Tajemné zločiny ve Valdicích

Dodnes se o něm moc neví. Jeho oběti nikdo nezná a pachatelé nerušeně žijí mezi námi. Rozhodli jsme se oživit zapomenutý příběh a vrátit na mapu českých dějin místo, jehož krutost neměla ve své době obdoby. Místo, které ukazuje, co s lidmi dělá velká moc a jak těžko se hledá pozemská spravedlnost. Třetí oddělení ve Valdicích.

V zámku cely zachrastí klíč a Julius Csányi zbystří. Tetovaný dvacátník, původem slovenský Maďar, není tady na oddělení zvláštního dohledu žádný nováček. Do vězení se původně dostal za ublížení na zdraví – porval se v hospodě –, ale vzpurná povaha jej za mříže přikovala na delší dobu, než očekával. Dvakrát napadl dozorce a jednou se pokusil o útěk, takže se z řadové slovenské věznice postupně propracoval až sem – do nejtvrdšího kriminálu v Československu, na nejtvrdší oddělení v něm. Během šesti let získal dost zkušeností na to, aby věděl, že teď po desáté večer chrastění klíče v zámku nevěstí nic dobrého.

Je konec osmdesátých let a situace v totalitní zemi se začíná zvolna měnit. Venku za zdmi věznice se mluví o přestavbě a o reformách, zbývají necelé dva roky do chvíle, kdy desetitisíce lidí otevřeně vyjádří vládnoucímu režimu nesouhlas v prohlášení Několik vět. Krátce poté se komunistické impérium zhroutí nadobro. Tady na třetím oddělení ve Valdicích, zvláštní budově postavené stranou bývalého klášterního komplexu, se však nemění vůbec nic. Okna dál zakrývají dírkované plechy, které propouštějí do cel jen minimum světla. V promrzlých podzemních kobkách se netopí, o mizivé příděly jídla se vězni dělí s potkany. A nečekaná návštěva dozorců na cele má zpravidla předvídatelný důvod.

„Bachaři vešli dovnitř. Byli tři, to si pamatuju,“ vzpomíná někdejší kriminálník v pražské restauraci na čtvrt století staré události. S hlavou střiženou nakrátko, v kožených kalhotách a s bohatě tetovanými pažemi pořád působí docela výhrůžně, ačkoli už před pěti lety zpřetrhal vazby s podsvětím a živí se poctivě. Celkem má odsezeno devatenáct let, většinou za rvačky, přestřelky nebo držení zbraní. „Poslali mě ven na chodbu a zůstali na cele s klukem, který se mnou seděl. Chodili za ním takhle často,“ vypráví Csányi. „Slyšel jsem, jak ho strašně tlučou. Nevím, jak dlouho to trvalo, jestli dvacet minut nebo dýl. V takové chvíli člověk nevnímá čas.“

Usrkne černou kávu a z levného tabáku si balí další cigaretu. Má špatnou paměť, po letech strávených na drogách a po kriminálech si jméno svého někdejšího spoluvězně už nepamatuje. Byl prý menší, tak „padesát kilo i s botama“, a na zvláštní oddělení ho přeřadili proto, že obtěžoval manželku náčelníka věznice neslušnými dopisy. To byl také důvod pozornosti dozorců. „Pak vyšli bachaři ven a jeden z nich mi podává cigarety,“ vzpomíná Csányi. „Nevzal jsem si je, na cele bylo zakázáno kouřit. Říkal jsem si – vezmu je, a oni mě rovnou zabijou.“

Julius Csányi vchází zpátky do své cely a v pološeru hledá očima spoluvězně. Pak pochopí důvod nezvyklé pohostinnosti. Okna jsou tady vysoko nad podlahou a z vnitřní strany je kryje masivní mříž. Na ní visí bezvládné tělo s hadrovou smyčkou kolem krku.

Na podlahu za ním dopadne paklík cigaret a ozve se hlas dozorce: „Zavolej nás tak za tři hodiny.“