V kapse má klasickou „lítačku“, zastávku tramvaje zhruba sto kroků od domovních dveří a cesta do cíle by jí trvala pouhých jedenáct minut jízdy. Klára Kuzdasová ale bez povšimnutí míjí přijíždějící spoj a na svou každodenní ranní cestu do práce vyráží hezky po svých. Přeběhne pětadvacet metrů širokou čtyřproudou estakádu, pak chvíli kráčí přes most plný hlučně jedoucích aut, ale hned na jeho konci se zanoří na příjemnou cyklostezku podél řeky, která ji více méně nepřerušovaně zavede až do kuchyně cateringové firmy v pražském Karlíně, kde pracuje. „Protáhnu se, rozehřeju se, většinou se ještě stavím na kávu, nemačkám se s ostatními v tramvaji,“ vypočítává výhody svého nejoblíbenějšího způsobu dopravy po městě. „A za půl hodiny jsem v práci. To se vyplatí,“ dodává.
Tenhle přístup s Klárou Kuzdasovou sdílí nezanedbatelný počet jejích sousedů. Podle pražské dopravní ročenkylidé v hlavním městě přibližně dvacet procent veškerých přesunů uskuteční výhradně pěšky (podobná čísla například uvádí i Vídeň). Pěší jsou však zároveň v českých městech nejméně opečovávanou součástí městské dopravy. Zatímco o automobily a MHD se starají armády úředníků, plánovačů či agilních lobbistů, chodci jsou zcela stranou zájmu. Jak ale stále více lidí zjišťuje, chůze po městě je nejen levná a zdravá, v jistých situacích může být i překvapivě rychlá.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
