Chceme mít s Ruskem dobré vztahy, ale už nehodláme platit za chyby jiných států

Zaseknutá nezaseknutá; taková je nyní situace na východě Evropy. Zasekla se velká formální jednání, která měla nalézt způsob, jak odvrátit ruskou agresi vůči Ukrajině, pokračují však iniciativy některých států. Naposledy v úterý oznámil francouzský prezident Emmanuel Macron, že si v pátek hodlá volat s Vladimírem Putinem. Dál nicméně probíhají přesuny ruských vojáků směrem na Západ, ať již k ukrajinským hranicím nebo do Běloruska, jejichž oficiálním důvodem je konání společných cvičení. Spojené státy v reakci na zhoršující se situaci uvedly do pohotovosti 8,5 tisíce vojáků, kteří by mohli být případně vysláni do východní Evropy.

Poměrně velké napětí mezi členskými státy NATO pak vyvolává otázka dodávek zbraní na Ukrajinu. Dlouhodobě proti je Německo, které podle informací amerického deníku Wall Street Journal zablokovalo i to, aby Estonsko mohlo poslat Ukrajině zbraně vyrobené v Německu. Naopak Spojené státy nebo Velká Británie v posledních dnech dodávky zintenzivňují a všechny tři pobaltské státy uvedly, že na Ukrajinu pošlou americkou techniku -  protitankové rakety Javelin či protiletadlové střely Stinger.

Co změní dodávky zbraní

“Není to překvapující, ale je to neuspokojivé. Německo je největší země Evropy a dlouhodobě rozvíjí jen jednu část svého vlivu, tu ekonomickou,” komentuje německou pozici Artis Pabriks, lotyšský ministr obrany, který tento týden přiletěl do Prahy na jednání s českou ministryní obrany Janou Černochovou. Jak Lotyšsko, tak Estonsko a Litva patří v rámci EU k nekritičtějším hlasům ohledně Ruska. A skeptický je Pabriks – i co se týče tradičního německého důrazu na snahu hledat diplomatická řešení.

“Pokud někdo v temné ulici někoho mlátí, asi nepomůže, když budete agresora prosit, aby přestal. Diplomacie je dobrá věc, ale musíte mít i jiné nástroje, jak vymáhat dodržování práva,” říká na politika nezvykle otevřeně lotyšský ministr obrany, který má za sebou i post šéfa tamní diplomacie, europoslance a akademickou kariéru.

Mluvčí německé vlády v pondělí uvedl, že na odmítavém postoji berlínské vlády k dodávkám zbraní na Ukrajinu “se nic nemění” - ale otázka vyzbrojování Ukrajiny se dostává nad rámec čím dál tím častější kritiky německé neochoty. Na stránkách vlivného magazínu Foreign Policy publikoval například americký analytik Samuel Charap text, ve kterém vysvětluje, proč podle něj dodávky zbraní na Ukrajinu nic nezmění - a argumentuje, proč jsou tedy pro řešení současné krize zbytečné.

Podle Charapa dodávky zbraní nemohou zvrátit poměr sil ve prospěch Ukrajiny, protože ať jí Západ dodá cokoliv, bude Kyjev v případě invaze vždy čelit mnohem větší a vycvičenější armádě. Pravděpodobné jsou i útoky letectva a konflikt by tak podle analytika vypadal zcela jinak než to, s čím se ukrajinská armáda doposud setkávala v separatistických regionech a na co se cvičila.

Charap zpochybňuje i argument, že dodávky zbraní mohou zvýšit cenu, kterou by Rusko muselo za konflikt zaplatit, a je tedy skrze ně možné ovlivnit chuť Moskvy vrhnout se do útoku. “Putin ví už dnes, že by za invazi zaplatil, Rusové s vysokými náklady počítají. Ukrajinské ztráty by navíc všechny ruské dalece převýšily,” tvrdí Charap (víc o tom, jak se Rusko připravuje na ekonomické sankce, píšeme zde).

