Hvězdný komik: Jaké české stereotypy bych měl znát?

Vstupenky na jeho tři výstupy v Praze se prodaly v řádu minut. Jednačtyřicetiletý Dylan Moran, který je publiku známý i jako nevrlý antikvariátník Bernard Black ze sitcomu Black Books, představuje první mezinárodní hvězdu stand-upu, jež přijíždí do Čech se svým volně plynoucím a třeskutě vtipným programem Yeah, Yeah. Podobně nevyzpytatelný jako jeho pódiové vystupování se ukázal i telefonický rozhovor, který si Moran částečně uloupil pro sebe a neváhal jej využít jako součást přípravy pro českou premiéru.

Vaše loňské turné se vydalo do neobvyklých míst pro britské stand-up komiky. Byl jste první, kdo vystupoval v zemích bývalého Sovětského svazu, nyní přijíždíte poprvé do Česka. Neváhal jste někdy, zda má smysl jezdit někam, kde je pravděpodobnost, že Vám publikum nebude dobře rozumět?

Vůbec ne. Já jsem připravený mluvit kdekoli ke komukoli. Samozřejmě nikdy nevíte, co od tamních lidí čekat, ale já se vždy snažím si o dané zemi přečíst co nejvíc. U Prahy mám navíc tu výhodu, že jsem ji navštívil před lety jako turista.

Snažíte své výstupy nějak lokálně zaostřit a přizpůsobit? Těžko asi čekat, že by publikum v Praze reagovala stejně bouřlivě na vaše poznámky věnované politikům Davidu Cameronovi nebo Nicku Cleggovi jako v Británii.
Dělám to takhle. Dám si dohromady, co o dané zemi vím, přidám k tomu, co si myslím, že vím, a pak se bavím s co možná nejvíce místními lidmi - jako třeba s vámi. A snažím se přijít na to, co se v dané zemi právě děje, co lidem nejvíc leží na srdci, o čem přemýšlejí. Je to prostě rozhovor.

Chytáte se i národních stereotypů?
Chytám se absolutně všeho; všechno mi může posloužit. I národní stereotypy, ačkoli mohou být absolutně pitomé. Zajímá mě, proč tato klišé vůbec existují a zda něco znamenají. Třeba něco znamenala v minulosti, a dnes už ne. To určitě platí i o Československu, které se za posledních dvacet let mimořádně změnilo. Ajaj, omlouvám za to Československo, to ze mě mluví kocovina, samozřejmě myslím Českou republiku.

Fascinují mě totiž země, které procházejí turbulentním vývojem, taková je i moje zkušenost z Irska. Šlo o malou zemi, která stovky let žila neměnným stylem, obýval ji jednobarevný národ vyznávající jedno náboženství a hospodářství bylo založené na zemědělství. Nyní je to otevřená země a součást Evropy, která se obává, zda se její kultura nerozplyne v globální míchanici. Jistě, že ne. Jen její kultura pouze vstoupí do vzájemné výměny s jinými kulturami - a to je předpokládám něco, co se děje i v Česku. Určitě se sami sebe ptáte, kdo jste a co znamenáte v rámci světa, možná máte pochybnosti, možná u vás roste nacionalismus. To vše mě zajímá. A promiňte, teď se zase musím zeptat já vás: jaké stereotypy panující v Česku bych tedy měl znát?

Autor rozhovoru tak nyní hovoří mimo jiné o pivu levnějším než minerálka, romské a vietnamské menšině, prezidentské volbě, zmiňuje transformaci devadesátých let i napětí mezi Prahou a Brnem, přičemž Dylan Moran klade doplňující otázky a  pokouší se česky vyslovovat „Pražák“. Pak zase přišla řada na jeho odpověd.

https://www.youtube.com/watch?v=VHNhjK2wITw

Máte - co se týče stand-upů - limity, o čem je a o čem není vhodné žertovat? Respektive existuje pro vás v humoru nějaké tabu?
Ne. Pokud o něčem nežertuji, pak pouze proto, že mě to téma nudí. Nepřípustné je podle mě dělat si legraci z bolesti druhých. Co funguje, je žertovat na účet krutých lidí, ignorantů, homofobů, ale velmi brzy mě to znudí. Hlavně proto, že nechci trávit čas tím, že se budu povyšovat, že budu publiku vykládat, že jsem lepší než nějací zabedněnci. Takový humor ale podle mě nemá úroveň. Jde mi o to, abych se spíš dozvídal něco nového, to je princip mých vystoupení.

Stand-upy děláte více než dvacet let. Proměnil se za tu dobu přístup k humoru? Jsou třeba věci, které dříve zabíraly a nyní už nefungují?
Pokud dopředu víte, jak celá věc bude fungovat, pak to není nic pro mě. Zmizí veškerá legrace, veškerý „jazz“ - jehož uvolněnými principy se hodně inspiruji. Musí to být jazz, jinak to ztratí kouzlo. Sám nevím, co se daný večer přihodí, a publikum to také netuší. Samozřejmě mám témata a příběhy, které chci vyprávět, mám připravenu spoustu otázek. Zajímá mě, co vidíte vy, když vyhlédnete z pražských oken a pozorujete okolní svět. Moje show je jako rozhovor; setkání, kdy se obě strany dostanou do nepředpokládaných míst, užijí si to, a pak se zase v pokoji rozejdou.

