Ač se mnohým nelíbí, Kurz může být nadějí na proměnu Rakouska

Sebastian Kurz polarizuje Rakousko. Třetina země ho zvolila a ještě větší část Rakušanů ho chce za příštího kancléře. Příznivci levice a část liberálů ho naopak nesnesou; z jejich pohledu je totálním politickým pragmatikem, který v kampani převzal protiimigrantskou rétoriku nacionalistů a přeháněl problémy, které jsou s imigraci spojené. Tito kritici zřejmě odmítnou následující perspektivu: pokud se Kurz opravdu stane příštím kancléřem, nabízí Rakousku velkou šanci.

Při nástupu do čela lidovců v květnu konzervativní lidovce zabalil do nového papíru: přejmenoval je na „Kandidátka Sebastiana Kurze – Noví lidovci“ a dal straně novou barvu. Místo tradiční černé jsou nyní loga tyrkysová. U marketingu změny nekončí. Lidovci byli na jaře v průzkumech tak slabí a Kurzova popularita tak vysoká, že si výměnou za nástup do čela strany vymohl neobvyklé podmínky. Určil složení spolkové volební kandidátky a dosadil na ni osobnosti, které se dosud stranické politice vyhýbaly.

Působí to autoritářsky, skoro babišovsky. Rakouský kontext je ale jiný. V lidové straně dosud moc neležela v rukou předsedy. Drželi ji vlivní šéfové konzervativců v devíti spolkových zemích a předáci zájmových skupin, jež se v rámci partaje organizovaly – svazu zemědělců či hospodářské komory. Tito aktéři mají v Rakousku ve srovnání se zbytkem Evropy nezvykle velkou moc a ve prospěch svých zájmů blokovali zásadní reformy na národní úrovni. Kurz to zkouší změnit a nynější výhra ve volbách zvyšuje šanci, že to nebude jen kosmetická úprava, ale trvalejší reforma lidovců. Ostatně sociální demokrat Christian Kern cítí, že by jeho strana potřebovala podobnou proměnu.

Pokud se opravdu Sebastian Kurz stane kancléřem, slibuje zemi změnit podobně jako lidovou stranu. Poválečné Rakousko je vystavené na obrovském vlivu zemských vlád, odborů a zaměstnavatelů. Systém vedl k dnešnímu blahobytu a překlenul meziválečnou nenávist mezi pravicí a levicí. Přináší však i problémy. Jak bylo řečeno, představy a zájmy zmíněných struktur se často vzájemně blokují a brzdí reformy. Pravicoví populisté nevyrostli jen na odporu k migraci a EU, ale minimálně stejnou měrou na protestu vůči nehybnosti rakouské politiky. „Potřebujeme vládu, která bude konečně vládnout,“ slibuje Kurz a chce upravit rozdělení pravomocí mezi centrální vládou a spolkovými zeměmi i omezit práva zaměstnavatelů a odborů.

„Zásadní otázkou těchto voleb je, zda se slib reforem ve školství, zdravotnictví, daních a státní správě podaří splnit,“ říká vídeňský politolog Peter Filzmeier. Mnohé úpravy si totiž vyžádají dvoutřetinovou ústavní většinu a není jasné, zda ji Kurz může získat. V předvolební kampani nebyl konkrétní. Rakouská středová a pravicová média k němu byla vstřícná a k podrobnému vysvětlení plánů ho netlačila. Šance však je, že jeho nezpochybnitelný politický talent a schopnost vyjednávat toto volání po změně naplní. A tím také zastaví dlouhodobý vzestup Svobodných.

Tato nacionalistická a populistická strana možná bude Kurzovým menším koaličním partnerem. Kritika takové vlády je nabíledni: do vládního mainstreamu opět vstoupí strana, kterou založili bývalí nacisté, vyrostla z germánských buršáckých spolků a staví na demagogii a polopravdách. Politolog Filzmeier říká, že vláda s účastí Svobodných nebude mířit k vystoupení Rakouska z EU, ale ani nepodpoří Emmanuelem Macronem navrhovaný přesun pravomocí z národních na evropskou úroveň.

Nabízí se ovšem i jiná perspektiva: 45 z uplynulých 72 let Rakousku vládly velké koalice lidovců a sociálních demokratů. A byla to další příčina výše zmíněné politické nehybnosti, kvůli které tolik voličů přechází od zavedených stran ke Svobodným. Zapojení populistů do vlády je může dlouhodobě oslabit, když voliči ucítí a uvidí, že slibují nesplnitelné.