Šťastní i bez dětí

Když ji požádal o ruku přesně tři týdny poté, co se potkali, všichni okolo si klepali na čelo. Když za půl roku na svatbu skutečně došlo, bylo jejich štěstí nepřehlédnutelné. Všichni ale víme, že pro komplikovanou budoucnost šťastný začátek zas až tak mnoho neznamená.

Dnes, po osmi letech, fungují socioložka Marcela Linková (41) a hudebník a spisovatel Tobiáš Jirous (43) jako mocný lék proti podobnému cynismu. Alespoň pokaždé, když se na sebe láskyplně usmějí. Přesto zde k rodinnému štěstí v tom tradičním pojetí sdíleném většinou společnosti cosi chybí. V jejich libeňském bytě s moderním uměním na stěnách a policemi plnými knih neběhá zmenšená verze jich samých a dva pokoje mezi obývákem a kuchyní neslouží jako dětské, ale jako pracovna každého z nich. Což je fakt, který jejich okolí přestalo zvědavě a znepokojeně zkoumat a řešit teprve nedávno. „Teď už ty dotazy po dětech utichly,“ říká Marcela. „Možná předpokládají, že když jsme je neměli doteď, tak je asi mít nemůžeme.“

Zatímco biologické příčiny bezdětnosti jsou obvykle přijímány jako „legitimní“ a vzbuzují soucit a pochopení, vlastní volba naopak naráží na emoce s opačným znaménkem: odsudky, údiv a otázky. Ani Marcela s Tobiášem k zásadní životní volbě nedospěli snadno a rychle. Jejich postoj se utvářel postupně mnoho let, procházel vlnami a přispěla k němu široká škála důvodů.

Marcela nikdy necítila potřebu děti mít a Tobiášovi pocházejícímu z nekonvenční disidentské rodiny trochu vzal chuť k otcovství fakt, že ve složitých rodinných poměrech de facto vychoval svoji o dvanáct let mladší sestru. „Já jsem si to už vyzkoušel a věděl jsem, jak šíleně náročné to je,“ říká Tobiáš. Oběma také přinášejí naplnění jejich úspěšné kariéry. V případě Marcely hrálo roli i její zaměření: jako výzkumnice Sociologického ústavu Akademie věd ČR se specializací na vědu a gender měla informace o dopadech mateřství z první ruky. „Viděla jsem jeden výzkum za druhým ukazující, jak mateřství ženám zásadně změní život, nejen co se týče kariéry, ale i její role v domácnosti,“ vypráví. „Já jsem tuhle volbu prostě nechtěla udělat.“

Tito velkoměstští intelektuálové každopádně nevedou prázdný život beze smyslu, jak je někdy bezdětným podsouváno. Užívají si současný životní styl – a svobodu a klid, kterou v porovnání s vrstevníky s potomky mají. Cení si přetrvávající harmonie vzájemného vztahu. Rádi spolu vaří a dlouho koketují s myšlenkou společného uměleckého projektu: v hlavě nosí scénář na konverzační komedii a Tobiáš chce Marcelu přesvědčit, že výborně zpívá a že by to ve společné hudbě ocenili i jiní. „Je důležité říci nahlas, že i když nemáme děti, tak můžeme být šťastní lidé ve šťastném manželství nebo vztahu.“

Nedobrovolně dobrovolný

Jednu otázku musíme vyřídit hned zkraje. V číslech je velmi obtížné určit, kolik párů – či jednotlivců – dospěje k životu bez potomků. Na děti se lidí samozřejmě při sčítání lidu ptají statistici, ti ovšem dále nerozlišují, jestli zaškrtli kolonku „bezdětný“, protože se tak dobrovolně rozhodli, nebo zda je jejich situace následkem nemožnosti dítě počít. A aby to nebylo jednoduché, sociologové mají problém s výrazem „dobrovolnost“, každý výzkum používá mírně odlišnou definici. Mezi „dobrovolně bezdětnými“ totiž najdeme řadu lidí, které k této volbě dotlačily vnější okolnosti, byť jiného druhu než nízká kvalita spermatu či neprůchodné vejcovody jako u těch, kdo po dětech touží, ale zradí je reprodukční orgány. Socioložka Hana Hašková ze Sociologického ústavu Akademie věd ČR při práci na svojí šest let staré knize Fenomén bezdětnosti – a jedné z mála existujících studií na toto téma v českém kontextu – vyzpovídala 68 lidí, 38 žen a třicítku mužů. Většina z nich tehdy patřila do generace třicátníků. „Téměř nikdo, s kým jsem mluvila, se jednoho večera nerozhodl, že nebude mít nikdy děti,“ říká Hašková. „Velmi často jde o lidi, kteří rodičovství neodmítali, ale spíš mu nikdy nedali prioritu. Nebo je vyloženě plánovali, ale nějaká zkušenost či zážitek jejich plány změnily. Proměnila se jejich optika.“