Ani jeden jediný hřebík či ocelová svorka, jen precizní práce se dřevem, které do sebe dokonale zapadá. Když se paní Dayar (80) rozpovídá o svém domě, okamžitě se jí rozzáří oči. „To stavení dokončili už v roce 1843. Je to nejstarší dům široko daleko a pořád byste jen stěží hledali bytelnější,“ usmívá se vrásčitá dáma. Sedí na zemi na tkaném koberci s nohama složenýma pod sebe. Mluví pomalu, ale její zvučný hlas prostupuje celou místnost táhnoucí se na dvacet metrů do šířky. „To stavení přežije mě i moji dceru,“ pokládá ruku na mohutný trám u okna. „Bezpochyby i její dceru a dcery jejích dcer,“ říká a přidává detaily o stavbě i letité péči o svůj domov.
Dayařin šestiletý pravnuk Huraini to vyprávění napjatě poslouchá a pečlivě studuje jednotlivé dřevěné spáry na stěně. On sám však, stejně jako žádný jiný muž z Dayařina příbuzenstva, v té vyhlídce nefiguruje. Tady, v krajině národa Minangkabau na indonéském ostrově Sumatra už po tisíciletí náleží veškeré materiální vlastnictví ženám. Zdá se přitom, že moderní doba ani prudký rozmach indonéského hospodářství nedokázaly zdejší víru v blahodárný vliv matriarchátu nabourat.
Celou reportáž si můžete přečíst v novém čísle Respektu, které vyjde v pondělí 4. 4. 2011.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
