Těžké časy německé sociální demokracie

Hesenské volby nebyly jen jedněmi z mnoha. Rekordní debakl SPD, která získala pouhých 23 procent, byl totiž zapříčiněn především jejími vnitřními problémy, se kterými se potýká jak na zemské, tak na spolkové úrovni. Na Hesensko je navíc pohlíženo jako na „laboratoř“ pro odhadování vývoje celoněmecké politiky.

Opakované volby aneb jak se porazit sám

Nedělní předčasné volby následovaly poté, co strany nebyly po celý rok schopny sestavit vládu s většinou v zemském sněmu. Pomyslný míč byl po celou dobu na straně SPD. Její zemská předsedkyně Andrea Ypsilanti se rozhodla zariskovat a porušit předvolební slib, když se pokusila pro svůj kabinet vyjednat podporu ze strany radikální Levice. Tato vnitrostranicky kontroverzní varianta dvakrát zkrachovala na její vlastní poslanecké frakci a opakování voleb tak bylo prakticky jedinou možností.

Nejhorší zprávou pro SPD je proto fakt, že se porazila sama. Křesťanští demokraté (CDU) v čele s nepopulárním zemským premiérem Rolandem Kochem pouze zopakovali nijak oslnivý výsledek z roku 2008 (37 procent) a z vítězství se mohou radovat jen díky nečekanému úspěchu liberálů (FDP), jejichž nejlepší výsledek od roku 1954 zajistí očekávané koalici pohodlnou většinu. SPD přišla během jediného roku o třináct procent hlasů.

SPD mezi psem a vlkem

Jak již bylo naznačeno, hlavní příčinou porážky SPD v Hesensku je její nevyjasněný vztah k Levici, což je ovšem celostátní problém. Levice připravuje sociální demokraty o hlasy, ale zároveň se nabízí jako případný partner. Zatímco část SPD usiluje o pragmatický přístup, pravicovější proud reprezentovaný např. předsedou Münteferingem a vicepremiérem Steinmeierem Levici odmítá. Nečitelnost strany tak nakonec znamená ztrátu podpory voličů z obou směrů zároveň, tedy občanského středu i tradiční socialistické levice.

Současná krize, která je jednou z největších ve více než stoleté historii strany, má ovšem hlubší a dlouhodobější příčiny. Zřejmě nejvýraznější z nich je vnitřní rozštěpenost, táhnoucí se již z dob Gerharda Schrödera a jeho reformního ekonomického programu. Od jeho odstoupení z funkce předsedy v roce 2004 se navíc nepodařilo najít osobnost, která by dokázala nabídnout obecně přijatelnou vizi. Chybí nové tváře, nedávné povolání Franze Münteferinga zpět do předsednického křesla je toho nejlepším důkazem.

Rozpolcená a rozkolísaná SPD je v rámci německého stranického systému v nezáviděníhodném sevření. V politickém středu má navrch CDU, do velké míry díky populární kancléřce Merkelové, zleva pak útočí Levice. Několik procentních bodů mohou odebrat Zelení a liberálové, kteří těží z opoziční role, zatímco SPD nemůže při své účasti ve velké koalici aspirovat na roli politické alternativy.

Jak dál? Do opozice!

Vyhlídky sociálních demokratů nejsou tři čtvrtě roku před spolkovými volbami nijak příznivé. CDU dlouhodobě vede v průzkumech preferencí o více než deset procent, daří se i jejím přirozeným koaličním partnerům z FDP. Možnost, že by SPD vládla v jiné sestavě než v neoblíbené velké koalici, je v tuto chvíli z říše politického science-fiction.

V delším časovém horizontu však není budoucnost strany zdaleka tak černá. Jak praví známé pravidlo, SPD v tuto chvíli potřebuje léčbu opozicí. Po více než deseti letech ve vládě chybí straně energie a jasné vymezení směru a cílů. Odchod do opozice by nabídl možnost personální i programové očisty, stejně jako znovunalezení pozice v politickém spektru. A ta byla, přes výlety do politického středu, vždy nalevo.

Autor působí v Evropském programu Asociace pro mezinárodní otázky.