Když byl Putin ještě sympaťák
Karlovarský festival začal poctou Miloši Formanovi
Že se bude první den na festivalu v Karlových Varech cítit při usínání jako osmiletá holka, autorka článku opravdu nečekala. Do oken pokoje pár metrů od hotelu Thermal zněl totiž song Aquarius z muzikálu Vlasy, který Miloš Forman natočil coby svůj třetí americký film v roce 1979. Energickou hippie hymnu hrál naživo symfonický orchestr jako jednu ze série melodií z Formanových filmů, jimiž se uzavřela páteční pocta slavnému režisérovi.
Autorka textu jej poprvé slyšela v roce 1987 při sledování Vlasů v jednosálovém kině v malé obci na Vysočině. Lístek za osm korun. Aniž by měla ponětí o tragickém omylu amerických dějin, o němž film pojednává, nebo rozuměla jedinému slovu v písni – stejně jako ostatním melodicky znějícím slovům jako cunnilingus nebo felace, které znějí jinde ve filmu – Formanův snímek ji zasáhl na podprahové úrovni.
A spolu se sovětským Člověkem obojživelníkem viděným o pár týdnů později v témže kině ukázal, jak silný emoční zážitek film může být. A právě zasutý pocit z přítmí jednosálového kina se v pátek vrátil. I s tlakem dřevěných sedaček a nohama kývajícíma se ve vzduchu nad podlahou. Celý festival tak obratem dostal nový náboj – doufání ve film, který přinese podobný pocit.
Formanovi byl věnován i zahajovací ceremoniál, na jehož konci se promítaly Lásky jedné plavovlásky, které měli diváci možnost vidět poprvé na velkém plátně v roce 1965. O půl století později neztratil příběh o dělnici, která se vydá za svým „chlapcem“ pianistou do Prahy ke zděšení jeho rodičů, nic ze svého šarmu ani ironie. Pro Vary byla formanovská volba logická. Režisér byl s festivalem spojovaný od jeho nové éry na začátku 90. let.
Tehdy byla média plná symbolických záběrů navrátivšího se ztraceného syna, jak ve Varech v cyklistickém trikotu trhá cílovou pásku po své krasojízdě z Paříže, aby festival podpořil. Na přehlídku, kde mimochodem žádný z jeho filmů nikdy nesoutěžil, protože je Československý státní film posílal na festivaly západní, se Forman vrátil v roce 1997 pro cenu za přínos světové kinematografii. Ve stejném roce získal cenu za režii v Berlíně a Zlatý globus za film Lid v. Larry Flint.
Návraty jsou součástí každého festivalu. I když většinou méně spektakulární než ty Formanovy. Mezi režiséry, kteří ve Varech už soutěžili a letos si to zopakují, je například ukrajinský dokumentarista Vitalij Manskij. Jeho dokument Svědkové Putinovi odstartoval v sobotu dokumentární soutěž, kterou Manskij v roce 2013 vyhrál s filmem Roura o životě kolem transsibiřskému plynovodu vedoucího z Ruska do Evropy.
Ve svém nejnovějším snímku natočeném v koprodukci společnosti Hypermarket Víta Klusáka a Filipa Remundy a České televize se vrací k muži, jehož sledoval zblízka na přelomu let 1999 a 2000. Ze záznamů následně sestříhal film Putin uvedený o rok později do kin. Manskij oficiálně zaznamenával kandidaturu Vladimira Putina na prezidenta, jeho volební kampaň i kruh nejbližších spolupracovníků. Putin si dokumentaristu pustil k tělu i do zákulisí kampaně.
Portréty vysokých ruských politiků, jejichž prostřednictvím sleduje proměny post-sovětské/ruské společnosti, tvoří jednu silnou linku Manského filmografie. Podobně jako na Putina namířil kameru i na jeho předchůdce Jelcina, který si bývalého agenta KBG a v té době ruského premiéra vybral za svého následovníka, nebo na Michaila Gorbačova. Oba dva zmínění se ve Svědcích Putinových objeví. Gorbačov se mihne krátce ve volební místnosti, následně posedí s bývalými kolegy a enigmaticky okomentuje politiku.
