V ráji pravých katolíků

V ranním nedělním slunci připomíná Nedašov spíš vesnici někde na jihu Španělska nebo Řecka než malou dědinu na Valašsku. Velký kostel září novotou, ačkoli mu letos bylo sto let, okolí je čistě upravené a na přilehlém hřbitově nechybí snad u žádného hrobu čerstvé květiny. Proti panoramatu zelených kopců se vine dlouhá řada lidí a aut. Staří chlapi v kloboucích rázují do prudkého kopce o holi, vetché stařenky v šátcích vyvážejí na ranní mši funící škodovky, početné rodiny tlačí kočárky, kolem pobíhají svátečně nastrojené děti. Jako poslední se loudají teenageři, kteří jsou se svým značkovým oblečením, natuženými účesy a líčidly k nerozeznání od vrstevníků v Praze nebo Brně.

Těší-li se papež Benedikt XVI., který o víkendu navštívil nábožensky nejvlažnější zemi Evropy, někde v Česku skutečně bezvýhradné přízni, je to právě tady. V Nedašově a okolních vsích se při posledním sčítání lidu přihlásilo k římskokatolické církvi téměř 97 procent obyvatel, nejvíc z celé republiky. Závrší, jak se dědinám schovaným v kopcích za Valašskými Klobouky říká, je český unikát. Místo, kde kostel dodnes zůstává osou společenského života, laboratoř, v níž se Valaši zatím úspěšně pokoušejí o nemožné – skloubit tradiční zbožnost s rychlým tempem moderního života.

Za farářa
Otec Jiří je rozený showman. Při sborovém zpěvu zvedá mikrofon do výšky k publiku jako rockový zpěvák, pokud se mu výkon zaplněného kostela nezdá dostatečný, s nesouhlasným zavrtěním přikládá ruku k uchu, jako že neslyší. Funguje to, vyhecovaní věřící za chvíli zpívají z plných plic. Pak páter cituje evangelium sv. Marka, v němž Ježíš bere do rukou malé dítě, a doporučuje svým učedníkům, aby byli jako ono, pokud chtějí vejít do království nebeského. Jsme na prostřední ze tří nedělních nedašovských bohoslužeb a tahle je určena především dětem, dospívajícím a mladým rodinám. „Proč pán Ježíš chce, abychom byli jako děti?“ ptá se publika kněz, který zdejší farnost spravuje zatím jen pár týdnů. Aby ilustroval typicky dětské chování, pobíhá v zeleném taláru kostelem sem a tam a napodobuje do mikrofonu dětský pláč, až uši zaléhají. Nakonec vytahuje bublifuk a vypouští do kostelních lavic bubliny. „Protože tak, jako malé dítě chce být s maminkou a tatínkem, křesťan chce být se svým Bohem,“ uzavírá svůj výklad a zaplněný kostel pokleká k modlitbě.

Polští kněží z řádu Marijánů zdejší farnost spravují od počátku 90. let, ale na jejich rozevlátém stylu kázání (Jiřího předchůdce svého času přivedl do kostela živou ovci) nedašovská víra nestojí. Ves obklopená neúrodnými kamenitými kopci byla odjakživa zbožná stejně jako chudá. Evangelíci sem nikdy nedorazili, katolický farář od nepaměti představoval vůdčí postavu obecního života a homogenní valašské dědině nezpřetrhal kořeny žádný holocaust ani odsun Němců.

Příslušnost k církvi nejvíce utužil František Půček, charismatický kazatel, který si mezi Valachy získal za první republiky až nadpozemskou úctu a po válce se postavil komunistům. Když si ho po jednom kázání v lednu 1949 přijela do Nedašova vyslechnout Státní bezpečnost, na místě se srotily desítky ozbrojených chlapů a tajné z vesnice vyhnali. Odpověď byla rychlá a krutá: ještě tentýž večer obklíčily Nedašov autobusy s estébáky a milicionáři, začalo masové zatýkání, bití a kruté mučení. Někteří muži se dostali až do spárů sadistického vyšetřovatele Aloise Grebeníčka v Uherském Hradišti. Čtrnáct obyvatel šlo nakonec do vězení, sám Půček dostal dva roky v Jáchymově. Traduje se, že po návratu farář požíval takový respekt, že když projížděl vesnicí a okolím, lidé podél cest padali na kolena a klaněli se k zemi.

Katolictví v Závrší přežilo s Půčkovým odkazem ve zdraví i ty nejhorší komunistické časy. Navzdory výhrůžkám režimu a perspektivě horší práce tu chodila naprostá většina lidí pravidelně do kostela celých čtyřicet let totality. Ještě v době normalizace držel čtrnáctisethlavý Nedašov celostátní prvenství – 90 procent zdejších školáků navštěvovalo hodiny náboženství.

Celý článek najdete v Respektu 40/09