Německo má pacifismus v kostech a tvrdší angažmá vůči Rusku nepřijde přes noc

Nechává Německo Ukrajinu napospas Moskvě? Je vůči Rusku příliš ústupné? O aktuální kritice nové vlády v Berlíně jsme hovořili s André Härtelem, německým specialistou na ukrajinskou politiku. V letech 2015 až 2020 vyučoval na Ukrajinské univerzitě v Kyjevě, momentálně působí v předním berlínském zahraničně-politickém think tanku Stiftung Wissenschaft und Politik (SWP).

V posledním týdnu zní ostrá kritika přílišné vstřícnosti Německa vůči Rusku. Přímo z Ukrajiny, z Pobaltí i z anglosaského tisku. Je oprávněná?

Má to abstraktní a konkrétní rovinu. Abstraktně kritiky chápu, protože u nás máme sklon zapomínat na historicky oprávněnou obavu států na východ od našich hranic. V jádru spočívá v nejistotě, zda už Německo po sjednocení není příliš velké na to, aby se včlenilo do jednotné Evropy - a k tomu patří obava, že v případě konfliktu mezi Západem a Ruskem by se nechalo Putinem vylákat ze západní aliance a převzalo jakousi středovou pozici prostředníka. Němci tyto obavy přehlížejí, protože jsou sami přesvědčeni o tom, že se zcela změnili a jsou už jednoznačně západní demokracií. Naši sousedé pak podceňují, že k proběhnuvší mentální transformaci Německa - a s ní souvisejícímu hlubokému pocitu viny - patří i zakořeněný pacifismus. Což je momentálně samozřejmě problém, protože mezinárodní politika se od počátku tisíciletí fundamentálně změnila a bylo by třeba, aby Německo v bezpečnostních otázkách převzalo více odpovědnosti a bylo silnější, zvláště vůči Rusku. Základní pacifistický konsensus se ale nezmění ze dne na den, to nejde a asi by to ani nebylo dobré. Němci ale pomalu - i skrze různé krize - vrostou do nové role. To se stane, avšak nebude to přes noc.

To ovšem nezní jako úplně dobrá zpráva pro Ukrajinu, která potřebuje pomoc teď…

Ano, ale - a tady se dostávám k té konkrétní rovině - nedá se opomenout, jak silně se Německo od roku 2014 (rok anexe Krymu a ruské agrese na východě Ukrajiny, pozn. red.) na podporu Ukrajiny angažuje. Možná nyní vznikl v zahraničí dojem, že s nástupem nové vlády dochází v Berlíně k nějakému zlomu, k přehodnocení politiky. Ale neplatí, že by se Německo chtělo na Ukrajině méně angažovat. Abstraktně mám tedy pro kritiku německé role pochopení, v konkrétní rovině je to mnohem komplexnější.

Jak konkrétně německá politika Ukrajině pomohla?

Angela Merkel po anexi Krymu a intervenci v Donbasu trvale změnila německou politiku vůči Ukrajině a Rusku. Jsem si naprosto jistý tím, že bez kancléřky a její role při mírovém procesu v Minsku by dnes území pod ruskou kontrolou byla mnohem rozlehlejší. Toto německé angažmá bylo novátorské - předtím jsem v regionu byli zdrženliví, například po ruské invazi do Gruzie v roce 2008. Ukrajinci tuto změnu politiky asi tolik nevnímají, protože mají hodnotové očekávání, že bude Německo jako vůdčí země EU aktivní. Ale tehdy to vůbec samozřejmé nebylo: spoustu pozorovatelů překvapilo, jak jasně se vláda v Berlíně postavila na ukrajinskou stranu a zdůrazňovala ruské porušení mezinárodního práva. A také jak rychle bylo Německo ochotné k finanční pomoci. Ukrajina stála v letech 2014–5 před státním bankrotem - a že na tom je dnes relativně dobře, za to vděčí i západním a německým dárcům, bez té pomoci bychom dnes nemluvili o možnostech Ukrajiny se bránit. Další podpora Kyjeva byla poradní, při posílení institucí a také v tom, že se Angela Merkel zasadila o zapojení ukrajinských politiků na nejvyšší úrovni do diplomatických jednání.

Jednou velmi konkrétní a aktuální věcí je ale prodej zbraní, které Ukrajina požaduje a Německo to odmítá. Přitom je zřejmé, kdo je agresorem a kdo se brání. Zároveň Německo patří k hlavním exportérům zbraní a kritici poukazují například na vloni schválené velké zakázky pro autoritářský Egypt.

Blokáda vývozu zbraní souvisí s přesvědčením, že konflikt lze vyřešit jen mírově. To je myslím chybná analýza, která vycházející z jednoho německého reflexu: když něco smrdí po válce, tak musí být mírová diplomacie jedinou cestou, která je k dispozici. To není úplně logické, ale je to pochopitelné, pokud si uvědomíme historický vztah k Rusku. Druhá světová válka a zločiny spáchané na východní frontě, ty desítky milionů mrtvých, leží Němcům v kostech. Vojenská konfrontace s Ruskem je proto zcela tabu, nepředstavitelná, a vojenskou podporou jednoho z aktérů bychom do takové války vstoupili. Těžko si představit, jak by toto tabu mohlo být překonáno. Vlastně už teď je pozoruhodné, že USA a Velká Británie zbraně dodávají, aniž to Němci kritizují - jako by došlo k dělbě práce, kde Německo přebírá diplomatickou roli (během konfliktu v roce 2014 Angela Merkel přesvědčila Baracka Obamu, aby zbraně na Ukrajinu nedodával, protože byla přesvědčena, že to povede k další eskalaci, pozn. TL).

