Naše první food porno

Venku to pálí jak na kostnickém koncilu

, ale naštěstí tu stále máme kulturní akce, které člověka zahřejí spíš u srdíčka než na zátylku. Tak třeba Neighbourhood Boogie-Woogie, jehož první ročník byl minulý pátek zahájen na pražském Žižkově. Své síly pro něj spojily místní galerie 35 m², City Surfer Office, hunt kastner, Drdova Gallery a Nevan Contempo. Jde o to, že v létě dokonce i umělci odjíždějí na dovolenou, čili hrozí, že by člověk neměl kam zajít na umění. A proto si teď umění zajde za ním. 

Hynek Alt, David Böhm s Jirkou Frantou, Ladislava Gažiová, Krištof Kintera, Eva Koťátková, Viktor Kopasz či Tomáš Vaněk proto rozmístili svá díla do okolních obchodů a veřejného prostoru. Vaněk vystavuje v prodejně bot, Kopasz v obchodě s poznámkovými bloky, Alt v půjčovně nářadí. Prodavači při pátečním zahájení vypadali, že je jim sympatické, jak se jim teď proměnila klientela, respektive složení lidí, kteří k nim dorazí a nejspíš si nic nekoupí. Zvlášť ti v kutilské půjčovně se dobře bavili, tolik dívek pravděpodobně nikdy neviděli. Myslím jako u nich v obchodě.

Skončila nám divadelní sezona.

Herci odjeli natáčet filmy, reklamy a seriály, režiséři odjeli na léčení, biletářky k vodě. Pročež bylo vhodné se s nimi před prázdninami řádně rozloučit. Ve Studiu Hrdinů dávali Sněhurku Roberta Walsera, respektive Elfriedy Jelinek, která mu to přepsala. Možná, že je dnes opravdu takové vedro, že se mi těžko hledají slova, jak tu básnivou přednášku o otráveném jablku bez sedmi trpaslíků v úhrnu převyprávět, ale obávám se, že by se mi těžko hledala, i kdyby byla ladovská zima. Inscenátoři každopádně slíbili „radikální dekonstrukci“, což sedí, protože jsem z toho dekonstruovaný až toteď. A Ivana Uhlířová byla pochopitelně jako Sněhurka skvělá, ale to by byla, i kdyby na pódiu četla telefonní seznam.

Taky skončilo Pražské Quadriennale scénografie a divadelního prostoru.

Výstavy jsem nějak nestíhal, ale nenechal jsem si ujít na Piazzetě Národního divadla kolektivní vystoupení mých oblíbených zaměstnanců mých oblíbených podniků, z nichž obvykle vidím jen to, co je z nich vidět přes barový pult. Anna Marie Maxera pro ně napsala hru Tolik - a říci se k ní dá snad tolik, že mimo jiné vypráví o naší touze dostat se do nějaké smečky, případně se z ní vymanit a v úplně nejlepším případě v ní zůstat, aniž bychom kvůli tomu museli štěkat, jak se nám přikazuje.

A že těch smeček člověk za život pozná, ať už jde o pracovní kolektivy či jeho oblíbené podniky. Neplánovaným zpestřením vystoupení hlasově nečekaně kvalitně vybavených aktérů byl silný déšť, jenž na závěr představení probudil bandu cvrčků Pavla Bobka a rozmazal na patník jím křídou napsané vzkazy, zůstaneme-li u enigmatické poetiky hry.

Tak už je to rok, co nám Lukáš Havlena s Petrou Hůlovou ve Vršovicích poprvé zamávali z výlohy svého bistra Zenit. Výročí se v sobotu slavilo v tradičním stylu, decentně a za shovívavé pozornosti policie. Michal Pěchouček večer zpestřil promítáním videa na chodník, na kterém mu Kryštof Hádek umýval auto. Tedy jako na tom videu, ne na chodníku. Což byl, jestli se nepletu, výsek z filmů promítaných kdysi v Alfredu ve dvoře na představení Test. Ost. Er. On – hlas druhé strany. To už je, sakra, osm let, kdy to dávali?

A když už jsme u Zenitu: V pondělí tu svůj um předvedlo sdružení Pečeme na 180, čili odnož A.M. 180 collective, který pořádá výstavy na Praze 2 a koncerty všude možně i nemožně. O hudebníky je přitom třeba se postarat včetně jejich náročných žaludků. Před dvěma lety tak lidé kolem sourozenců Hoškových, Štěpána Bolfa a Kateřiny Čopjakové založili blog o svém vaření pro kapely, pochopitelně především vegetariánském až veganském. V pondělí podávali polentové lasagne; čili Pražská kavárna vítá první food porno obrázek ve své historii.

No ale i taková polenta má své kalorie a ty je třeba vyjezdit.

Má tradiční osobní cyklofašistická jízda do Kolína měla tradiční závěr před elektrárnou ESSO Zálabí, která od roku 1932 stojí na druhém břehu Labe hned naproti nádraží. Funkcionalistický skvost postavil Jaroslav Fragner pro Elektrárenský svaz středolabských okresů, odtud tedy název ESSO. Díky čistým liniím se záhy stala nesmazatelnou součástí naší avantgardní fotografie, protože tuhle krasavici s oblibou fotili místní patrioti Jaromír Funke a Eugen Wiškovský. Diagonálně, jak jinak. A tehdy ještě k jejich štěstí bez těch kytiček na komíně.

Závěrem jedna pozvánka na výstavu. O restrospektivě Jána Mančušky První inventura se dočtete v příštím Respektu, který ovšem vyjde až přespříští týden, neboť příští se bude ještě prodávat naše speciální dvojčíslo s literární přílohou o Ukrajině pohledem Ukrajinců i našinců. Dovolím si tvrdit, že obě věci byste si opravdu neměli nechat uniknout, čímž myslím přílohu i Mančušku v Městské knihovně. Je léto, večerní stíny se tak protahují - a to i u věcí, od nichž byste to nečekali. A na sebe si počkáme zase za týden;.