přijala Belgie, Litva, Lotyšsko, Rumunsko a Maďarsko. Slovensko a Česká republika, která je na tom ze třiatřiceti zkoumaných zemí nejhůř, prostřednictvím příslušných ministerstev oznámily, že na přechod nejsou připravené. Bulharsko nereagovalo vůbec. České vládě přitom nabízel Browne projekt v uplynulých 18 měsících třikrát.

Zrušení stovek tuzemských ústavů jistě není záležitostí na několik dní, ale zkušenosti zmíněných zemí a Brownův plán rozdělený do deseti základních kroků ukazují, že to není neřešitelný problém. Jde v zásadě o to, aby na začátku někdo provedl „inventuru“ zdejších ústavů, potom analýzu potřeb dětí, které se tam nacházejí, a následně vymyslel, jak využít peníze dosud směřující do ústavní péče a pro personál v ní pracující v nových službách pro ohrožené rodiny. Posledním krokem je pak přesun dětí zpátky do původních, případně náhradních rodin.

Ministerstvo sociálních věcí se nechalo slyšet, že britské řešení je jen jedním z mnoha, které úřad obdržel, a že pracuje na vlastní strategii, kterou zveřejní na konci roku. Problém je ale v tom, že o nutnosti změny se mluví už deset let, a nic se neděje. „Pouze“ to, že brány dětských domovů a výchovných ústavů za tu dobu zapadly za desítkami tisíc dalších dětí. Za většinou z nich nenávratně: průměrná doba strávená v dětském domově v Česku je téměř patnáct let. Na složitější úvahy nad výběrem jednoho z „mnoha řešení“ prostě není čas.