Pokaždé, když mluvíme o pocitech, zdá se nám, jako kdybychom mluvili o něčem nehmotném a neuchopitelném, co se dá jen těžko pojmenovat. Přitom konkrétní příčiny pocitů jsou velmi tělesné, což poznáváme ve chvílích, kdy máme hlad, žízeň, strach nebo námi cloumá chtíč. Co tedy pocity vlastně jsou, ptá se biochemik Nick Lane v knize Vývoj života, kterou nedávno vydalo nakladatelství Kniha Zlín.
Pokud se projevují fyzicky, musejí být přece v určitém ohledu fyzické povahy. Jsou tedy pocity nějakou zvláštní vlastností hmoty? Něco jako vibrující struny, kvantové gravitony nebo temná hmota?
Nick Lane působí jako biochemik a čestný docent na University College London a ve své knize se zabývá deseti největšími vynálezy evoluce - mezi jinými DNA, fotosyntézy, sexu, zraku nebo teplokrevnosti. Pocity jsou pak konkrétním projevem jednoho z nejzvláštnějších vynálezů evoluce vůbec – vědomí.
To podle Lanea není nějakým „stínem“ nebo „duchem“ organismu právě proto, že se projevuje fyzicky a má svůj biologický účel. Polemizuje proto s tvrzením Jana Pavla II., že „evoluční teorie, která hledí na mysl jako na produkt živé hmoty nebo jako na její pouhý průvodní projev, je s pravdou o člověku neslučitelná. Stejně na ní nelze stavět lidskou důstojnost.“ Podle něj jde o omyl. Čím je mysl nebo vědomí ne-li produktem evoluce?
A pokračuje dál: pokud je vědomí hmotné povahy, pak se vyvíjí prostřednictvím přírodního výběru a měli bychom pátrat, kam až rozšířit jeho hranice, protože vědomí nejspíš může mít třeba i včela, která je schopna poměrně sofistikovaného chování. Stačí si vzpomenout na včelí tanečky jako sdělení směru, kde se nachází potrava. Výsledkem je už přece ten nejjednoduší neurální „odměnový systém“ odměny v podobě dobrého pocitu, sladké chuti nektaru.
Co je to ale pocit jako projev vědomí? Pokud bychom například přijali představu, že vědomí vzniká podobně jako obraz v televizi nebo hlas v rádiu, co je v tomto příměru výstupem činnosti neuronů? Například molekulární biolog Cairn-Smith z University of Glasgow navrhuje teorii, v níž pocity odpovídají vibraci bílkovin. „Pocity jsou hudba a my jsme hudba, dokud hraje.“ Jenže kdyby se vědomí nebo konkrétně pocity projevovaly jako kvantové vibrace, jak by dokázaly přeskakovat po neuronových synapsích? K tomu by bylo potřeba opakující se řadu bílkovin natěsnaných těsně k sobě, takže by každá vibrace proběhla jednotně a dřív, než se vlnění stihne rozložit. Navíc mozek je teplý, vlhký a neklidný systém, takže má pro vytváření jakéhosi „makrokvantového stavu“ - jakým by v tomto pojetí bylo vědomí – ty nejhorší podmínky, namítá Nick Lane.
Sám ale dochází k banálnímu závěru. Pokud neurony kódují pocity (projevy vědomí) přesným způsobem, který je reprodukovatelný, pak nejde o žádnou tajemnou vlastnost hmoty. Je to podobné jako s dědičností našich vlastností na úrovni přepisu z DNA - přepisem informace obsažené v genu vzniká bílkovina. Stejně tak hlad, žízeň nebo vzpomínka jsou následkem salvy elektrochemického signálu přesné sestavy neuronů.
To že jsou pocity jako projevy vědomí tak neuchopitelné a nehmotné, pak podle něj spočívá v tom, že nejsou přístupné introspekci – jsme schopni sečíst šest a sedm, ale myšlenkové procesy, které k tomu vedou, jsou nevědomé. Nebo ještě prostěji - víme, že myslíme, ale nejsme si přitom vědomi, že k tomu používáme mozek. Ostatně staří Egypťané ho považovali za nadbytečný orgán a při balzamování ho odstraňovali.
Nick Lane se vědomě dopouští redukcionismu, který je z jeho pozice přírodovědce nutný, protože může zkoumat jen hmotnou stránku světa. Nutně se tak ale zároveň míjí s podstatou problému, protože se nezabývá tím, co to vůbec vědomí je. Jednou ho redukuje na pocity, podruhé ho zase zaměňuje s myslí. Jeho úvaha se podobá snaze vysvětlit „čas“ ze stavby a funkce hodinové strojku. Navíc neodpovídá ani na otázku, kam až hranici vědomí vést. Chce skončit právě u včely nebo chce pokračovat až k žížale? Co je ochoten ještě považovat za vědomí a co už podle něj vědomím není? Pokud má nějakou formou vědomí včela, proč už ho dávno nemá počítač, který je určitě schopen mnohem složitějších mentálních operací než ona? Nebo internet?
Chápat vědomí jako pouhý emergentní projev funkce neuronů zkrátka k vysvětlení našeho přirozeného prožitku a zkušenosti vědomí nestačí. Pokud by Nick Lane chtěl překonat starý a neutuchající spor vědy a náboženství, měl by nejprve vyjasnit, o čem vlastně mluví. Možná by pak ale došel k podobnému závěru jako Fritjof Capra: „Věda nepotřebuje mystiku a mystika nepotřebuje vědu, ale člověk potřebuje obojí. Mystická zkušenost je nezbytná pro pochopení podstaty věcí, věda je nutná pro moderní život. Nepotřebujeme tudíž syntézu, ale dynamickou interakci, souhru mystických intuicí s vědeckou analýzou.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