I Ukrajina a Ukrajinci ale byli za druhé světové války obětí nacistických zvěrstev.

Ano - a je fakt, že Rusko diskuzi o východní Evropě hodně dominuje. Sovětské dějiny byly v německém povědomí donedávna vlastně ruskými dějinami. Když jsem se kolem roku 2006 začal na Ukrajinu specializovat, hodně Němců nevědělo, že to je suverénní země. Ve veřejnosti je víc přítomná právě až po roce 2014. A lidé si pořád dostatečně neuvědomují, že Sovětský svaz byl mnohonárodnostní stát a vztahy mezi etniky byly složité. I v bývalém Východním Německu byla úspěšná sovětská propaganda o velké vlastenecké válce. Některé progresivní liberální think tanky se snaží pohled posunout, upozornit na to, že Německo má historickou odpovědnost i za Ukrajinu. A od anexe Krymu se pohled mění, povědomí o ukrajinských dějinách a identitě je větší, nicméně tento posun trvá teprve sedm osm let - a předtím jsme desítky let moderní ukrajinské státnosti nevěnovali žádnou pozornost.

Bývalý estonský prezident Toomas Hendrik Ilves Respektu řekl, že Němci za své dějiny a pocity viny schovávají ekonomické zájmy. Souhlasíte?

To by znamenalo, že politici dobře znají hrozby, ale z pohodlnosti a kvůli ekonomickým zájmům nic nedělají a úmyslně to odůvodňují historickou vinou. Tím si nejsem jistý. Spíše bych řekl, že jsme se dlouho, i po konci studené války, nacházeli v pohodlné pozici pod americkým bezpečnostním deštníkem. To nám umožnilo dobře hospodařit a soustředit se na rozvoj evropské integrace a společného trhu. Nebylo třeba moc řešit nevyhnutelné rozpory mezi bezpečností a ekonomickou politikou. Tato německá tradice coby obchodního státu se projevuje dodnes v debatách o plynovodu Nord Stream 2: nejsme úplně ochotni nechat se pohltit geopolitikou, spíše se tváříme jako ten starý dobrý obchodní stát, který je od geopolitických nutností osvobozen. A zároveň je rozšířené přesvědčení, že když jsme pro Rusko důležití obchodně, tak nám také naslouchá.

A to je chybná kalkulace?

Ano, protože Rusko uvažuje přesně opačně: hlavní je politika, bezpečnost a geopolitika a té je vše ostatní podřízeno. Ale abych byl zase férový, musím říct, že u nás posledních zhruba deset let probíhá debata o německé roli ve světě. Mnohé think tanky, experti i část politiků se snaží probudit veřejnost a zčásti se to daří. Nezapomeňme, že evropské sankce proti Rusku protlačila Angela Merkel, jsou díky ní pořád v platnosti; to by o dekádu dříve nebylo představitelné. Směřování Německa je tedy patrné, ale holt pomalé.

Zmínil jste plynovod Nord Stream 2, který vede přímo z Německa do Ruska a byl dostavěn navzdory masivní kritice spojenců i bezpečnostních expertů. Proč Německo ignoruje zjevná geopolitická rizika?

Je to megaprojekt z počátku tisíciletí, kdy Evropská unie měla dobrý vztah s Ruskem. Byl domluven a podepsán ve zcela jiné konstelaci. Německo jako ekonomická mocnost je extrémně závislá na tom, aby působila jako důvěryhodný smluvní partner bez ohledu na to, jestli jsou partneři demokraté nebo autoritáři. Platí to mimochodem i opačné - i Rusko má zájem působit jako důvěryhodný partner, který podle smluv dodává plyn. Proto je pro vládu v Berlíně problematické udělat z tak dlouhodobého projektu věc aktuálních politických vyjednání a z geopolitických důvodů smlouvy porušit. Bylo by to naprosté novum. Navrhoval bych, aby byl plynovod trochu více vnímán právě v kontextu svého vzniku a role Německa jako důvěryhodného smluvního partnera. A obecně platí, že pokud začneme naše velké mezinárodní projekty hodnotit s tím, jaké jsou v partnerských zemích politické režimy, hodnoty a zahraniční politika, tak spousta věcí nebude možná…

Přesto: v roce 2014 jsme viděli, co je Putin ochoten na Ukrajině dělat a jak se k západním demokraciím chová nepřátelsky. Nord Stream 2 přitom zvyšuje evropskou závislost na ruském plynu a oslabuje pozici Ukrajiny. Nejsou tohle pádné argumenty, proč geopolitiku nadřadit?

Váhu argumentu zastánců přímého plynovodu do Ruska před více než deseti lety zvýšily tehdejší plynové krize způsobené spíše chybami ukrajinské politiky. Ano, energeticky jsme se dostali do jisté závislosti, po vypnutí jaderných elektráren a vypínání těch uhelných potřebujeme plyn jako přechodovou energii. Vypnutí jaderných elektráren proto vnímám jako problematičtější než Nord Stream 2, protože by nám jejich provoz dal další vlastní nezávislý  zdroj. Ale pokud bychom ale politické rozhodnutí o vypnutí Nord Stream 2 udělali, neobávám se “blackoutu” - tak závislí nejsme. Získali bychom náhradní zdroje jinde, jen by byly dražší. Šlo by dovážet zkapalněný plyn z USA, zpomalit opuštění uhlí, akcelerovat výstavbu obnovitelných zdrojů… Nemyslím, že jsme v tomto směru jednostranně závislí na Rusku, ale že je ta závislost vzájemná.