Jelcina kamera sleduje v jeho honosném domě v kruhu rodiny, jak prožívá prezidentské volby muže, pro něhož rezignoval na svůj post. Putin je zvolen těsnou nadpoloviční většinou. V autě cestou do posilovny pak vyzdvihuje demokracii a vyznává se z touhy být znovu, po čase, obyčejným občanem. Tehdy nebyl důvod mu to nevěřit. Jak ale historie ukázala, na obojí změnil záhy názor. V roce 2012 vyhrál potřetí prezidentské volby a Putin-občan ustoupil definitivně Putinu-autokratovi.
Manskij tak oprašuje materiály natočené v době Putinovy kandidatury a jeho prvních let vládnutí. A doplněné jeho komentářem dostávají staré záběry ještě svěžího Putina nový obsah. Vše, co bývalý důstojník KGB či jeho spolupracovníci nebo spojenci na záznamech dělají či říkají, je najednou viděno skrze události, jež následovaly – olympiáda a doping, anexe Krymu, válka na Ukrajině, vyhazov Ruska z G8, smrt Putinových odpůrců, ovlivňování zahraničních voleb, vraždy novinářů…
Věty, které v roce 2000 zněly Manskému a i dalším vlastně v pořádku – Je třeba obnovit důvěru lidí ve vládu. Je třeba dělat to, co je nejlepší pro zemi. – se ve zpětném pohledu jeví jako předzvěst diktátorského vládnutí založeného na obrazu silného Ruska i silného vůdce.
Zdánlivě nevinné gesto, které by bylo možné přičíst euforii volebního dne, nyní nabývá na zásadním politickém a mocenském významu. Boris Jelcin, jenž Putinovo zvolení prožívá jako své vlastní vítězství, se chce spojit s novým prezidentem. Operátorka mu oznámí, že Putin zavolá, až se vrátí. Jelcin na telefonát marně čekal až do své smrti o sedm let později.
Manského metoda je jednoduchá a efektivní, i když ve své podstatě dokumentaristovi usnadňuje život. Snímá z něj břímě analytického či investigativního dokumentu a nechává diváka a jeho představivost, aby si za obrazy doplnil význam. Putin se tak stává všeobjímajícím temným géniem, který už od konce 90. let tahal pěšci na šachovnici politické a mediální scény způsobem, jenž mu zajistil v podstatě neotřesitelnou pozici (v jeho štábu byli lidé, kteří ovládali ruská média, Dmitrij Medveděv, který mu strategicky podržel pár let místo prezidenta jeho kampaň vedl).
Svědkové Putinovi, kteří by měli na podzim přijít do českých kin, ukazují i jeden z důvodů, proč Putin ovládl Rusko a proč se v politické kariéře dostal tam, kam se dostal – inteligentního, sympatického psychopata a výjimečného rétora, pro něhož je populismus rodnou řečí. Pozoruhodná je i linie systému žádajícího pevnou ruku a fenomén následovnictví - tolik typické pro sovětský způsob vládnutí, které se plynule přenesly do post-sovětské reality. Sociologické výzkumy ukázaly, že Rusové chtějí diktátora. „Jakmile se v Rusku objeví měkký diktátor, jako byl Mikuláš II. nebo Gorbačov, přichází s ním naprostý kolaps státu,“ řekl autor České televizi.
Možná nejzajímavější je ale na filmu osobní rovina režiséra. Manskij, vlastně svým způsobem dvorní Putinův dokumentarista, během jeho stoupání k moci v podstatě udělal dokument o přiznání vlastní viny. A svoje přiznání proměnil ve výmluvnou obecnější tečku. Zatímco kamera spočívá v detailech na vrásčitých tvářích obyčejných Rusů, hlasem klidným, jako když předčítá dcerám pohádku o jedné velké zemi a jejím velkém vládci, na konci režisér konstatuje: „I já zaplatil svoji cenu. Mlčenlivý souhlas není svědectví, ale spoluvina.“
Je možné se přít, jestli přiznání viny stačí. O co se však přít nejde, je to, že konstatování platí nejen pro Rusy, ale i pro západní demokracie.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].