Zeman a jeho exekutoři

Vratislav Mynář, Zdeněk Štengl či František Gajdoš mají hodně společného. Jsou to blízcí spolustraníci a spolupracovníci prezidenta Zemana. A také muži, kteří se ještě před tím, než v sobě objevili chuť dělat politiku, se zabývali vymáháním pohledávek a byznysem s dluhy.

Jak už před prezidentskými volbami upozornil kolega Macháček, Miloše Zemana mají lidé z okruhu exekutorů, správců pohledávek a vymahačů vůbec rádi.

Tohle je dobré mít na paměti při čtení zprávy, že v Česku klesá počet exekucí. Začalo to minulý rok, pokračuje to letos a bude to pokračovat i nadále. Jak se dočtete v pondělním tištěném Respektu, zlaté časy exekutorům i byznysmenům s dluhy zřejmě pomalu končí. Teď jde ovšem o to, jestli se tenhle trend podaří urychlit, nebo naopak zbrzdit. Jako největší zpětná síla se přitom jeví právě Miloš Zeman a jeho tým.

Lidé zabývající se z různých stran exekučním byznysem vidí za poklesem počtu exekucí různé příčiny. Od toho, že celý systém pomalu narazil na dno - a zvlášť od drobných dlužníků, na které se exekutoři považující svou práci za výdělečný byznys zaměřovali především, už „není co vymáhat“ (senátor ČSSD Jiří Dientsbier ml.). Až po názor, že dlužníci jsou poučenější a vědí, že nemají nechat dojít věci tak daleko, aby na ně museli exekutoři nastoupit (předseda exekutorské komory Jiří Prošek).

Jisté každopádně je, že od letoška platí i nová právní úprava, která zvyšuje ochranu dlužníků před možnou exekutorskou svévolí, kterou před tím zhusta uplatňovali ti největší byznysmeni jako třeba Juraj Podkonický z Prahy 5 nebo Tomáš Vrána z Přerova.

Oblíbené triky - jako třeba vést proti jednomu člověku deset oddělených exekučních řízení a vydělávat na poplatcích za každé z nich zvlášť - už nejde tak snadno uplatnit jako dřív.

Aby se exekutorství v Česku přiblížilo západním standardům, je však potřeba podle expertů prohnat legislativním procesem ještě další normy. Jednak omezit působení exekutorů jen na konkrétní okresy, kde jejich úřady sídlí (říká se tomu princip teritoriality). Výrazně by se tak snížila jejich chuť soutěžit o to, kdo povede nejvíc exekučních řízení a vydělá nejvíc peněz. K tomu vede současný stav, kdy exekutoři můžou neomezeně působit po celé republice.

Druhou normou je omezení poplatků pro exekutory i advokáty, kteří dlužníky do exekučních řízení posílají. Ty jsou – jak ostatně konstatoval i ústavní soud – nesmyslně vysoké a opět motivují k tomu, aby se exekučních řízení vedlo co nejvíc.

Obojí se snažil prosadit zmiňovaný senátor Jiří Dientsbier ml. a zvlášť v druhém případě měl velkou šanci na úspěch. Jeho senátního návrhu se chopila - v dobrém slova smyslu nepravděpodobná - koalice poslanců z ČSSD, ODS a TOP 09 a snažila se ho prosadit. Bylo to však těsně před pádem vlády a rozpuštěním sněmovny, takže se věc nestihla dotáhnout do konce.

Dientsbier slibuje, že bude ve snaze zkultivovat exekutory po volbách pokračovat. A jak naznačuje příklad zmíněné koalice, nemusel by mít problém sehnat podporu napříč stranami. Až na jednu výjimku, kterou je právě prezidentův SPOZ.

Jak upozorňuje Daniel Hůle ze společnosti Člověk v tísni, nikdy jsme tady neměli stranu, kde by byla tak koncentrovaná elita lidí, kteří na byznysu s dluhy vydělávají či vydělávali. Zeman se sice prezentuje jako politik pro „dolních deset milionů“. Jeho výroky o sociálně slabých, o lidech bez práce i jeho návrhy na to, aby stát přestal fungovat jako „charita pro nepřizpůsobivé“ nicméně ukazují, že mnoho porozumění pro situaci lidí, kteří se ocitli na dně a patří mezi nejčastější terče exekutorů a vymahačů, nemá. A jeho strana s dluhovými byznysmeny na tom jistě nebude lépe.