Anketa: Odborně nelze novému řediteli NG nic vytknout

Jan Skřivánek, Šéfredaktor časopisu Art and Antiques

Vypsat v rozmezí čtyř let již třetí výběrové řízení na ředitele Národní galerie by byl nesmysl. Jak ukázaly konkurzy z let 2010 a 2011, finální rozhodnutí si nakonec stejně nárokuje ministr a výběrové komise měly v obou případech maximálně doporučující hlas. V posledním tři čtvrtě roce navíc proběhla hned tři výběrová řízení na ředitele velkých galerijních institucí (Galerie hl. města Prahy, Moravské galerie v Brně a Muzea umění Olomouc), jež dost výmluvně ukázala, že mnoho lidí s patřičným vzděláním a zkušenostmi, kteří by chtěli tento typ postu zastávat, zde není.

Možní kandidáti na šéfa NG tedy byli stejní, které v roce 2010 v účasti v konkurzu vyzval tehdejší ministr Václav Riedlbauch – Jiří Fajt, Marek Pokorný a Vít Vlnas. Kdyby ministryně Alena Hanáková bezprostředně po odvolání Vladimíra Rösela jmenovala kteréhokoliv z nich, nešlo by nic namítnout. Či jinak – šlo by toho jistě namítat mnoho, ale jmenování Fajta, Pokorného, či Vlnase by bylo v dané situaci legitimní a obhajitelné. A kdyby ministryně ještě dodala, že po 3 až 5 letech počítá s vypsáním nového řádného výběrového řízení, zasloužila by si jedině potlesk.

Ministryně se místo toho rozhodla jmenovat si speciální poradní sbor. Skutečnost, že ignorovala již existující externí odbornou komisi „pro otázky muzeí a galerií zřizovaných ministerstvem kultury“, vedla ke spekulacím o účelovosti jejího kroku. A dřív než nově ustavené grémium dospělo k nějakému závěru, ministryně oznámila vlastní rezignaci. Členové komise to pochopili jako signál, že jejich práce tím skončila, a ministryni vyzvali, ať finální rozhodnutí nechá na svém nástupci.

Ačkoliv Jiří Fajt zvítězil ve výběrovém řízení v roce 2010, kdy nového ředitele vybírala mezinárodní porota, bude nyní nastupovat do funkce jako ředitel jmenovaný ministryní v demisi. Alena Hanáková tak jemu i Národní galerii svým alibistickým přístupem prokázala medvědí službu.

Jiří David, výtvarný umělec 

Po více než deseti letech často zoufalé a marné práce té části aktivní odborné veřejnosti, které nebylo a není lhostejné, čím bohužel Národní galerie nyní je a čím by mohla a měla být, tedy odbornou a mezinárodně respektovanou renomovanou institucí, se jmenováním Jiřího Fajta tato smysluplná vize může naplnit. Pokud jí samozřejmě opět nezačne zdejší lokální politikaření házet závistivé a mstivé klacky pod nohy.

Řekl jsem a budu říkat, že pro mne bylo jediným kvalitativním kritériem mezinárodní výběrové řízení před třemi lety, které tehdy jednoznačně vybralo Jiřího Fajta - ale bohužel zákulisní politické pozadí ho nedokázalo jmenovat. Od této doby se nenašla jiná silná osobnost s mezinárodním renomé, jaké má právě Fajt. 

Místních „náhradníků“, horlivých snaživců, křiklounů, zákulisních přidavačů, je však až přespříliš. Budu doufat, že si to uvědomí i jakýkoliv nový ministr kultury. Nic se totiž pro mne od doby konkursu s mezinárodním erudovaným složením v odborné souvislosti nezměnilo.

Naopak Jiří Fajt se v Německu ještě více zkušenostně profesionalizoval a uplatnil, o čemž svědčí i nedávné ocenění za jeho mezinárodní projekt o Jageloncích v textu Frankfurter Allgemaine Zeitung. Další lokální blamáž s vypisováním bůhvíkolikátých konkursů novým ministrem kultury by byla opět jen místní tragikomedie.

Jistě není příliš šťastné, že jej jmenovala odstupující ministryně, to je samozřejmé. Mohla (a měla) Jiřího Fajta jmenovat mnohem dříve, když byla ve funkci. Opravdu už není prostor pro dlouhodobá provizoria v čele se současným vedením, které jako pohrobci Milana Knížáka nadále jen přežívá, nebo přímo vegetuje. Proto věřím, že jmenováním Jiřího Fajta nenastane opět situace, kdy na další dlouhé roky bude NG tupou, neviditelnou institucí jen proto, že se zde mnozí nedokážou smířit se silnou osobností s vizí. S osobností, jež nebude ve vleku zájmových či politických skupin. S osobností, jež má zdejší i zahraniční renomé.

