Autorka těchto řádků čas od času čelí specifickému druhu kritiky. Objeví se tehdy, pokud píše nějaký text, který se týká dětí, péče o ně, výchovy. Někteří čtenáři se v ten moment dožadují odpovědi na otázku, zda má autorka sama děti – a zda tedy může fundovaně informovat o problematice dětí se dotýkajících. Je to pozoruhodné, protože kolegy Spurného se nikdo neptá, zda slouží u rozvědky, když o ní opakovaně píše, či kolegy Turka, zda sám coby hudební kritik skládá hudbu a hraje v kapele.
Odsudkům, pobouření a kritice ovšem čelí bezdětní lidé – a ženy zejména - všech povolání, jak připomíná americký on-line magazín Bust. A to na základě obsáhlého výzkumu mezi bezmála čtyřmi tisícovkami lidí, který pro svůj připravovaný dokumentární film My So-Called Selfish Life (Můj takzvaně sobecký život) uskutečnila americká dokumentaristka Therese Shechter. Snímek zkoumá nejrůznější společenské, politické i ekonomické aspekty bezdětnosti.
Zhruba tři čtvrtiny ze zpovídaných lidí zažily kritiku od rodiny, přátel, spolupracovníků i cizích lidí. Mluvíme o americkém dokumentu, čili výhrady jsou v jistých ohledech specificky americké – často podbarvené náboženstvím (šestadvacetiletá Rose prý takto „uráží Boha“) či historickým kontextem. Třeba čtyřiatřicetiletá černoška Emily zmiňuje, že v její komunitě je tlak na „pokračování rodu“ mimořádně silný také proto, že možnost mít děti byla u Afroameričanů stovky let potlačována a regulována.
Přečtěte si více k tématu
Čtěte také: Šťastní i bez dětí
Nejčastější argument je ovšem přenosný i do tuzemské debaty: zejména ženy slyší, že selhávají ve své nejzákladnější funkci, tedy mateřském poslání, a že jsou chladné a sobecké. Některé tak dokonce přerušily kontakt se svými rodinami, třeba pětačtyřicetiletá výtvarnice Jane poté, co jí její tchyně řekla, že jako bezdětná by „měla raději zemřít“.
Případně vychází impulz přerušit styky i od příbuzných. Rodina manžela šestatřicetileté Caroline se s párem odmítá vídat právě kvůli jejich společnému rozhodnutí. Některé ženy, s nimiž filmařka mluvila, pak čelí podobným „profesním“ výhradám jako autorka těchto řádků. Čtyřicetiletá dětská lékařka Kelly je slyší od příbuzných svých dětských pacientů i od nadřízených.
Byť ne všechny zkušenosti, které filmařky při přípravě zachytily, byly negativní, nejen ve Spojených státech je kritika bezdětných členů společnosti slyšet stále silněji, a to v souvislosti se vzdouvající se konzervativní vlnou opěvující idealizované tradiční hodnoty. A míří třeba i na současné evropské politické lídry – od francouzského prezidenta Emanuela Macrona po německou kancléřku Angelu Merkel, kteří si zvolili život bez vlastních potomků.
Termíny jako „dobrovolně bezdětný“ je přitom v tomto kontextu nutno používat velmi opatrně. Jak napsala autorka menu v textu Šťastní i bez dětí, opatrně s ním nakládají i sociologové, kteří jev zkoumají: „Na děti se lidí samozřejmě při sčítání lidu ptají statistici, ti ovšem dále nerozlišují, jestli zaškrtli kolonku bezdětný, protože se tak dobrovolně rozhodli, nebo zda je jejich situace následkem nemožnosti dítě počít. A aby to nebylo jednoduché, sociologové mají problém s výrazem dobrovolnost: každý výzkum používá mírně odlišnou definici. Mezi dobrovolně bezdětnými totiž najdeme řadu lidí, které k této volbě dotlačily vnější okolnosti, byť jiného druhu než nízká kvalita spermatu či neprůchodné vejcovody jako u těch, kdo po dětech touží, ale zradí je reprodukční orgány.“
Tyto důvody jsou nejrůznějšího druhu, ale téměř nikdy se mezi nimi neobjevuje to, z čeho jsou bezdětní lidé nejčastěji podezříváni, tedy vlastní pohodlí a lenost. „Zatímco k „rozmnožování“ vedou lidi velmi podobné důvody, z výzkumů vyplývá, že k bezdětnosti vedou příčiny nesmírně různorodé: zdravotní problémy nesouvisející s reprodukcí, ekologické důvody (přelidnění planety) či obecné znepokojení nad stavem světa, do něhož se někdo zdráhá přivést nového člověka. A také fakt, že nenašli (nebo nenašly včas v případě žen, které jejich těla nutí k většímu spěchu než muže) vhodného partnera či partnerku. Anebo obavy, že potomka neuživí či mu neposkytnou dostatečné zázemí. A jak už jsme zmínili: v řadě příběhů se překrývá fyzická nemožnost děti mít s volbou dál se nepokoušet si je pořídit za lékařského dohledu,“ píše se v textu.
Jak píše magazín Bust, všechny tyto informace je dobré mít na paměti, až se příště někoho zeptáte, zda má – a případně proč nemá - děti.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
