Pozoruhodné - žena, a co dokáže udělat

Byl to pěkně pitomej konec minulýho týdne. V pátek umřela scénografka a kostýmní výtvarnice Iva Němcová, bylo jí teprve pětatřicet. Nedávno jsme se viděli v Café Sladkovský a právě tam mě taky přišla esemeska s tou hroznou zprávou. Co má člověk v takové chvíli dělat, když je novinář? Jak psát nekrolog o kámošce, za kterou byl týden předtím v nemocnici a věděl, že tohle nemůže dopadnout dobře, ale stejně tak nějak skrytě věřil, že se třeba všechno ještě obrátí? Jak přitom nebýt patetický, příliš osobní a zároveň ani chladný jako náhrobní kámen? Nepamatuju, že by se mně něco psalo tak špatně. Poté, co jsem den zakončil sérií marných přípitků, jsem s tím strávil půlku soboty. A vyšlo mi z toho takový blablabla shrnutí její práce. 

 Jak se asi taky dá jeden život a jedna kariéra blízkýho člověka smrsknout do 2290 znaků včetně mezer. Když víte, že tahle mezera se jen tak nezacelí, jestli teda vůbec někdy. Tenhle prostinkej text si ale nakonec na webu přečetlo přes 29 tisíc lidí. Takže jestli se příští pátek pojedete s Ivou naposledy rozloučit, pravděpodobně do sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře, radši vyrazte dřív. Ať se tam všichni spořádaně vměstnáme. 

Docela plno bylo i v úterý v Divadle D21. Někdejší Malé Vinohradské divadlo se v poslední době vyprofilovalo jako scéna pro výraznější režiséry a herce mladších ročníků. Což platí i pro Ivinu kamarádku Lucii Ferenzovou, která tu čerstvě zrežírovala Čechovova Racka. Obrázek o představení ať si každý udělá sám. Za sebe mohu říct, že mi nepřijde úplně šťastné, když se Mariana Čížková do role mé oblíbené Niny Zarečné pokládá tak naplno, až se divák musí ptát, zda tu naivní, divadlu zcela propadlou zmatenou dívku ještě vůbec hraje.

Podobné otázky ve mně ostatně vyvolalo i nedělní vystoupení Ondřeje Slačálka ve vršovickém bistru Zenit

. Loni v Ádvojce o Respektu napsal, že jsme rychlošípácky zásadoví, reprodukujeme korupční ideologii a jakmile vidíme levičáka, hned ho bereme za fanatického komunistu, ze kterého jde mráz jak z Kremlu. Nevím, mně Slačálek aka DJ Ondřej při své improvizované hiphopové produkci připadal celkem vřelý, až zapálený, když popisoval, jak je svět kolem něj nespravedlivý, jak všechno za nás havlisty zaplatí Karel a že to tady vůbec všechno jde pěkně do bugálu.

To trojice Fakné, která sociologicko-antropologický hudební večer odstartovala, byla ve svých proklamacích chladnější. „Neholim se, nevonim se, nečekám na zádech na toho pravýho – a nemam ráda blbý kecy,“ deklamovaly dívky Lenka, Tereza a Bára, které tentokrát zůstaly během večera na své poměry neobvykle oblečené. Tedy alespoň do doby, než jsem odešel.

Ze středeční četby: „Před rokem či dvěma proběhlo sčítání 2300 umělců, jejichž díla byla v dané chvíli vystavena v londýnské Národní galerii. Při této příležitosti se zjistilo, kolik z nich jsou ženy. Čtyři. To se zdálo poněkud nevyvážené. Dějiny samozřejmě nikdo nezmění. Národní galerie se zaměřuje na malíře tvořící před rokem 1900 a do té doby byly ženy umělkyně nepočetnou, heroickou menšinou. A bezpochyby se potýkaly s mužskými předsudky. Jednadvacátého května 1521 si Albrecht Dürer napsal do deníku: ,Iluminátor mistr Gerhart má osmnáctiletou dceru Susannu, která iluminovala malou desku se Spasitelem, za niž jsem jí dal jeden gulden. Pozoruhodné – žena, a co dokáže udělat.‘ Za dvě stě padesát let se tento postoj příliš nezměnil. V srpnu 1787 se Goethe diví, že Angelica Kauffmanová ,má neuvěřitelné a na ženu opravdu výrazné nadání´.“ (Philip Hook: Snídaně u Sothebyho, Kniha Zlín, 2015)

Ze čtvrteční četby: „Žena vyhlíží muže s odhadem, jaký s ním bude mít život a jaké děti. Muž tak dalece pod jejím oděvem nejde. Jsou pro lidstvo důležitější než my, ba i naše pohlavní ústrojí patří jim, my jim je jenom nosíme. Jsou ale jako šelmy: derou se někdy i o maso, které už je v jiné hubě.“ (Ludvík Vaculík, Lidové noviny, 11.3. 2014) Více o mém vztahu k Vaculíkovi se můžete dočíst v pondělním tištěném Respektu. Nevyžádané reakce se nevracejí.