Analytik platí v západní debatě za vlivný hlas a do svého podcastu si ho pozval i hlavní zahraničněpolitický komentátor deníku Financial Times Gideon Rachman. Pabriks ale namítá, že minimálně v perspektivě menších zemí bezprostředně sousedících s Ruskem jde o neudržitelný názor. “Pokud bychom se řídili touto logikou, pak země se dvěma miliony obyvatel jako Lotyšsko by měla na armádu rezignovat a doufat v milost osudu. To jsme udělali v roce 1939 a 1940 (pakt Molotov - Ribbentrop a následná sovětská okupace země - pozn. red.) a úplně se nám to nevyplatilo. Rusko chce, abychom o sobě takhle přemýšleli, tedy že na nás malých nezáleží,” říká. Historickým příkladem, který podle Pabrikse ukazuje opak, je tzv. zimní válka z roku 1939, kdy Finsko překvapivě dokázalo vzdorovat útoku Sovětského svazu.

Měli jsme pravdu

V této souvislosti ministr podotýká, že historická paměť hraje důležitou roli napříč Evropou i v současném chápání rusko-ukrajinské krize - ostatně samo Německo mluví o historických zkušenostech, které mu brání posílat zbraně do válečných zón. Podle Pabrikse se historie promítá i do další velmi aktuální otázky: nakolik by evropskou bezpečnost měly řešit Spojené státy a nakolik by tedy měl o evropských otázkách s Ruskem vyjednávat Washington, nikoliv EU či jednotlivé evropské státy. “Důvěra mezi zeměmi je stejně jako důvěra mezi lidmi založena na minulých zkušenostech. A Američané nikdy neporušili slib, který nám dali,” vysvětluje jeden z důvodů transatlantické vazby, které je v Pobaltí velmi silná.

Podle lotyšského ministra obrany k pocitu důvěry ve Spojené státy přispívá i fakt, že země nikdy oficiálně neuznala sovětskou okupaci pobaltských zemí po druhé světové válce. Druhým důvodem, proč by měly Spojené státy hrát v evropské bezpečnost zásadní roli, je prostý fakt, že řada států včetně Německa nemá dostatečné vojenské kapacity. “Jsem velmi proněmecký politik a rád byl viděl Německo hrát větší roli řadě oblastí. Současný stav je ale frustrující - je to odraz předchozích dekád, kdy se v německé společnosti uchytil silný pacifismus. Hlásit se k armádě tam není nic uznávaného,” říká.

Důraz na větší evropskou akceschopnost Lotyšsko sdílí s druhou evropskou velmocí, Francií, která i pod Macronem dlouhodobě tlačí na to, aby byla EU soběstačnější v obranných záležitostech. Pojem “strategická autonomie”, kterým toto snažení Francouzi označují, se v diplomatických kruzích stal dobře známým termínem. Ale ani v tak “jestřábích” zemích jako Lotyšsko nezůstává bez kontroverze.

“Evropa musí být schopná víc se postarat o vlastní obranu, ale nechceme, aby to bylo na úkor americké přítomnosti v Evropě. Amerika je nejsilnější garant naší bezpečnosti,” říká Pabriks. Tento názor ale naráží právě ve Francii, jejíž vztahy se Spojenými státy utrpěly i kvůli rozepři ohledně dodávek jaderných ponorek do Austrálie. A po nedávné zkušenosti s Trumpovým prezidentováním nad vážností amerických závazků v Evropě pochybují i některé další země.

Geografie a historie pobaltského regionu podle Pabrikse ovlivňuje nejen vnímání Ruska, ale i vyhodnocování dalších hrozeb, které v jiných koutech Evropy nepůsobí tak silně. Jedním z takových příkladů může být situace v Bělorusku, se kterým Lotyšsko a Litva přímo sousedí a které se do celoevropského podvědomí dostalo v nedávných měsících hlavně kvůli pašování migrantů skrze polské hranice. Krize na Ukrajině tento problém poněkud upozadila, ale přesuny ruských jednotek na běloruské území v posledních týdnech podle Pabrikse jen ukazují na to, nakolik je tato země pod kontrolou Ruska.

“Viděno vojenskou perspektivou Bělorusko jako samostatná země přestalo fakticky existovat. Zemi kontroluje Kreml a pro pobaltské státy to znamená, že případný útok na nás může přijít mnohem rychleji,” varuje ministr. “Vím, že pobaltské země měly dlouho ve vztahu k Rusku pověst alarmistů. Ale historie posledních let ukazuje, že jsme měli pravdu. Necítíme instinktivní nenávist k Rusku, chceme s ním mít dobré vztahy, ale na druhou stranu už nehodláme platit za chyby ostatních států. Toho jsme si v historii užili dost. I proto mluvíme ostřeji než ostatní,” vysvětluje Pabriks.