Jistě, pane premiére
Vážené čtenářky, vážení čtenáři, na tomto místě si počínaje dneškem budete moci každý den v týdnu přečíst autorské sloupky redaktorů Respektu. Budeme v nich v trochu osobnějším duchu psát o tom, co nás zaujalo, inspirovalo, pobavilo… Každé pondělí se budete potkávat se mnou, v úterý s Tomášem Sacherem, ve středu s Jaroslavem Spurným, ve čtvrtek s Tomášem Lindnerem, v pátek s Karolínou Vránkovou, v sobotu s Magdalénou Platzovou a v neděli s Milanem Šimečkou. Tak tedy vítejte a dobré čtení!
Sehnat většinu českých politiků, jejich mluvčích nebo veřejných elit k vyjádření nebývá moc velký problém. Každý má na každého mobilní telefon, stačí jedna sms a během několika hodin má člověk na drátě v podstatě kteréhokoliv ministra. Má to ale jeden háček. Abyste si s dotyčným mohli opět někdy příště hezky popovídat, nesmíte zapomenout na jednu věc. A sice co možná nejobšírněji ocitovat jeho často prázdná vyjádření.
„Takže jako obvykle budete chtít s panem ministrem půl hodiny mluvit a pak otisknete zase jen nějaké dvě jeho věty?“ zeptal se mě minulý týden dost podrážděně jeden ministerský mluvčí. Reagoval tak na moji žádost, jestli by bylo možné mluvit s jeho šéfem o jednom aktuálním ekonomicko-korupčním tématu. Když jsem řekl, že dopředu nebudu nic zaručovat, sdělil mi, že tedy žádný rozhovor nebude. S touhle reakcí se při psaní článků setkávám celkem často.
Když jsem se před časem chtěl zeptat europoslance Hynka Fajmona na Lisabonskou smlouvu, řekl mi zhruba následující: „Minule jste mě necitoval, a to jsme spolu mluvili hodinu. Takže nevím, proč bych se teď s vámi měl bavit.“ Skoro stejná slova jsem si o pár týdnů později vyslechnul od politologa Jana Kubáčka: „Konzultovali jsme spolu několikrát, a pak jste mě necitoval. K dalším konzultacím nemám důvod.“
Zdejší politici a elity si zkrátka navykli, že novinář musí otisknout co nejvíc jejich slov v přímé řeči. Hodně si za to můžeme sami. Většina deníků nebo televizních šotů se v podstatě hemží jednou reakcí politika na druhého a do kolečka. Texty stojí na citacích, souvislosti chybí. Hlavně, že je v novinách vidět, že dotyčný mluvil s panem ministrem, nedej bože dokonce se samotným panem premiérem. Americká nebo britská novinařina to dělá přesně naopak. Tamní kolegové citují co nejméně, jen v případě, že přímá řeč dotyčného skutečně něco odhaluje, vypovídá o něm… Novináři pak píší články víceméně svými slovy, což většinou zaručuje jejich vyšší kvalitu a informativnost.
Moji novinářští kolegové si často stěžují, že zdejší politici „plkají“ nesmysly a z politiky se vytrácí obsah. Často to tak skutečně je. Chybu bychom ale tentokrát neměli hledat u politiků. Když to na mě v úvodu citovaný mluvčí zkusil, chvíli jsem zaváhal, a pak jsem začal jako obvykle žadonit, ať mi jeho šéf rozhovor dá, protože s ním prostě potřebuji mluvit. Slibuji, že příště už to neudělám.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