Takže důležitou roli hraje improvizace a adrenalin. Bezpochyby i proto se ze spousty komiků stávají alkoholici a závisláci. Všichni se zasmáli a jdou si domů lehnout, zatímco komik sleze ze scény a je zcela nabuzený.
Mluvíme-li o drogách a alkoholu, připadá mi, že anglicky mluvící komici dnes pomalu nahrazují rockové hvězdy. Jezdí se svými show na celosvětová turné, otevírají se jim nové trhy. Tedy nemluvil bych o tom jako o trhu, spíš je to takové pomalé zkoumávání terénu. Když jsem měl vystoupení v Estonsku, říkal jsem si, že to je kousek od Petrohradu a že by bylo dobré se pokusit zajet i tam. Zkusili jsme to a vyšlo to nad očekávání dobře. Pak nás pozvali znovu.

Rozhovor se na chvíli pod Moranovým vedením nečekaně stočí i na české divadlo, jeho účast na edinburském festivalu, filmy Jana Švankmajera, český design a také na mladé lidi z Česka a Slovenska, kteří pracují v edinburských kavárnách.

https://www.youtube.com/watch?v=FSW1dl9cOUQ

Když jste v devadesátých letech začínal se stand-upy, tak jste se dost navážel do naivity a zpovykanosti mladých lidí, přestože jste sám byl velmi mladý. Mluvil jste o nich se směsí odporu a závisti. A stále je to opakující se téma, které umíte zúročit. Čím vás vlastně mladí provokují?
Být mladý znamená být silný a schopný, aniž si to člověk uvědomuje nebo chápe, k čemu se ta energie dá využít. Dobře si to pamatuji, sám jsem taky býval mladý. Starší lidé se na mladé dívají s pocitem a přáním: Kéž by dokázali pracovat s tím talentem a potenciálem, co mají. Dám příklad, když v Británii vládl Tony Blair, byla celospolečenská nálada nastavená pouze v duchu vydělávání peněz. Tehdy jsem žasl a říkal si: To přece nemůže trvat navždy! Jenom řeči o penězích, byznysu a úspěších. To se musí změnit. Jak to, že proti tomu mladí lidé neprotestují? Pak ale přišla krize a protesty se dostavily. Což je jen důkaz, že lidé přemýšlí žaludkem. Nebylo to otázkou kulturní tradice ani intelektuálního nesouhlasu, ale jednoduchého požadavku: Máme práci? Máme co jíst?

Ale ani britští politici nejsou lepší. Kvůli práci musím koukat na zprávy a přiznám se, že toho mívám často plné zuby. Když slyším jejich projevy k veřejnosti, sálá z nich obrovské opovržení. Mluví k nám, jako bychom byli masa idiotů. Proto jsem pokládal občany bývalého Československa za hrdiny, šlo o národ, s nímž jeho vláda léta zacházela, jako kdyby to byla masa idiotů a oni se k nim jednoho dne otočili zády a řekli prostě: „Už ne.“ Celý svět tím byl fascinovaný. Takže teď se vás chci zeptat, je v České republice početná skupina lidí, která by chtěla, aby se vrátily staré pořádky?

Řeč tak přijde na rozvržení sil ve Sněmovně a preference KSČM. Morana zajímá i to, jak zemi postihla krize a kdy Česko bude mít Euro. Pak je zase čas na otázku.

V roce 2004 jste se rozhodl ukončit práci na úspěšném sitcomu Black Books. Nebavil vás už ten formát, nebo jste obecně neviděl smysl v práci pro televizi?
Black Books mě strašně bavil, ale musel jsem se posunout. Chtěl jsem seriál ukončit na vrcholu sil. Natáčeli jsme ho před živým publikem - smích, který tam slyšíte, je opravdový. A já jsem jednoduše nechtěl, aby kvalita začala jít dolu. Dneska už mám zase pár nabídek na seriál a zvažuji je. No a teď bych potřeboval, abyste mě vybavil několika běžnými českými výrazy. Jak říkáte, dobrý večer? Takhle? To zní velmi podobně ruštině.

Tady se Moran okamžitě začne zajímat o vztah Česka k Rusku a Německu. Poté se ptá na český humor a sám začne mluvit o českých filmech.

Když jsem byl malý, irská televize vysílala spoustu československých animovaných filmů a seriálů - především proto, že byly levné. Nakoukal jsem jich hodiny a hodiny. Podíváte-li se pozorně na Black Books, zjistíte, že jsem se pokoušel vytvořit vlastní bláznivý svět, který by měl minimum odkazů na okolní skutečný svět. Takové mi připadaly i vaše animáky.

Myslím, že je to rukopis typický pro tvorbu pod vlivem panující cenzury. Vytváříte alternativní realitu. Chtěl jsem, aby okolní svět vůbec neprosakoval za dveře toho podivného knihkupectví. To je asi i hlavní důvod, proč byl seriál Black Books nakonec tak úspěšný ve východní Evropě. Bez něj by se o moji show u vás nikdo nezajímal.

Profil Dylana Morana najdete v pondělním čísle Respektu.