Radek Wohlmuth, výtvarný kritik 

Myslím, že po odborné - respektive uměleckovědné - stránce se Jiřímu Fajtovi nedá vytknout nic zásadního. Nicméně u ředitele velké galerie předpokládám i jiné než kunsthistorické kvality - a tady už si, bohužel, tak jistý nejsem. Že je Jiří Fajt jako kurátor schopen překročit rozpočet své výstavy v řádech milionů, není tajemstvím - a tento fakt rozhodně nesvědčí o jeho smyslu pro reálné ekonomické uvažování. Také skutečnost, že funkci od odstupující a zcela nekompetentní ministryně přijal, navíc navzdory situaci, která má opět k normálu daleko, o něčem vypovídá - a obecně vzato příliš sympatií nevzbuzuje. Jisté je tak zatím jen jedno: Jiří Fajt generálním ředitelem Národní galerie být chce, a to hodně. Dál už za něj musí mluvit jeho práce, pokud k ní dostane příležitost.

Helena Musilová, ředitelka Sbírky moderního a současného umění Národní galerie v Praze

Jiřího Fajta vnímám jako respektovaného odborníka, nicméně zastavím se u formální stránky – nejen vlastního jmenování, ale týkající se NG v obecnější rovině. V prvé řadě je to otázka vlastního postavení generálního ředitele. Na rozdíl od například České televize nemá generální ředitel pevně časově stanovený mandát, jeho činnost tedy zákonitě více podléhá potřebě vyjít se svým zřizovatelem nebo se soustředit na nalezení politické podpory. Nejasnému mandátu pak odpovídá i právo zřizovatele odvolat (či jmenovat) generálního ředitele téměř z hodiny na hodinu – což logicky vede ke specifickému způsobu chování a zásadním způsobem ovlivňují činnost galerie.

Plnění střednědobé koncepce (tedy výstavních, badatelských a dalších profesně-odborných cílů) je tak v hodnocení činnosti organizace de facto vedlejší; podstatným ukazatelem je nakonec roční vyrovnaný rozpočet a dobrá komunikace navenek.

Celé jaro sledujeme veřejná i zákulisní jednání ohledně stávajícího a budoucího vedení NG. Dva roky pracuje poradní sbor ministryně kultury, nově i poradní grémium – všichni se k instituci z různých úhlů vyjadřují. V tomto ohledu je z pozice zaměstnance NG dosti stresující, že nikdo z Národní galerie v Praze k těmto jednáním nebývá přizván – na rozdíl například od výběrových řízení na ředitele Moravské galerie v Brně nebo Muzea umění Olomouc. Kromě toho své názory formulovali odborníci i profesní organizace, např. Uměleckohistorická společnost zaslala na ministerstvo několik otevřených dopisů týkajících se NG a snažících se o transparentní komunikaci.

Národní galerie v Praze je skvělá instituce s velkým potenciálem, i když systémové a ekonomické podmínky jí znesnadňují uskutečňování vizí, které má. Nutně potřebuje změnu struktury; nejen vnitřní, ale i vlastního systému správy. Generální ředitel by mohl vystoupit například s jasnou šestiletou koncepcí a na základě té být postupně hodnocen – ne jako teď, kdy se do půl roku očekávají při každé změně zázraky. Jasně definovaný mandát, garantovaný příspěvek od státu a transparentní struktura v dlouhodobém horizontu posílí stabilitu instituce a umožní naplnit jí všechna (často protichůdná) očekávání.

Touto optikou je jmenování Jiřího Fajta generálním ředitelem dalším z řady nesystematických a náhodných kroků, které poslední léta Národní galerii provázejí. Ad hoc jmenované poradní grémium, které z poloviny rezignovalo, vágní zadání novému řediteli a celková atmosféra by znesnadnily začátek každému novému, i sebelepšímu vedení.

Noemi Smolik, výtvarná teoretička 

Po odborné stránce: nevidím daleko široko nikoho jiného než Jiřího Fajta, kdo by jako mezinárodně uznávaný odborník. Kdo z českých historiků umění a kurátorů se může prokázat podobně úspěšnými výstavami, jako byla expozice Karel IV. v Praze a v newyorském Metropolitním muzeu, a loni nejlépe navštěvovaná výstava Jagelonců v Kutné Hoře, uvedená úspěšně i v Polsku a v Německu, kde se ji v renomovaných novinách Frankfurter Allgemeine Zeitung dostalo neobvykle pozitivního hodnocení.

Fajt má, co se týče odbornosti, zkušenosti, mezinárodní reputace a etické integrity předpoklady vyvést NG z ostudné propasti, do které se tato instituce dostala nekompetentním jednáním posledních dvou ředitelů a jejich týmů.

A co se týče formální stránky: pokud vím, proběhlo před třemi roky výběrové řízení obsazené mezinárodními odborníky, které jednoznačně doporučilo ministerstvu kultury jmenování Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele. Že se po třech letech pochybného jednání ministerstvo konečně rozhodlo respektovat formálně zcela čisté rozhodnutí odborníků, by měl s nadšením přivítat každý, komu jde o pozitivní vývoj NG - tedy kdo je schopen se pozvednou nad vlastní prospěchářské zájmy a pletichy.

Poznání, že při takovém rozhodnutí, jako je obsazení funkce generálního ředitele NG, je třeba respektovat názor mezinárodních odborníků, není v české politice samozřejmostí. A když k němu jednou dojde - i když by samozřejmě bylo lepší a čistší, kdyby k němu došlo již před oněmi třemi lety - je třeba takové rozhodnutí podpořit. Jak jinak se dá dosáhnout respektu politiků před odborným úsudkem, když sama odborná komunita by nerespektovala rozhodnutí vlastních odborníků.